Nový film, Speciál MFDF Ji.hlava
Poznámky k filmu T
Pár poznámek režiséra Milana Klepikova k jeho filmu Přípravy k filmu T., který letos soutěží v České radosti.
- Tématem filmu není konec světa, my ho v tom filmu nevyhlašujeme. Mezigenerační vztahy taky nejsou téma. Leda, což není totéž, dialog mezi všemi věcmi, co začínají, a všemi, co končí. Mezi světem přicházejícím a světem odcházejícím. S malou záludnou otázkou: co dnes vlastně ještě přijít může, nebo co se dá čekat… a čekáme skutečně ještě něco? Ten dialog vedu sám se sebou, v tomto smyslu je to dost osobní, jenom k tomu používám tváře, těla a hlasy, které jsem si půjčil. Petr Král, který dnes už nežije, například dovolil, abych si ho půjčil. Říká vlastní názory, samozřejmě, nikdo ve filmu neříká nikdy navlas to, co si myslím já.
- Ve všem jsem sázel na princip náhody, na to, aby se věci děly samy od sebe, tak tomu bylo i u výběrů všech lidí před kamerou (často i za kamerou). Pamatuji se, jak jsem se o svém pátrání po hercích bavil s dívkou jménem Anička Petruželová, která teď už několik let studuje na FAMU, ale tehdy, v roce 2017, byla ještě na gymnáziu. Bylo to u nás v Ponrepu, já jsem jí nějak popsal, co si představuju, a ona řekla, že myslí, že někoho takového zná, poodešla ke stolu za rohem a přivedla svého tehdejšího kluka. Mým představám odpovídal skutečně dokonale. Za pár dnů jsme udělali první pohovor s ním a s dalším pánem. Toho taky doporučila Anička, ale oba pánové se předtím nikdy neviděli, nicméně v podstatě z minuty na minutu se skamarádili a bylo vidět, že by se mohli dobře doplňovat. A i oni měli chuť to zkusit. Pak jsme hledali ženské protějšky, částečně tímto způsobem ve stylu "kdo zná koho?", později už i trochu profesionálněji. Nechtěl jsem vyloženě studenty herectví, zato případné amatérské zkušenosti s herectvím byly vítané. Bylo to velice svízelné hledání, které často vedlo do prázdna, z nejrůznějších důvodů. Nakonec zase rozhodla náhoda a systém "kamarádi doporučují kamarády". Anebo docházelo k úplným překvapením, kdy mne třeba nevím proč napadlo švenknout kamerou na naši zvukařku a na něco se jí zeptat. A ve zlomku sekundy jsem viděl, že mám další protagonistku pro film, a skvělou! Na několik minut filmu si ho „přivlastnila“, aniž by o to vůbec usilovala. Nejtěžší a proto i nejdelší bylo hledání dětského protagonisty, kterého jsme našli až v samém závěru natáčení, které se, s dlouhými pauzami, táhlo déle než dva roky. Dost lituju, že jsme nejmladšího pána kvůli tomu nemohli zapojit do více scén, ale zase jsem moc rád, že jsme ho nakonec přece jen našli.
- Jak jsem pracoval s protagonisty? Všelijak. Nechal jsem je, aby mluvili sami za sebe, jindy jsem pro ně napsal texty, které se naučili nazpaměť a měli na jejich základě improvizovat. Úplně na začátku jsem napsal báseň a požádal jsem kluky, aby z ní hlasově a pohybově vytáhli všechno, co můžou.
- Ve srovnání s dvacátníky dřívějších nebo ještě i dost nedávných dob jsou dnešní mladí často až zvláštně dospělí, zodpovědní. Jejich rodiče se vůči nim snadno dostanou do pozice těžko chápajících žáčků, kterým ti dvacetiletí musí řadu věcí trpělivě a shovívavě vysvětlovat, a to také dělají. Zejména to jsou dívky. Ale samozřejmě nejen ony; v určitou chvíli, a zase víceméně náhodou, se nám dostal do filmu juvenilní aktivista Petr Doubravský… Jsou to docela staří mladí, aspoň tak na mne působí. Mám je přesto rád, nehodnotím to, prostě je taková doba…
- Otázku, jestli je to dokument nebo ne, bych přenechal jiným, pro mne je každý film dokument nebo naopak žádný a všechny jsou i nejsou fikce. Rozdělováním na žánry se ještě nikdy nikdo k žádnému podstatnému poznatku nedostal. Tvrdím já.
- Pandemie je součástí filmu stejně (nebo stejně málo) jako třeba Fridays for future, ten film není ani o covidu nebo o lockdownu, není ani o klimatické krizi, ty věci se do něj dostávají čistě proto, že tady postě jsou, v prostoru našich životů.
- Označení „skicář“ myslím opravdu doslova. Co všechno by měl obsahovat film, který by stálo za to natočit? Film, který bych sám jako divák chtěl vidět? Já jsem totiž permanentně nespokojený, až nevděčný divák, nic mi není dost dobré, pořád mi něco chybí. Nemám dost praxe ani prostředků , v sobě ani mimo sebe, abych mohl realizovat všechno, co bych na plátně vidět chtěl. Něco ale přece ano. Toto něco předkládám k posouzení. Jako skicář mi dal tenhle film přesně to, co jsem po něm chtěl. Ať už objektivní potíže nebo potíže zaviněné mnou, byly jakékoli, tak zadání splněno bylo … a můžu jet dál. To je aspoň můj názor, ovšem uvidíme, jestli ho bude někdo sdílet…
