Poprvé...

Jak se asi stane, že se člověk rozhodne natočit film, aniž by to někdy předtím dělal?

Tuto otázku jsem si kladla, když jsem fascinovaně pročítala náměty, které přišly do letošního ročníku My Street Films. Lektorští matadoři Viola Ježková s Ivem Bystřičanem dostali letos do rukou tolik zajímavých textů, že musela vzniknout druhá pražská lektorská skupina, do které jsem byla přizvána já s Veronikou Liškovou.

Jak protřídit náměty a rozhodnout, který oporu ke vzniku dostane a který ne? Člověku by se chtělo říct, že to lze těžko poznat, ale není tomu tak. Prvotní fascinace, jiskra, která se nutně do námětu otiskne, spolehlivě napoví. Nebývá schovaná v popisu plánovaného natáčení, výběru postav či záběrování. Ale skrývá se ve větách, které začínají v osobním zaujetí. Například slovy: „Nemohla jsem si pomoct a vracela jsem se tam pořád dokola...“

To, co tyto filmy odděluje od filmů zkušenějších kolegů, je opravdová potřeba vyprávět. Vyprávět o něčem, na čem jim záleží či co je fascinuje. Nemudrují: „O čem bych tak mohl točit teď?“ Moc dobře to vědí a stojí jim to za skok do neprobádaných vod filmařiny.

Ve chvíli, kdy před vámi sedí ti, kteří měli tuto potřebu, přichází otázka číslo dva. Jak tu jejich jiskřičku nezadusit. Pro mne osobně je to vždy největší oříšek. Film není báseň, kterou ve chvíli políbení můzou člověk napíše na koleni. Chuť se spontánně do natáčení pustit často následně přizabije respekt z technické zodpovědnosti a dlouhého času, který si natáčení žádá. Pořád se ozývá otázka: „Jak to natočit dobře?“

V těchto chvílích vzpomínám na první „dívíčkovou“ kameru, se kterou jsem měla tu čest. Fascinace tlačítkem zoom in, nekonečně dlouhé záběry z nejneočekávanějších perspektiv a hlavně filmy, které jsou asi tím nejodvážnějším, co jsem kdy natočila. Protože jsem nevěděla, jak se to běžně dělá.

Ale účastníci workshopu žijí v jiné době. Natočit film hezky je dnes dostupné a na první pohled se zdá, že i jednoduché. Ale hezky neznamená dobře. Právě fuck the rules je to, co z prvotin dělá často nejlepší filmy. A pro nás lektory je velká škola účastníkům netvrdit, že pravidla se musí dodržovat, a přitom jim ukázat, jaké možnosti film má.

Letos jsem měla tu čest být u vzniku filmů, které se nebály experimentovat mnohým způsobem, a často mne až uvedlo do rozpaků, že mě jejich formální lehkost vyvedla z míry. „Kdo řekl, že nemůžu střihat do obrazu, aniž by se přezáběroval? Kdo zakázal prolínačky? Proč bych si nemohl záběr zrychlit, když je moc dlouhý?“  Ano. Vše je dovoleno. A hlavně, jak jsem již zmínila, žádný z filmařských kánonů nedělá film dobrým.

Formálně čisté, přesto zcela odlišné filmy, nasáklé šťávou chtít něco sdělit, něco prožít, zjistit, zakonzervovat… Některé jsou filmařsky vyňuňané, jiné punkově drzé. Takové jsou krátké filmy, které vznikly u nás či v lektorských skupinách Violy Ježkové a Iva Bystřičana nebo v brněnské skupině Jaroslava Kratochvíla a Bohdana Bláhovce.

Jejich autoři se uměli vrátit po často bolestných cestách hledání filmového tvaru, který by byl jen jejich, až na začátek. K prvotní otázce: „Proč jsem to chtěl točit? Co mne na tom tak vábilo?“ A pustit se do toho. Klobouk dolů.