Potřebujeme média veřejné služby?

„Začínám chápat lidi, kteří jsou zaujati proti koncesionářským poplatkům,“ napsal na Facebook Kamil Fajmon, člověk, jehož si velmi vážím, znalec rozhlasového vysílání, aktivní diskutér s Radou Českého rozhlasu i ombudsmanem této instituce. Krátká diskuze pod příspěvkem přidala pár hejtů a přikryl ji čas. Nemůžu to ale dostat z hlavy. Zpochybňování koncesionářských poplatků nebo požadavek na jejich kategorizaci se ozývá jen z extrémních částí politického spektra, nedávný průzkum agentur Median a STEM/MARK navíc prokázal, že čtyři pětiny lidí jsou pro zachování poplatků. Kladu si ale otázku, kdo a jak má bránit veřejnoprávní média, když i nejvěrnější příznivci odvracejí svou přízeň, protože nedostávají to, co by si od svého rádia (a své televize) přáli?

Co všechno je „v troskách“?

Nejprve musím uvést na pravou míru obsah zmíněného příspěvku. Posluchač se zlobí, protože téměř vše, „co kdy na rozhlase uznával, je v troskách“. Kritizuje nekvalitní a intelektuálně nedostačující regionální vysílání, absenci kritické publicistiky a dokumentaristiky, která se aktuálně vyžívá především v portrétních dokumentech a neškodných historických krimi kauzách. Vadí mu marginalizovaná tvorba pro děti a její generální odsun na digitální stanici Rádio Junior a také zmenšující se počet nových titulů původních rozhlasových her. Konstatuje úpadek moderátorských kvalit na všech stanicích s akcentem na „kulometnou, moderátorsky afektovanou lineární Vltavu“ a servilní duch debat. Zůstávají podle něj jen „střípky, které ještě kulturně založený člověk hledající souvislosti může sledovat“.

Považuji za velmi problematické dát, nebo nedat takovému názoru za pravdu. Opírá se totiž o konkrétní posluchačská očekávání, o konkrétní posluchačskou zkušenost, osobní preference, vkus a potřeby. Lze namítnout, že kritickou publicistiku produkuje Český rozhlas Plus i Radio Wave, že děti dnes konzumují audio obsah hlavně v mobilech a tabletech, takže digitalizace „jejich“ programu je spíše v pořádku, a podobně. Oponentura v jednotlivostech však nemá valného smyslu. V jiném výčtu jiného stěžovatele by figurovaly zcela jiné položky, například málo dechovky, málo moderátorů, kteří si s posluchači „opravdu povídají“, málo rozhovorů s herci ze seriálů, málo tipů na místní zajímavosti a vlastivědných „toulek“. Schválně volím posluchače z jiné sociální skupiny, než jsem já, třeba sousedku z chalupy, která rádio poslouchá věrně a pozorně.

Ta se mnou ovšem nepovede diskuzi o relevanci poplatku, „za rádio se přece vždycky platilo“, říká mi. Máme spolu k debatě přes plot zajímavější věci, než je smysl veřejnoprávních médií, a bylo by ode mě nabubřelé ji poučovat, že když za rádio platí kdokoli jiný než občané, už to není médium veřejnoprávní. A když se rádio platí třeba formou daně, kterou přerozděluje aktuálně vládnoucí skupina, nevede to k posílení nezávislosti, ale naopak.

Ve své sociální bublině to nikomu vysvětlovat nemusím, přesto z ní zaznívá názor napadající elementární podstatu veřejnoprávního média. „S rádiem to jde od desíti k pěti, za tohle mám platit?“ Považuji za problém, když se takto poučený nespokojený hlas spojí s hlasy lidí, kteří různorodé způsoby převzetí kontroly nad veřejnoprávními médii deklarují jako svůj cíl. Lidí sledujících konkrétní záměr veřejnoprávní média v Česku krok za krokem normalizovat, zklidnit, umravnit, dostat do patřičných mezí. Co s tím?

