Přítmí kinosálu jako prostor duševní i tělesné očisty. Sestry z kouřové sauny
Útočiště v mrazivých zimách, posvátný prostor, ale také bezpečné místo pro sdílení traumat i radosti – to všechno představuje sauna v dokumentárním filmu Sestry z kouřové sauny režisérky Anny Hints, která za něj získala cenu Evropské filmové akademie pro nejlepší dokument.
Sedm let vznikající projekt natáčený v sedmi různých saunách vychází ze zvyklostí oblasti Võru, nacházející se v jihovýchodní části dnešního Estonska. Pětadvacet zúčastněných žen, z nichž se většina před natáčením neznala, se během saunování postupně otevírá a promlouvá o osobních, genderově podmíněných zážitcích. Jejich zpovědi, jež se vynořují na povrch jako kouř z kamen, se následně uvolňují do prostoru, a jejich vyřčení působí očistným dojmem.
Prohlubovat pocit intimity
Tradice kouřových saun předávaná z generace na generaci s sebou nese řád a potřebu dodržovat specifické zvyky. Ale jako každá tradice se i tato v průběhu času mění – dnes už nejde o místa určená k porodům či omývání mrtvých. Ani není nutné využívat prostor pro hospodářské účely (i když je dodnes běžné, že místa slouží jako udírny masa). Estonské kouřové sauny tak ukrývají metaforickou výzvu, kterou můžeme vztahovat na témata, jež s sebou film přináší. Jak moc je potřeba zachovávat tradice, které jsou součástí lidských identit, a nakolik je potřeba odhalovat a překonávat nefunkční vzorce a stereotypy – zejména ty genderové?
Dokument však není didaktickým návratem ke zvyklostem a jeho vizuální stránka promlouvá zcela současným filmovým jazykem. Kameraman Ants Tammik nerozlišuje mezi zobrazením kamenů, písku, dřeva a zobrazením nahých těl. Stejně jako jsou rozhovory aktérek děleny na fragmenty konverzací, i on skládá obraz tělesnosti z detailních záběrů, které prohlubují pocity intimity a podtrhují útulnost prostoru.
Ženská těla, dle režisérky společností přehnaně sexualizovaná a stavěná do pozice objektů, jsou zde zobrazována jako zkoumaná textura nebo malířská studie těla – vše bez nutnosti dodávat nepřirozenou pózu. Obraz tak přibližuje zúčastněné skoro na dotek, ale zároveň jim dává dostatek soukromí a především je nechává promlouvat. Výsledkem jsou citlivě podaná osobní svědectví, odhalovaná ve své syrové podobě, ať se jedná o jakékoliv emoce, se kterými se pojí.
Útok na smysly
Ze šerosvitu sauny se obraz vzdaluje pohledem na krajinné celky, které saunu ukrývají. Pro diváka je skoro nemožné bez předchozí znalosti rozeznat, že jde o několik různých míst. Pojítkem mezi nimi je jedna z žen, jejíž tvář je jednou z mála, kterou na plátně uvidíme, a která se vždy účastní praktických příprav celého rituálu. Celý film pak prokládá zpěv folklorních písní, pomáhající s plynulostí přechodů mezi jednotlivými epizodami. To vše se často mísí se zvuky ohně, vodních kapek, kovu a dalších ruchů z prostředí sauny. Zdůrazňuje se tak role smyslů, které se v sauně příjemně otupují a pozornost člověka je soustředěna na přítomný okamžik.
Přesto, že nám film zprostředkovává velmi specifický zážitek, síla celého dokumentu tkví v univerzalitě a přenositelnosti. Pocity bezpečí, sdílení intimních příběhů a následná katarze – k tomu může docházet v různých úzkých kruzích. Ať už vzniknou samovolně v rodinách či mezi přáteli, vnějším vedením jako terapeutická skupina, nebo jako spontánní reakce ve specifické situaci jako v případě Sester z kouřové sauny. Uvolnění těla a následně ducha je důvodem, proč lidé dodnes vyhledávají přítmí lázní a saun po celém světě. To samé může zprostředkovat tento film. Před vkročením do přítmí kinosálu je ale důležité mít na paměti, že budete možná muset odložit i své vlastní ochranné vrstvy. Stejně jako to učinily aktérky snímku.