Programování digitální paměti ve 21. století

Táhlé období pandemie a lockdownů, v nichž se před světem uzavřely nejen školní třídy a kanceláře, ale také svět kultury, přivedlo muzea, galerie, divadla i koncertní síně k pátrání po možnostech, jak s publikem komunikovat mimo zdi budov. Zatímco pro performativní umění, tedy taneční, divadelní nebo hudební soubory, představovala nastalá situace spíše novou výzvu, muzejní provoz na ni mohl být teoreticky lépe připraven. Digitalizace kulturního dědictví a historických pramenů už přece není žádnou novinkou. Představuje pevnou součást cílů, legislativních rámců a každodenní praxe mnoha sbírkotvorných institucí. Proč je ale dobré nabízet více než digitální katalog naskenovaných předmětů a virtuální procházku fyzickými výstavami? Jak je dnes možné naplno využívat svébytného média online výstavy a kam se posouvá oblast digitální muzeologie?

Historie v propojené době

Představa, že by způsoby, jakými zpřítomňujeme a reprezentujeme minulost, zůstaly nezávislé na vývoji mediální komunikace, neplatí jak v současném století, tak v těch předchozích. Dokládá to uchovávání minulých událostí pomocí filmů, fotografií, kreseb, ale i samotného slova, které se předává z generace na generaci ve formě písemných nebo ústně předávaných příběhů. Vzpomínání na minulost je tak aktem výsostně mediovaným a na médiích závislým. Možnost tato média převádět do digitální podoby a uchovávat je jako datové soubory však celý proces vzpomínání dělá ještě komplexnějším. Ve chvíli, kdy je možné vzpomínání pamětníků stáhnout jako empétrojku, proklikat se cizím rodinným archivem fotografií na tabletu nebo si pouštět amatérské filmové válečné záběry namísto večerního seriálu, vstupuje náš vztah k minulosti na pole globální digitální sítě. Sociolog nových médií Andrew Hoskins proto mluví o konektivním obratu, který zásadně proměňuje povahu paměti ve 21. století. Podle Hoskinse prožíváme „obrat v tom, co paměť je a co dělá, když dochází paradoxně jak ke spoutávání (do datových souborů – pozn. autorky) a rozsévání minulosti (šíření souborů v digitálním prostředí – pozn. autorky). Tento obrat znovu naprogramoval paměť, osvobodil ji z tradičních pout na prostoru závislého archivu, organizace, instituce a distribuoval ji prostřednictvím spojení mezi mozky, těly, osobním a veřejným životem na bázi nekončícího přenosu.“¹⁾

Máme tak běžnou zkušenost s tematickým internetovým vyhledáváním, kdy na nás při zadání hesla jako „Alžběta II.“ vypadávají soubory zcela odlišného charakteru. Jen mezi obrázky nacházíme historické fotografie, současný fotožurnalismus, ale i amatérské snímky ze sociálních sítí, které dohromady utvářejí pro každého z nás jedinečnou ikonosféru, řízenou algoritmy našich preferencí a zájmů. Paměť se ve 21. století stává neohraničeným, hybridním, multimediálním hypersouborem, jehož složky a podsložky jsou v neustálém pohybu. Rozsáhlá digitalizace historických pramenů v době intenzivního propojení zároveň vede k nabourávání tradičního zaměření historie na národní dějiny. Zdroje, k nimž se v digitálním prostředí dostáváme, nejsou pouze lokálního charakteru. Můžeme procházet katalogy, databáze a výstavy, jež připravily zahraniční instituce. Setkáváme se s blogovými příspěvky amatérských fanoušků regionální historie nebo s webovými stránkami věnovanými historii zahraničních vesnic, měst a sociálních hnutí.

Nadnárodní zkušenost s digitální konzumací historie je proto zásadním impulzem k formování transnacionální paměti. Osvojení si globální perspektivy při nahlížení na minulost lze přitom v době narůstajícího politického populismu a nacionalismu vnímat jako cennou zkušenost, která demokratizuje náš pohled na svět. Jak připomínají socioložky paměti Ann Rigney a Chiara de Cesari, přijetí transnacionální optiky nám umožňuje jak dynamické čtení mezi národními a mezinárodními dějinami, tak vede k větší citlivosti vůči „malým“ dějinám.²⁾ Nabádá nás k tomu, abychom pečovali o komunitní a regionální minulost se stejnou důležitostí jako o kolektivní národní události, protože v perspektivě světových dějin se lokální historie ocitá v pozici vedlejšího hráče. Díky tomu vidíme, jak jsou i „malé“ dějiny hluboce provázány s velkými společenskými událostmi, a učíme se hledat tento dialog i uvnitř národního rámce. V neposlední řadě pak transnacionální perspektiva představuje efektivní nástroj, jak se vyhnout metodologickému nacionalismu, hluboce zakořeněnému v mnoha oborech současné vědy.³⁾ Nutí vědce a vědkyně k tomu, aby pátrali po přeshraničních podobách a dopadech lokálních fenoménů, což také často vede k využití nových metod zkoumání.