Podcast roku a odchody posledních dvou let

Odborná i laická veřejnost se shoduje na tom, že minimálně v oblasti zpravodajství a publicistiky odvádí média veřejné služby zcela nadstandardní výkony. Skupina Active Media se s úctyhodnou profesionalitou zhostila již podruhé vyhlášení českého Podcastu roku a hlavní cena opět míří do Českého rozhlasu. V prvním ročníku v červnu 2019 bylo toto ocenění spojeno se solidním regionálním skandálem – jako nejlepší podcast byla vyhlášená non-fiction detektivka Matematika zločinu, společný projekt Českého rozhlasu a Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Dílo, které takto skvěle veřejnoprávní rozhlas reprezentovalo, se ovšem jevilo rozhlasovému managementu natolik problematické, že nikdy nebylo do éteru odvysíláno. Je zahrabané kdesi v útrobách rozhlasového webu. Další důsledky vleklé kauzy Matematiky zločinu (psala jsem o ní tady, tady a tady) jsou podobně tristní: zcela zkrotla progresivní řada Dokument, kterou Ivan Studený a jeho spolupracovníci budovali dva roky jako investigativní segment dokumentární publicistiky. Cyklus nadále běží v nejasné dramaturgii, kombinující především reprízy, sem tam portréty, starší tituly a občasné reakce na současné dění, zásadně ubylo kritického pohledu na současnost. Z Českého rozhlasu odešel šéf Tvůrčí skupiny Dokument Daniel Moravec. Ve vší úctě k dokumentaristkám a dokumentaristům, kteří v rozhlase zůstali a nadále pracují, alibistické jednání managementu Českého rozhlasu ve věci Matematiky zločinu zastavilo dynamiku Tvůrčí skupiny Dokument, jež za posledních pět let prosadila progresivní dramaturgii, nové dokumentární řady, rozšíření žánru na čtyři stanice Českého rozhlasu (stanice Vltava, Dvojka, Plus a Radio Wave), zahraniční koprodukce, spolupráci s neziskovým sektorem, respekt mezinárodní komunity a uspořádala největší rozhlasovou konferenci v Praze (The International Feature Conference, 2018).

Letošní vítěz soutěže Podcast roku – zpravodajský podcast Vinohradská 12 – je na tom podstatně lépe. Editorka a moderátorka Lenka Kabrhelová patří mezi špičkové zahraniční reportérky, na podcastu pracuje několik rešeršistů, společně neváhají spolupracovat s externisty z nezávislých médií. Témata a dikce denního podcastu jsou přitom k současné vládnoucí garnituře i k Hradu značně kritické. Stejně tak tento podcast zaujímá přísně analytická stanoviska i v tématech zahraniční politiky, neváhá vymezit se vůči vlivu ruské a čínské propagandy, podrobně se kriticky věnuje americké politické scéně, ale také dění v Polsku nebo Maďarsku.

Je zajímavé porovnat Vinohradskou 12 s podcastem Studio N Deníku N, který se profiluje publicisticky velmi podobně. Aby ne, když jeho autorem a tváří je Filip Titlbach, moderátor, jenž se učil rozhlasové řemeslo ve veřejnoprávním rozhlase. Opustil ho v poměrně velké vlně odchodů z Českého rozhlasu Plus, Radia Wave a portálu iRozhlas.cz v průběhu let 2018 a 2019, kdy (nejen) po kauze Janka Kroupy odešla řada vynikajících reportérů, dokumentaristů, redaktorů i moderátorů. Titlbach nemá k ruce obrovský rozhlasový archiv a skupinu rešeršistů, přesto v nezávislé produkci a od jediného stolu odvádí v žánru auditivní publicistiky zcela srovnatelný výkon, denní publicistický podcast. Mívá skvělé hosty, hloubkovou analytiku, navíc si může dovolit lehkonohý nekorektní humor. To vše trénoval na vlnách Radia Wave, obrovskou šanci pak využil právě v nezávislém Deníku N. Znovu a znovu se tak ukazuje, že největší hodnotu má mít veřejnoprávní médium právě v lidech, do nichž investuje peníze i know-how, a musí si je udržet. Personální politika posledních pěti let je v tomto ohledu k pláči a bilance o to smutnější, když se podíváme, kdo naopak do rozhlasu přichází a stává se „tváří“ stanic.

