Produkce se dělala nadivoko
Mohla byste trochu přiblížit jihlavským divákům, jak jste se ocitla ve světě filmu?
Jsem producentka a tuto práci vykonávám už čtyřicet let. Mezi lety 1965–1966 jsem se seznámila s lidmi kolem filmu, kteří byli politicky velmi angažovaní, ostatně i jako já, protože o politiku jsem se v té době velmi zajímala. Měla jsem velkou chuť věnovat se kultuře v jakékoli podobě; no, a náhodou jsem potkala zrovna filmaře a mezi nimi i Chrise Markera. Začala jsem se sbližovat s filmem ve všech směrech, protože jedním z našich tajemství bylo, že jsme se z filmového řemesla učili úplně všechno. Bylo to v době, kdy existovala státní filmová škola, jež byla v podstatě v plenkách, a spousta filmařů s ní nechtěla mít nic společného, učili se raději za pochodu. Z těchto filmařů se kolem Markera vytvořila neformální produkční společnost SLON, ve které byl Godard, Resnais a spousta jiných schopných techniků, animátorů, zvukařů a jiných, kteří se velmi zajímali nejen o film fikční, ale i dokumentární. V šedesátých letech, kdy panovala silná politická konjunktura, se mnoho lidí angažovalo proti válce ve Vietnamu. A právě v roce 1966 se sešlo několik Markerových přátel a rozhodli se, že na toto téma vytvoří kolektivní film Loin du Vietnam (Daleko od Vietnamu). Ten je oficiálně prvním filmem, který vznikl v produkci SLON. Pracovalo na něm přibližně sto padesát lidí.
Námět tohoto filmu pochází od Markera, nebo od někoho jiného?
To je velice těžké, protože sám Marker nikdy neřekl, že by to byl čistě jeho nápad, a někteří si zase myslí, že s tím nápadem přišli oni. Dnes po čtyřiceti letech se to dá zjistit už jen stěží. Jde zkrátka o kolektivní dílo, které vznikalo z jednotlivých individuálních impulsů. Každý režisér podílející se na tomto filmu měl naprostou svobodu, neřídil se žádnou dopředu danou strategií. Například Lelouch měl dohodu s Američany – natáčel svou část mezi námořníky a na palubě letadla. Žena Costy Gavrase Michèle Ray odjela do jižního Vietnamu, kde pod silnými dojmy z tamějšího dění natočila svou část. Pak byli filmaři, kteří natáčeli záměrně v Paříži: jako Godard, který použil ukázky z Číňanky, nebo Resnais, jenž natočil krátké psychologické drama o mladém páru. Každý si to zkrátka dělal podle svých možností a individuálního stylu. Všechny jednotlivé snímky pak dal dohromady Marker. Jednotlivé sekvence nejsou anonymní, jako tomu bylo záměrně u „cinétracts“ (krátké filmové „agitky“). Daleko od Vietnamu je podepsáno kolektivně, což dobře vyjadřuje společnou chuť na vytvoření tohoto filmu. V tom tkví celá idea SLONu, kde mohl každý nezávisle rozvíjet svou uměleckou vizi, každý měl svou vlastní zodpovědnost, to vše však ve vztahu ke společným rozhodnutím. A já jsem se v tom angažovala coby tiskový mluvčí pro venkov. Kontaktovala jsem novináře a dělala zkrátka to, čemu se dnes říká PR. Tak jsme tomu ale neříkali, protože my se chtěli vždy nějak odlišovat a zbavovat podobných škatulek, které jsou pro autoritativní hierarchii ve filmu typické – každý má svou funkci a všichni poslouchají šéfa.
Jaký měl v tehdejší době tento film dopad?
Jeho vliv byl velmi podstatný. Vyšel v roce 1967, takže jej viděli i lidé během velké stávky v továrně Rhodia v Besançonu. Marker tuto stávku natáčel pro film A bientôt j’éspère (Nashledanou, doufám, že brzy), který SLON částečně produkoval. Já jsem tehdy neměla s produkcí vůbec žádné zkušenosti, důležité ale bylo, aby se film dostal na spřízněná místa. Měl jednak svou politickou váhu a nebyl filmem komerčním, což byl samozřejmě problém, a všichni pochopili, že bylo zapotřebí oprostit se od produkční společnosti Sofracima, ač byla sebemilejší, a vydat se na dobrodružnou cestu nezávislé produkce a distribuce. Cílem bylo dosáhnout naprosté svobody.