Muzeum beze stěn

Moderní představa muzea, které je odpoutáno od závislosti na fyzickém prostoru, je připisována francouzskému spisovateli a politikovi André Malrauxovi (1901–1976). Jeho koncept museé imaginaire, který je mezinárodně překládaný jako museums without wall neboli muzeum beze stěn, se poprvé objevil v prvním svazku třídílné Psychologie umění, na níž Malraux pracoval mezi lety 1947 až 1949. V širší známost pak vstoupil v roce 1951 díky knize Hlasy ticha. Autor pomocí představy muzea beze stěn klade důraz na význam reprodukcí artefaktů – v tehdejší době zejména fotografických reprodukcí –, díky nimž mohou umělecké a historické předměty cirkulovat bez nutnosti fyzického transportu. Objekty mohou prostřednictvím reprodukcí nejen fyzicky cestovat, ale také přeskupovat zavedený kánon umění a přepisovat historické narativy. Vedle sebe totiž náhle mohou být vystaveny například předměty západních a mimozápadních kultur nebo tvorba umělecká a folklorní. Poválečné období rekonstrukce vedlo Malrauxa k úvahám o nefyzickém muzeu proto, že dostupnost kulturního dědictví širokým masám chápal jako zásadní prvek budování demokratické společnosti. Jak připomíná historik a teoretik Malrauxova díla Derek Allan, muzeum beze stěn v sobě však skrývalo i emancipační potenciál cílící na jednotlivce.⁴⁾ Díky dostupnosti reprodukovaných artefaktů si náhle každý mohl sestavit svou vlastní kolekci děl a předmětů, kterým připisoval zvláštní význam a které dávaly lidské každodennosti vyšší smysl, jak v kontextu existencialismu Malraux věřil. I po sedmdesáti letech se zdají být Malrauxovy myšlenky uplatnitelné. Nejen, že je lze vztáhnout na oblast rozsáhlé digitalizace kulturního dědictví, ale popisují také typ osobního a intimního kurátorství, jemuž se každodenně věnujeme, když si stahujeme a ukládáme soubory, které nám přinášejí estetické potěšení, zábavu a novou znalost.

Do samotného prostředí internetu první výstavní projekty vstoupily v průběhu osmdesátých let minulého století. Na jedné straně vznik nového fenoménu umožnil technologický rozvoj, na straně druhé pak rozsáhlá revize toho, co muzeum je, k čemu, pomocí jakých prostředků a komu slouží, jež se odehrála v rámci odborné debaty o takzvané nové muzeologii.⁵⁾ V roce 1991 došlo k založení platformy ICHIM International Cultural Heritage Informatics Meetings, na jejíž půdě proběhla první setkání odborníků z oblasti informačních a komunikačních technologií se zástupci muzejního světa. Od roku 1997 až dodnes kontinuálně působí síť profesionálů Museums and Web. Současná teorie digitální muzeologie popisuje online výstavu jako specifický formát edutainmentu neboli formu edukativní zábavy, která má za cíl odlehčeným a dnes i žádoucím interaktivním způsobem předat soubor informací. Mezi oběma složkami má přitom dobře balancovat. Musí proto pracovat s funkční obsahovou infrastrukturou, například s kategorizací předmětů, skladbou témat, kombinovat různé způsoby vyhledávání informací v čase nebo prostoru, a přitom být zabalena do atraktivního a uživatelsky vstřícného grafického designu. Měla by poskytovat více kontextů, do nichž je možné předměty a narativy zasazovat, avšak nabízené informace formulovat dostatečně srozumitelně. Potřeba zjednodušení se tu tedy setkává s omezením hloubky sdělení. Podle některých odborníků by edukativní hodnota online výstav měla být také zřetelně prezentována pomocí samostatné sekce obsahující cílené vzdělávací aktivity, určené nejčastěji školnímu publiku.

