Případ Philomeny Cunk. A proč je dobře, že je na světě

Průvodkyně pořadem Philomena Cunk je zosobněním narcistního uživatele internetu, který se v hladině sociálních sítí nejen zálibně zhlíží, ale plnými doušky z jediného informačního zdroje i pije. Internetové diskuse jsou navíc možná vůbec jediným prostředím, kde se v rovnocenné komunikační situaci mohou nad závažnými otázkami „utkat“ univerzitní profesor a trollící autodidakt.

Elementary, dear Cunk

Groteskní dramatizace takovýchto výměn názorů pak tvoří osnovu různých iterací mockumentárního formátu (Cunk on Earth, Cunk on Britain, Cunk on Shakespeare atd.) – jen bez frustrujícího spění do absurdního nekonečna. Postava ztělesňující v pořadech podobného typu diváckou perspektivu, naši zvídavou duši, je zde totiž stejně sebestředná, sobecká a vzděláním omezená jako – přiznejme si to – vlastně spousta z nás.

Antropocentricky podmíněné přesvědčení, že Já jsem středem vesmíru, nachází zajímavou paralelu, pokud rozvedeme dál naznačenou sherlock-watsonovskou analogii. Nedovtipný doktor, který neustálým dotazováním nutí geniálního detektiva předvádět spektrum svých znalostí i prostocviky v abdukci, totiž na rozdíl od něj disponuje kruciální vědomostí, že Země obíhá kolem Slunce. Se stejnou jistotou jako Philomena Cunk rozumí tomu, že celé univerzum se obtáčí kolem ní.

Historie je pak pro ni jen záležitostí scénáře, a to ve dvou významech, jak tento příměr můžeme vnímat. Jednak jde o dramatickou sérii dějinných událostí, které mají své vrcholy a své schéma, povědomé minimálně z hodin dějepisu. Jednak na metaúrovní samotného scriptovaného umělého produktu – jak vyplývá ze situací záměrně odhalujících tvůrčí švy – se vše řídí předpisem daným oficiálně schváleným scénářem. Většinou vytahovaným ze zadní kapsy kalhot s Philomeniným poukazem, že ona jen jako loutka říká, co jí bylo nařízeno.

Velká deziluze

Moment deziluze prostupuje celou sérií. Z historií dokladovaného opakovaného zklamávání, které je přirozeností lidského druhu. Z po(d)vědomého pocitu, že opět s námi někdo manipuluje. Z vyprazdňování mezilidské komunikace, kdy se špičky různých vědeckých oborů musí vypořádávat s opravdu stupidními otázkami. A divák smiřovat s poznáním, že jeho televizní „druhé já“ se nakonec, stejně jako on, o sdělované odpovědi ani moc nezajímá, protože (skoro) všechno ví sám nejlíp.

Ze stejné deziluze plyne ale i úleva a smích. Je to totiž právě televize, kdo zase jednou „nastavuje zrcadlo“. Ne úplně tak konkrétně a jednotlivě nám, co se choulíme v křesle před obrazovkou. Ale kulturním schématům, do kterých nás zašmodrchala nová síť nepřetržitě a volně proudících informací. Z mockumentu se v tomto mediálním křížení stává ekvivalent alternativního čtení historie, tak jak ho nezřídka praktikují amatérští badatelé na internetu. Televizní kamera pak do toho vertovovsky vstupuje jako ono pověstné oko, které šmejdí v podloudných zákoutích internetu a vytahuje na světlo světa myšlenky, které se neříkají na veřejnosti nahlas.

Pravě kontrasty velkých a malých příběhů, zjevného a skrytého jsou základními iniciátory komických situací. Když se Philomena snaží souvislostně komplikované dějinné události vměstnat do mantinelů veskrze osobní vnímání skutečnosti. Když se dopouští „misreadingu“, v groteskních konotacích špatně vyslovuje historická jména a zdánlivě mimoděk tak vytváří slovní hříčky. Když jako analogii k dějinným epizodám nabízí historky z vlastního osobního života s expřítelem Shawnem, kámem Paulem nebo strýčkem Stevem.

Televize bez autority

Špatně se tu ovšem nečtou jen některá jména, ale samotná historie jako celek. Na události pevně ukotvené v dobově podmíněně ideologii a kultuře Philomena zarputile uplatňuje vidění světa vlastní člověku počátku 21. století. Minulé společenské normy a hodnoty, ale třeba i motivace historických postav poměřuje svou současnou zkušeností. Do které patří třeba cancel culture, hnutí woke, feminismus a vůbec zkratkový jazyk plny nálepek.

Smích ovšem může poněkud zamrznout na rtech, když si uvědomíme, že v důsledku nekvalitní výuky dějin se takového perspektivního biasu dopouští řada lidí. Případ Philomeny Cunk je samozřejmě až groteskně nadsazený. Ale podezření, že v lepším porozumění minulosti nám brání nedostatečná edukace v historii, i tak přetrvává. Dějiny totiž nejsou jen sledem dat a událostí, ale právě komplikovanou sítí souvislostí a skutečností, bez jejichž znalostí je naše čtení zkreslováno a orientace pomýlená. Krajina jménem historie je podobně rozprostraněným, členitým, nepřehledným terénem jako internet, jehož zajisté ne bezvýznamnou část dějinná fakta a s historií spjaté informace zabírají.

Vyloženě se tak nabízelo přiložit obě mapy přes sebe – ne z důvodu nějakého inovativního náhledu, ale právě pro symbolický efekt. Cunk on… je totiž mnohem víc než jen pouhou taškařicí, parodující estetiku pořadů, jako jsou série Cosmos. Naopak tou nejzábavnější formou poukazuje, že v době informační decentralizace už televize přišla o autoritu výrazného šiřitele poznání, zakládajícího se na vědeckém výzkumu, nebo jen prostém fact-checkingu. Nezměnila se přitom ani tolik instituce televize samotná, jako hlavně vše okolo. A je neustálou výzvou pro tvůrce obsahu vymýšlet formáty a komunikační strategie adekvátní pozici tohoto média v současném světě. I proto je Philomena Cunk na světě. Nebo vlastně není...