Fluktuace zaměstnanců je samozřejmě jevem, který se nevyhýbá ani stabilním institucím včetně veřejnoprávních. Může být tedy standardní, jindy je důsledkem řízeného propouštění, nazývaného odpudivým slovem „optimalizace“, nebo může mít pachuť odchodů z důvodů znechucení a neochoty nadále přistupovat na nastavené normy komunikace. Aniž bych konkrétním odchodům přiřazovala kteroukoli z těchto příčin (což nemohu, většinu jmenovaných osobně neznám), namátkou jen za uplynulé dva roky vnímám odchody vynikajících editorů Nikoly Bojčeva, Radka Kříže, Davida Černého, všestranně nadaného rozhlasáka Jana Hergeta, zmíněného Daniela Moravce, reportérky Márie Pfeiferové, investigativního novináře Janka Kroupy – jeho kauzou z roku 2017 mimochodem celý personální marasmus odstartoval.

Stojaté vody managementu

Příznačné je, že se nehýbou horní patra instituce. Management je soudržný, jakkoli o jednotlivých aktérech vedení rozhlasu mnoho slyšet není. Nezřídka je jako základní charakteristika zaměstnance uváděna loajalita vůči vrcholným orgánům, vnitřní normy nahrazují zastaralý Kodex. Zmíněná kauza Janka Kroupy i trápení s Matematikou zločinu dobře ukázaly, že stačí vyčkat, až se bouře přežene.

Zůstávají lidé zodpovědní za špatně komunikovanou proměnu regionálních stanic, které se z jistě problematických, ale ještě stále osobitých a kompaktních regionálních institucí proměnily v unifikované a centralizované pobočky. Už pár let jsou evergreenem nářky na pochybení v tom, čemu se nepoeticky v rozhlase říká „výroba“ – nedostatek studií, chaotické plánování frekvencí, špatně nastavené kompetence. Přes řadu zjevných komunikačních pochybení a nezvládnuté mediální výstupy (za všechny aspoň nejkřiklavější příklady Jiřího Černého nebo odchod Petra Fischera) zůstávají ve vedení rozhlasu lidé zodpovědní za vnější obraz média.

A nakonec – v prioritách však na prvním místě – je tu program, alfa a omega veřejnoprávního rozhlasu. Na jedné straně úspěšné zpravodajství a publicistika, kterou produkují proudové stanice Radiožurnál a Plus i zásadní investigativní a agendu nastolující práce reportérů serveru iRozhlas.cz, na straně druhé stále banálnější, rozjívenější proudy stanice Dvojka, nepříliš šťastně komunikovaná aktuální proměna Vltavy a navrch pudinkové tlachy Luboše Xavera Veselého na všech stanicích regionů. Na jedné straně odvážní, precizní novináři, kteří se nebojí argumentačně rozporovat premiérovy kroky v průběhu koronakrize nebo neomalenost českého prezidenta, neochotného k jednoduché omluvě za chybu, na straně druhé generální ředitel, který při přímém dotazu na loajalitu a neproblémovost vedení Českého rozhlasu vůči vládnoucí garnituře mluví o velké pracovitosti a pokoře rozhlasových pracovníků.

Když maďarský novinář Márton Gergely uvažuje o tom, jak je dnes v Maďarsku definován veřejný zájem a jak ho případně bránit, sází v obecném mediálním marasmu hodně na mladou generaci lidí, kteří již vyrostli v prostředí pluralitních médií a zcela jinak zacházejí s informacemi. Nebojí se říci, že generace „gulášového socialismu“, jež se v Maďarsku částečně kryje s našimi Husákovými dětmi, zásadně editorsky selhala ve fázi, kdy byla média chápána jako klíčová součást politického vlivu (v Maďarsku kolem roku 2006). Tito lidé perfektně znají řemeslo, jsou pro ně svaté standardy ověřování informací a vyváženosti, ale nedaří se jim efektivně komunikovat v situaci, kdy se nedemokratická část politické scény obrací zády k médiím veřejné služby. Situace u nás se Maďarsku zatím naštěstí ani vzdáleně nepodobá, je však příznačné, že z rozhlasu odcházejí hlavně mladší lidé, pro něž je těžkopádnost procesů veřejnoprávního rádia špatně snesitelná.