Online výstava jako svébytné médium

Představu online výstavy tak v současné digitální muzeologii primárně nenaplňuje překlopení fyzické expozicedo digitálního prostředí a procházka v něm. Naopak, má být projektem navrženým specificky pro online prostředí. Stejně jako má fyzická výstava svého architekta či architektku a kurátorský tým, jenž reflektuje konkrétní prostorové možnosti instituce, setkávají se nad online výstavou ve společném dialogu vývojáři, webdesignéři, výzkumníci a digitální kurátoři. Úkolem těch posledně jmenovaných je stejně jako u fyzické výstavy hledat momenty překladu odborných zjištění do nejvhodnější prezentační formy. Ta by následně měla různými způsoby, zejména informačně, esteticky nebo nabídnutím online činnosti (například zoomováním, listováním ve fotoalbu, pohybem na mapě), aktivizovat diváky. David Wright, digitální kurátor z Durhamské univerzity, která je jednou z vůdčích institucí v oblasti digitální muzeologie, používá k označení digitálního kurátora či kurátorky termín skill-based curator neboli vybavený kurátor. Má totiž disponovat trojí dovedností: rozvahou nad příběhem výstavy, možnostmi jeho interpretace a vyhodnocením uživatelské zkušenosti online návštěvníků.⁶⁾

„Ve chvíli, kdy je možné vzpomínání pamětníků stáhnout jako empétrojku, proklikat se cizím rodinným archivem fotografií na tabletu nebo si pouštět amatérské filmové válečné záběry namísto večerního seriálu, vstupuje náš vztah k minulosti na pole globální digitální sítě.“

Podobně jako v případě fyzické výstavy by i ta online měla esteticky těšit nebo překvapit inovativností. Jednoduše řečeno, měla by diváky donutit k tomu, aby si pořídili její dokumentaci a namísto fotografií sdíleli screenshoty obrazovky. Úkol vtáhnout publikum do příběhů nemá prostorová instalace, ale vhodné prezentační digitální nástroje. Online historické výstavy dnes rády pracují s posuvnými vertikálami, které na jedné fotografii ukazují stejné prostředí v různých časových obdobích (například památku před a po rekonstrukci). Hojně se využívá mikroskopická perspektiva, kdy funkce zoomu umožňuje sledovat detail snímku či textu, který by byl za lesknoucí se muzejní vitrínou stěží zřetelný. Mnohé výstavy také ponoukají diváky k reflexi vlastní rodinné historie a přijetí badatelské role, když umožňují pomocí aplikací sdílet vlastní rodinné fotografie, a tím i chápat vlastní příběh jako součást širších dějin. Pomocí časových os mohou uživatelé vyhledávat příběhy, události a předměty a selektovat si množství dat podle zájmu o konkrétní rok či etapu. Populární jsou také mapy, jež umožňují modalitu času doplnit o modalitu prostoru. Jejich prostřednictvím návštěvníci sledují prostorové vztahy mezi předměty a příběhy či mohou cílit na obsah pocházející z konkrétního regionu. V neposlední řadě zvyšuje zájem o online výstavy nabídnutí výpovědí pamětníků a odborníků, kteří umísťují informace do dvou důležitých kontextů – každodenního života a života odborných komunit.

Jak shrnuje digitální archeoložka Sofia Pescarin, šéfredaktorka časopisu Digitální aplikace v archeologii a kulturním dědictví, online výstavy budou vždy balancovat na hraně. Ať už hledají správnou proporci mezi zábavou a vzděláváním,nebo vhodný poměr mezi stabilitou a flexibilitou.⁷⁾ Stabilizují v tom smyslu, že vymezují určité historické příběhy, ukazují pouze vybrané prameny a zasazují je do omezené sady kontextů. Mají však být flexibilní v tom, jakými technologickými způsoby umožňují divákům tyto informace poznávat a kriticky zkoumat. Dnešní online muzea beze stěn by tedy primárně neměla usilovat o digitalizaci fyzických stěn institucí, ale o stavbu unikátní infrastruktury poznání, která je zakoušena prostřednictvím aktivní digitální divácké zkušenosti.

Turning History Online

Zajímá vás přímé setkání s oblastí digitální muzeologie, vhled do praxe digitálních kurátorů i praktické seznámení s historickými online výstavami? Platforma pro studium vizuálních kultur Fresh Eye, výzkumný projekt HERA Victor-E a Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR společně pořádají 14. října od 13.00 do 19.15 hodin v pražském kině Ponrepo mezinárodní sympozium Turning History Online. Akce je nabízena zdarma a proběhne v anglickém jazyce. Konkrétní program a další informace naleznete zde.