Pripyat Piano

Kdysi padesátitisícové město Pripjať zůstalo po havárii černobylské elektrárny zcela prázdné. Poprvé jsem jej navštívila v roce 2010, tedy dlouho předtím, než se z Černobylu stala turistická atrakce. V té době se člověk v Pripjati mohl volně a sám pohybovat, což mu nabízelo zvláštní svobodu vstoupit kamkoliv nebo jen tiše o samotě pozorovat zarostlá zákoutí.

Po příjezdu do Prahy jsem na Pripjať stále myslela. Přemýšlela jsem nad tím, jestli by se přítomnost města nedala vyjádřit nějakým uměleckým způsobem. Mám velký vztah k hudbě, které jsem se věnovala od dětství. V našem domě totiž stál už od mého narození klavír, jenž kdosi věnoval mojí matce. 

Velmi silně na mě proto zapůsobil obraz opuštěného klavíru v Pripjati, na který jsem náhodně narazila. Při vzpomínání na tento výjev se ve mně mísilo několik pocitů. Kromě obdivu k síle přírody to bylo hlavně uvědomování si pomíjivosti lidského života. Ať už to byly monstrózní paneláky s nápisy „Sláva Leninovi“, nebo tichá zákoutí sídlišť, kde žijí losi, člověk zde také cítil zvláštní svobodu. Vždyť město, které by se dalo co do počtu obyvatel přirovnat k Jihlavě, je celé otevřené. Můžete vejít třeba do kavárny anebo jiných prostor, kde lze spatřit příběhy.

Napadlo mě, že v tak obrovském městě musí být takových klavírů mnohem více. Klavír je totiž příliš velký a těžký na to, aby ho někdo ukradl či odnesl, a navíc má velkou schopnost udržet si svůj zvuk, i když se okolní stěny hroutí. Jak ale najít další piana ve městě, které je radioaktivní a kam můžete vstoupit jen jednou za čas, navíc pouze na několik hodin?

Co zbylo z Pripjati

Logickou úvahou jsem si nejprve dala dohromady to, že se klavíry budou jistě nacházet v hudební škole a zřejmě i ve školkách a školách. Se zbytkem mi pomohli bývalí obyvatelé. 

„V mém bývalém bytě v Pripjati pořád visí na zdi moje fotky z dětství,“ řekl mi Ivan. „Proč si je neodneseš?“ zeptala jsem se ho. „Protože pak už by z Pripjati nezbylo nic,“ odpověděl mi.

Ivan mě vzal s povolením ostatních do několika bytů, kde se klavíry nacházely. Cítila jsem vůči těm místům obrovský respekt, ačkoliv jsem věděla, že jsou byty více jak dvacet let opuštěné.

Například klavír v panelovém bytě byl celý mokrý. Někdo rychle odcházel a zapomněl zavřít okno, a proto na něj pršelo a sněžilo. Stále však hrál. Jeho kladívka ale byla natolik nasáklá vodou, že se pokaždé po zmáčknutí zasekla ve strunách a vznikl krásný a dlouhý protažený dozvuk. 

I křídlo v koncertní síni stále hrálo. Jen mu nějaký zloděj ukradl bílé slonovinové pokrývky kláves a obnažený nástroj tak zůstal poslední věcí, která se v koncertní síni zachovala. Jinému křídlu zase nějaký zloděj porazil obě nohy, ale dalo se na něj aspoň rytmicky zaklepat... I to byl případ Pripjati v roce 2012, kdy jsme s Ivanem klavíry obcházeli. 

Terénní nahrávky a zvuky Černobylu 

Ve školce jsme našli malé dětské pianino, o něco menší, než jsou ta normální, aby na něj děti dosáhly. Stále si udrželo své ladění a okolo něj zůstalo autenticky poskládáno mnoho hraček, protože zloděje ani vandaly školky nezajímají. Zato pianinu v domě umění někdo vyndal celou mechaniku, ale dalo se alespoň zabrnkat na jeho struny. Tímto způsobem – pro mě na způsob přirozeného nálezu preparovaných klavírů Johna Cage – vznikal sběr terénních nahrávek, který později vyústil do cédéčka s dokumentárním charakterem.

Po vydání cédéčka mě potěšily ohlasy z Ukrajiny. Ozývali se mi další bývalí obyvatelé Pripjati, s přesnými GPS souřadnicemi bytů, kde zůstaly jejich klavíry... Ve druhé řadě přišla zpráva z ukrajinské školy, kde se nyní podle cédéčka děti učí o Černobylu. Začala jsem si uvědomovat dokumentárnost projektu a přála jsem si vydat se do Pripjati znovu, tentokrát s filmovým štábem.

Opravdová černobylská zóna

Tříletá pauza, související s rodičovstvím, mi umožnila více rešerší, a než jsme se se štábem vydali do zóny natáčet, zajeli jsme do ukrajinského města Slavutych, kde žijí původní obyvatelé. Někteří z nich se však dodnes s havárií nevyrovnali a nedokázali by Pripjať znovu navštívit. 

„Chci si pamatovat Pripjať tak, jako když jsem tam žila, ne prázdnou a mrtvou,“ řekla mi ředitelka bývalé hudební školy. „Nikdy jsem tam od evakuace nebyla, a asi to už ani nikdy nedokážu... Prý je tam všechno zarostlé a vypadá to tam jako na hřbitově, tak kdo by chodil na hřbitov?“ Pak nám zazpívala píseň, kterou sama složila na text jednoho z likvidátorů. 

Jiní původní obyvatelé se naopak do zóny jednou za rok vracejí, aby položili květiny na hroby svých příbuzných. 

Uzavřená zóna totiž skýtá nejen město Pripjať, ale i okolní prastaré opuštěné vesnice s hřbitovy a městečko Černobyl, pojmenované po bylince pelyněk černobýl. Tato místa vykazují nižší dávku radioaktivity než „zakázaná“ Pripjať, a proto v nich zůstalo žít několik starých lidí. V městečku Černobyl se tudíž člověku před jeho zraky otevírají uličky malebných domečků, které jsou celé zarostlé. Místní lidé správně říkají, že právě tohle je „opravdová černobylská zóna“, protože historie městečka Černobyl spadá do roku 1193, na rozdíl od panelákové Pripjati, postavené v roce 1970.

Člověk zde prochází nekonečnými uličkami, kde míjí jeden takový domek za druhým, a až po dlouhé době sem tam narazí na jeden obydlený domek. I s těmito starousedlíky jsme se setkali a i oni nám zazpívali své písně, které složili. 

Nejdůležitější setkání pro nás bylo s bývalým vedoucím všech likvidátorů, jenž také složil vlastní píseň:

Moje milé město Pripjať, všichni jsme tě milovali.
Jako bychom prvorozeného syna od Ukrajiny měli.
Ale po půlnoci 26. dubna se to stalo,
vybuchl reaktor čtvrtého bloku, času je málo.

…

Nikdo z nás nefňukal a splnil svůj dluh,
z našeho města dál zůstává jeho duch.
Pojďte si připít na hasiče a kouzelný les,
kde město Pripjať stále stojí i dnes.

Díky těmto setkáním začal vznikat radikální koncept formy filmu, který chtěl být odlišný od všech desítek dokumentů, jež kdy o Černobylu vznikly. Dokument se stal filmovou básní, v níž se nemluví, ale vše podstatné je sdělené hudbou, písněmi či básněmi. Přála jsem si, aby můj film mluvil stejným jazykem jako černobylská zóna samotná a nechal svůj prostor ke čtení divákovi.