SLON tedy vzniknul na základě filmu Daleko od Vietnamu?
Produkce se dělala nadivoko, bez jakékoli struktury. Nikdo neměl moc peněz a za práci se po léta samozřejmě nic neplatilo. Film byl distribuován i do sítě kin, což přilákalo kritiku, která toho o nás hodně napsala. Musela jsem se zkrátka chopit praktických záležitostí. Navíc se po roce 1968 rozpoutala zuřivá cenzura, filmy byly zabavovány a zakazovány. Rozhodli jsme se tedy založit SLON v Belgii, kde nebyla ani cenzura, ani nutnost skládat dopředu kapitál. Přestože jsme pracovali ve Francii, oficiálně jsme fungovali v Belgii, a to až do roku 1973. Byli jsme tedy cizinci, SLON byl belgický a cenzurní pravidla se na nás nevztahovala. Měli jsme samozřejmě velký strach, a když se někdo dozvěděl o tom, že má na projekci přijít cenzor, svěřili jsme promítači dva kotouče – na jednom byl náš film a na druhém nějaký nesmysl. Bylo to tvrdé, podobná situace však panovala i v Latinské Americe. Květen 1968 tedy rozhodně nebyla náhoda. Něco takového se chystalo už dlouho. Revolta se netýkala jen studentů, ale i několika milionů dělníků, kterým nešlo o plat, ale o nespokojenost s kvalitou života a stupiditou zmechanizované práce. Podobné věci se ostatně děly i ve Spojených státech, kde už měli lidé plné zuby války ve Vietnamu, nebo v Německu, kde politický systém státu kontroloval vše, včetně televize.
A z produkční společnosti SLON se posléze stala ISKRA?
SLON fungoval pět let a inicioval vznik skupin Medvědkin, se kterými se Marker seznámil díky lidem z Besançonu. Skupina z Besançonu natáčela filmy. Byli to původně dělníci, politicky velmi sečtělí a často syndikalisté, z nichž někteří byli členy komunistické strany. Byli velice energičtí a film je hluboce zajímal. Na rozdíl od skupiny ze Sochaux, což byli mladíci pocházející jak z Francie, tak ze Severní Afriky, kteří byli velmi pohnuti událostmi týkajícími se všeobecných represí. Na podobné téma vznikl v rámci SLONu jeden film o zásahu CRS (jednotky rychlého nasazení), které surově zbily několik lidí, z nichž někteří zůstali po zbytek života invalidé. Zabily dokonce dva lidi. Skupina z Besançonu fungovala přibližně od roku 1967 do roku 1972.
V roce 1974 tak vznikla ISKRA, protože už to bylo neudržitelné a jezdit každé tři měsíce do Belgie bylo příliš náročné. Peníze jsme neměli téměř žádné a nikdo nám žádnou finanční pomoc neposkytl. ISKRA je tedy francouzský SLON a existuje dodnes.
Rozhovor vedli David Čeněk a Tomáš Jirsa
Publikováno ve festivalové Dok.revue 2 2007, s. 1-2.
Inger Servolin byla jednou z hybných sil skupiny soustředěné kolem Chrise Markera od roku 1966/67, kdy společnost SOFRACIMA produkovala film Daleko od Vietnamu. V roce 1968 byla pověřena založením produkční společnosti SLON (slovní hříčka odkazující k ruskému slovu slon a zároveň zkratka Service de Lancement des Œuvres Nouvelles – Společnost pro uvádění nových děl). Ta podporovala především nezávislé filmaře, ať už pocházeli z jakékoliv země. Její nástupkyní se stala ISKRA. Inger Servolin stála u zrodu řady zásadních dokumentů Chrise Markera, Alaina Resnaise a skupiny Medvědkin z Besançonu, jejíž kompletní tvorba byla v na MFDF Ji.hlava 2007 rovněž uvedena. I když je ústřední postavou ISKRY, nelze ji označit za ředitelku, protože ani SLON a ani nyní ISKRA neuznávají tento druh hierarchie, což odpovídá přesvědčení všech zaměstnanců.
