Portrét totalitní mysli

Nedlouho po anexi Krymu mě oslovilo studio Mistrus Media, zda bych neměl zájem natočit příběh o  skupině obyvatel bývalého Sovětského svazu, kteří se účastnili show moskevské televize v předvečer pádu SSSR v roce 1991 a od té doby se přátelí. Moc mě to téma nenadchlo, ale studio mělo videozáznam nedávného setkání těchto lidí ve Vilniusu. Ačkoliv to vizuálně nebyl nijak překvapivý nebo zajímavý materiál, svědčil o dvou protichůdných pocitech – o skutečném strachu z války a návratu sovětského impéria a také o náznaku smíchu z toho, že by tyto absurdní situace mohly nastat. Víra a zároveň nevíra v současnou realitu rezonovala i s mými pocity.

Spolu s tímto materiálem jsme měli přístup k nahrávce staré televizní show, kde se moderátoři ptali mladých lidí, zda by se Sovětský svaz měl zachovat, nebo rozdělit do mnoha národních států. Odpovědi byly zhruba půl na půl. Mnoho let poté, kdy se tento pořad vysílal, se většina z nás domnívala, že ta polovina lidí, kteří tehdy hlasovali pro zachování SSSR, pomalu vymřela, upadla v zapomnění nebo přinejmenším změnila názor a užívá si nabytých svobod. Nyní se však zdá, že vstali jako fénixové z popela. Ukazuje se, že jich je mnoho, dokonce příliš, a to nejen v Rusku. Jak se to stalo? Jak je možné, že jsme si jich nevšimli dřív?

Tato otázka posloužila jako základ, na němž jsme chtěli společně se scenáristkou Ritou Radušou postavit náš film. Původním záměrem bylo natočit sarkastickou komedii, v níž bychom se pokusili znázornit, jak „sovětský člověk“ vypadá a jak se chová. Chtěli jsme udělat film jako manuál na odhalení tohoto reliktu minulosti jak kolem nás, tak v nás samotných.

Nabídnul jsem se, že posloužím jako pokusný králík. Na jednu stranu jsem si byl jistý, že s těmito „orky“ nemám nic společného, na druhou jsem byl k smrti vyděšený, že zjistím, že bych mohl být jedním z nich. Narodil jsem se v Sovětském svaze a strávil jsem v něm půlku života. Vystudoval jsem v tehdejším systému a dokonce jsem sloužil v sovětské armádě. Takž jsem k tomu strachu měl důvod. Co když já i Rita díky našim kořenům v sovětské minulosti tajně toužíme po jednoduchosti a neodpovědnosti, které totalitarismus zajišťuje? Co když jsme produktem sociálního inženýrství a ani o tom nevíme? Co když v sobě náhle aktivujeme našeho vnitřního „orka“?

Tento film se tak stal zároveň jistým druhem autoterapie. Cílem bylo použít nás samotné, abychom diváky vyprovokovali k jejich vlastní sebereflexi. Myslím, že to byl Filip Remunda, kdo první popsal žánr našeho filmu – psychologický portrét totalitní mysli.

Homo Sovieticus ještě žije

Naši prvotní protagonisté, bývalí mladíci z televizního pořadu, byly první skupinou, jíž jsme položili naše otázky. Nicméně ne všichni chtěli otevřeně sdílet své myšlenky a pocity na kameru, a tak se role nás dvou coby filmařů postupně zvětšovala. Šli jsme hluboko do historie našich vlastních rodin a zjistili jsme, že můj i Ritin děda patřili k těm, kteří tehdy snili o sovětizaci celého světa.

Stejně jako oni jsme ani my nechtěli pracovat pouze s tak zvanými sovětskými a post-sovětskými krajinami a touto historií, chtěli jsme nahlédnout dál. Původní pracovní název filmu Soviet Man se postupně proměnil na titul Homo Sovieticus (Sovětský člověk), což je širší a víc abstraktní pojem. Ruský spisovatel Alexandr Zinověv ve své knize Homo Sovieticus tohoto tvora popisuje takto: „Homo Sovieticus je množství bytostí, není to obyvatel SSSR. Navíc ne každý obyvatel SSSR je Homo Sovieticem. A ne každý Homo Sovieticus je obyvatelem SSSR. Situací, kdy se lidé chovají jako Homo Sovieticus, je řada v různých dobách a různých zemích.“

Zkrátka a dobře jsme si prošli dlouhou cestu, a to nejen mnoha zeměmi, ale i epochami, a zjistili jsme, že vykreslit Homo Sovietica není možné, protože neustále mění svůj tvar i své chování, mluví mnoha jazyky a má skvělé mimikry. Je to zkrátka velmi mazaný živočišný druh.
 

Z angličtiny přeložila Kamila Boháčková