Propustnost hranic
Vytvářet kolem sebe hranice je přirozené a v něčem nezbytné. Pokud nemáme v osobních i pracovních vztazích dostatečně nastavené hranice, vede to k vyčerpání, odcizení, vyhoření. Fyzické hranice našich domovů nám dávají pocit bezpečí. Hranice obcí, krajů a států zase pocit, že někam patříme. Hranice ale musí být zároveň propustné, jinak vedou k izolaci, vzájemnému nepochopení a nemožnosti solidarity.
Texty v prosincovém čísle dok.revue jsou hranicemi postoupeny – hranicemi, které rozdělují společenské vrstvy, území a rodiny. Především ale lidi, jednoho od druhého.
Julie Šafová se noří do šedých zón mateřství, zpracovaných ve snímku Daniely Meressy Rusnokové. Režisér Jan Látal překračuje zdi ženské věznice v projektu czeXperiment, o kterém se rozepsal v rubrice Nový film. Julia Pátá píše o posunu diskurzu o migraci na příkladů dvou filmů z polsko-běloruských hranic. Sára Kolomazníková v rozhovoru s dokumentaristou a filozofem Thomasem Fürhapterem odhaluje, proč je úklid, a tedy rozhodování o tom, co je čisté a co špinavé, vždycky spojený s etikou. Martin Šrajer popisuje tristní existenční podmínky českých dokumentaristů a dokumentaristek. V rozsáhlém rozhovoru s autory vítězného snímku Ji.hlavy Dům bez východu Tomášem Hlaváčkem a Martinem Kohoutem se pak zabýváme zoufalou situací lidí na okraji společnosti a tím, jak v Česku přistupujeme k chudobě.
Větší propustnost hranic je neodkladná. Jinak se někteří z nás ocitají v zemi nikoho, osamělí a bez pomoci.
Tereza Domínová, šéfredaktorka