Hejty a veřejnoprávnost

Předchozí odstavce ukazují, že při pohledu na Český rozhlas se vlna nelibosti spouští poměrně rychle a je živena množstvím přítoků z různých stran. Stále znovu narážíme a budeme narážet na problém nekompetentních mediálních rad a snahy rozleptat systém veřejnoprávních médií zevnitř, a to bohužel podle platné legislativy. Ta se nezmění, dokud se nezmění politické složení sněmovny, neboť té samozřejmě nominace a volby v aktuálním nastavení vyhovuje. A tak jsou koncesionáři posledních pár měsíců statisty ve frašce s krycím názvem „nominace členů rady navržených různými neziskovými a regionálními organizacemi“, protože ve skutečnosti jde o nominace výsostně politické. (Mluvím samozřejmě o změně, která by vedla k lepšímu systému volby mediálních rad, nikoli o variantě, kdy by si vládnoucí věrchuška ANO–KSČM–SPD–Trikolóra prosadila zákony podobné maďarské nebo polské cestě.)

Tristní poměry v Radě Českého rozhlasu nedávno popsal její dlouholetý člen Jiří Vejvoda. Vysvětlil také, v čem je zhoubná okatá loajalita generálního ředitele vůči této radě. Systém neveřejných zasedání, na nichž se „testuje“ průchodnost kontroverzních témat, navazuje na praxi „secvičných“ politických jednání na komunální úrovni, kde se při samotném projednávání primátoři a starostové rozčilují, když je veřejně otvíráno nežádoucí téma. Přiznejme generálnímu řediteli alespoň to, že se velmi poučil z kauzy Janka Kroupy a při zvídavých otázkách Rady na konkrétní pořady si vyhrazuje čas pro vlastní analýzu (naposledy například v červnu 2020, kdy odpovídal radnímu Tomáši Kňourkovi na zastoupení členů politické strany SPD v diskuzních pořadech Radiožurnálu).

Od Rady Českého rozhlasu tedy relevantní zpětnou vazbu na rozhlasové vysílání i vnitřní stav rozhlasu příliš očekávat nelze, stejně jako se od ní jen stěží dočkáme aktivní obrany veřejnoprávní instituce, osvětové práce, kompetentní diskuze. Jak tedy naložit s tématem médií veřejné služby v době, kdy se rozvíjí spektrum zpravodajských, publicistických, zábavních, ale i fikčních podcastů do takové šíře, že s přehledem brzy zaopatří většinu uživatelských skupin kromě sociálně a technologicky nejslabších posluchačů? A jak naložit s tématem poplatků za rozhlas (a televizi), když ho otvírají už nejen populističtí politici a nepřátelé veřejnoprávních médií, ale i nejvěrnější posluchači, nespokojení s vývojem svého oblíbeného rádia?

Jistě není řešením se tématu vyhýbat. Zmíněný podcast Vinohradská 12 ukázal v již zmíněném rozhovoru s novinářem Gergelym nejužší propojení mezi zájmy vládnoucí strany, změnami legislativy a možnou cestou k likvidaci veřejnoprávního média, jak proběhla v Maďarsku. Podobně rychle proběhla razantní proměna mediální scény v Polsku. Jediným možným způsobem, jak zabránit podobnému vývoji u nás, je osvěta, kterou by měla dělat především sama veřejnoprávní média, dále též školy a samotné rodiny, v nichž jsou veřejnoprávní média důležitým zdrojem informací i zážitků. Nelze se také nadále vyhýbat tématu zvyšování veřejnoprávního poplatku a je dobře, že ho i generální ředitel poslední dva roky zmiňuje. Rozhlas nemůže stavět svou prestiž na tom, že je plný pracovitých a pokorných lidí, případně jednou ročně uspořádat velkou vánoční sbírku. Jestliže René Zavoral opakovaně deklaruje své sympatie a podporu řediteli České televize Petru Dvořákovi a zároveň jedním dechem říká, že by nechtěl být v jeho kůži, měly by následovat konkrétní kroky, které tuto podporu zviditelní.

Některé výroky již nyní cílí správným směrem, ukazují na nutnou pluralitu veřejnoprávního rozhlasového vysílání, míří i k těm posluchačům, o něž se komerční sektor nestará. Je třeba najít příběh, který srozumitelně vysvětlí rozsah a užitek médií veřejné služby. Stále znovu opakovat, že ve veřejnoprávních médiích má být primárním zájmem služba posluchačům, nikoli poslechovost a rozhodně ne zájmy kteréhokoli z politických nebo společensky vlivných subjektů, o jedincích, a to i nejvýše politicky postavených, nemluvě. Zcela sebevědomým gestem veřejnoprávního rozhlasu tak bylo rozhodnutí nevysílat živě Hovory z Lán s prezidentem, který se ve svém projevu neobejde bez vulgarit. Velmi nesebevědomě naopak působily lednové tanečky kolem jediného vystoupení prezidenta v talk show Luboše Xavera Veselého. Veřejnoprávní rozhlas má mít samozřejmě zájem na tom, aby na jeho stanicích zazníval i hlas prezidenta, kterého si těsná většina lidí vybrala jako vrcholného představitele země. Jeho blahosklonná reakce, „jak se na rozhovor těší“ a že „má pana Veselého rád“, by však měla v kriticky uvažujícím médiu působit jako alarm. Jde o politika placeného z veřejných prostředků, jehož vystupování a činy podléhají veřejné kontrole – to má médium veřejné služby zajímat v první řadě. (Další rozhovor s prezidentem vedl v Českém rozhlase zcela profesionálně a bez zbytečného humbuku Jan Pokorný 5. 5. 2020.)

Veřejnoprávní média mají dále jako jedno ze zásadních poslání napomáhat utváření svobodného názoru, nikoli podporovat politiku nebo potřeby některé strany, hnutí nebo konkrétního člověka. Logika vzniku veřejnoprávních médií vyšla z rané zkušenosti prvních rádií: zatímco soukromí majitelé se ochotně podřídí diktátu trhu a spotřebitelů v úpravách playlistu i ve skladbě a projevu moderátorů a zatímco státní rádio nutně podporuje politiku aktuálně vládnoucí strany a preferuje pozitivní obraz konkrétní země, musí se rádio veřejnoprávní řídit pouze a jedině zájmy svých koncesionářů. To není snadné a v ideální podobě to vlastně není možné – nelze prostě ani s využitím 22 existujících stanic a vysíláním v režimu 24/7 vyhovět v každém okamžiku úplně všem.

Zcela na místě je otázka, jak rozhlas zachází se svým zastaralým Kodexem a jaké činí konkrétní kroky k jeho nutné revizi a obnově. Poté, co se od roku 2013 radikálně proměnila česká mediální scéna a nejčtenější printy, zpravodajské servery i nejposlouchanější Rádio Impuls jsou v rukách firem a svěřeneckých fondů blízkých premiérovi země, působí nutně veřejnoprávní médium jako součást opozice prostě proto, že mluví v zájmu vyváženosti i o chybných krocích vládnoucí garnitury. Právě proto by sám rozhlas měl nejhorlivěji iniciovat debatu o veřejnoprávnosti, o novém Kodexu, o společenské objednávce koncesionářek a koncesionářů.

Oponenti poukazují na země, kde systém veřejnoprávních médií funguje jinak než v Česku, nebo dokonce na země, kde další fungování médií veřejné služby prochází referendy. Ve Švýcarsku se o zásadní proměně veřejnoprávních médií hlasovalo od roku 1982 už pětkrát. Diskutujme o výši poplatku, podobě média, chtějme větší veřejnou kontrolu, nastolujme téma jiného systému mediálních rad. Považuji ale za nebezpečné zpochybňovat roli veřejnoprávního rozhlasu (nebo televize) na základě osobní aktuální nelibosti s vysílaným programem, momentálního (i když třeba déle trvajícího) nezdaru konkrétních odpovědných šéfů vysílání nebo špatné kondice některých stanic.