Speciál MFDF Ji.hlava, Portrét
Průhledná bytost: Eugène Deslaw
Eugène Deslaw (vlastním jménem Eugène Slabtchenko) je známá postava francouzské avantgardy dvacátých let. Vyzkoušel řadu filmových profesí, k nimž se dostával náhodně. Ve svém tvůrčím směřování zůstával osamocen. Pracoval jako promítač v pařížských kinech, jako novinář byl pilným kritikem francouzské filmové produkce, a než se dostal k režii, působil jako dopisovatel ukrajinského časopisu Kino. V Praze navázal kontakt s herečkou a zakladatelkou české avantgardy Zet Molasovou, což ale nemělo dlouhé trvání. Jeho skutečná profesionální kariéra se skládá spíše z filmových experimentů vznikajících sporadicky, levně a točených na podomácku sestrojené přístroje.
Jeho první krátký film La Marche des machines (Pochod strojů) je z roku 1928. Deslaw se zde usilovně snažil oslavit výtvarnou fotogenii moderních strojů, které natáčel z promyšlených úhlů záběru, doplňoval je prolínačkami, využíval nezvyklé rámování a střídání negativních a pozitivních obrazů. Dělo se tak v duchu obdobných děl Moholy-Nagyho, Légera, Ivense nebo Ralpha Steinera. Některé projekce byly doprovázeny na hudební nástroj rumorharmonium. Šlo o zařízení vyluzující nejrozmanitější ruchy pocházející z města nebo z přírody. O jeho obsluhu se staral futurista Luigi Russolo. Ve stejném roce vznikla La Nuit électrique (Elektrická noc), což byl snímek využívající oblíbenou tematiku avantgardních filmařů – městské osvětlení a jeho lineární kombinace s neónovým osvětlením reklamních poutačů. To vše bylo pomaleji či rychleji pospojováno do souvislých záběrů. Oba filmy byly uvedeny v řadě zemí s úspěchem a prokázaly, že se jejich režisér pokouší o co nejfilmovější díla. Stejně tak to můžeme tvrdit o krátkém experimentu Négatif (Negativ), což byl skutečně jen laboratorní a střihový pokus ukazující svět naruby a určený pro poučené cinefily.
Deslaw se zasloužil také o rozvoj dokumentaristického přístupu, což nejlépe dokazuje Montparnasse se svými neobvyklými záběry ze stejnojmenné umělecké čtvrti. Jízlivý i zasněný je jeho pohled na dopravní ruch velkých tříd, společenský život v kavárnách a na místní obyvatele, z nichž se řada proslavila (Fujita, Russolo, Buñuel, Yuki). V tomto tvůrčím kvasu se pustil do dokumentárního filmu Vers les robots (K robotům) založeného na vizuálních gazích na téma nahrazení člověka strojem. Film nebyl dokončen stejně jako La Cité universitaire (Univerzitní městečko), z něhož se zachovalo jen několik fotografií. Deslaw byl také vynikající střihač a jako jeden z prvních se zajímal o natáčení „filmů o filmech”. Unikátní je v tomto ohledu Autour de La Fin du monde (Film o filmu Konec světa), kde naprosto mistrovsky zachytil scény z natáčení filmu Abela Gance. Kromě dokumentární hodnoty je tento snímek výjimečnou ukázkou dobové natáčecí techniky, záznamem hereckých zkoušek a jsou v něm záběry, které byly následně z nařízení cenzurní komise z Konce světa vypuštěny.
Zároveň s aktivitami, které ho řadily do avantgardního proudu, se musel Deslaw podřídit a vykonávat práci, která mu sloužila čistě jako zdroj obživy. Byl pověřen režií dabingu amerických a českých filmů do francouzštiny a často dělal i práce nedůstojné svého talentu. Na počátku třicátých let natočil několik zakázkových filmů, jako střihový dokument Le Monde en parade (Svět na přehlídce), což je vynalézavý sestřih z nepoužitých scén z filmových týdeníků. Obdobně La Revue du rail (Železniční revue) je upoutávkou na zakázku určenou pro slavnostní otevření kinosálu Ciné Paris-Midi, jejímž tématem je dobrodružství železniční historie. Pro takováto dílka se s oblibou uchyloval k found footage, aby metaforizoval odpad ze střihačského stolu. Následně ho společnost Victofilm pověřila ozvučením několika grotesek řazených do avantgardní produkce. V době nepřátelské vůči zvuku vytvořil Deslaw zvukový doprovod k filmům L’Héritage (Dědictví), Un Monsieur qui a mangé du taureau (Muž, který snědl býka), Un Garçon élégant (Fešák), kde použil hlas komika vystupujícího pod pseudonymem Betove. Také koketoval s populárně-vědeckými filmy, což dokazuje záznam přednášky profesora Paula Gilleta Révolution en médecine: La Sympathicothérapie (Revoluce v lékařství: Sympatikoterapie). Jde o tradiční reportáž o lékařské neinvazivní metodě působící na vlastnosti sympatického nervstva.
Další životní dráha Eugèna Deslawa jen ilustruje smutný osud řady dalších slibných filmařů, jejichž kariéru přerušil nástup zvukového filmu. Kdyby se vrátil na Ukrajinu, jeho osud by pravděpodobně nebyl lepší. I přesto došlo k pokusu o realizaci filmu na dálku mezi Paříží a Kyjevem. V roce 1931 byl požádán kyjevskými studii, aby napsal scénář k filmu s názvem L’Homme et le pain (Člověk a chléb). Následně připravil také technický scénář a poznámky k vedení herců a k záběrům. Tematicky šlo o příběh zasazený do kontextu hladomoru, který začínal na Ukrajině řádit. Šlo tedy o rizikový projekt, vezmeme-li v potaz tehdejší politickou situaci. Realizace byla svěřena experimentální skupině kyjevského studia, následně došlo k zastavení natáčení a tím se navždy přerušily kontakty s jeho ukrajinskými kolegy, především s přítelem Alexandrem Dovženkem.
Vision fantastique
Ve třicátých letech Deslaw pracoval jako střihač a asistent režie na hraných filmech Pierra Carona, Jacqua Daroye, Jeana Stelliho. S Daroyem spolurežíroval film La Guerre des gosses (Dětská válka), což je bezpochyby nejlepší verze slavného románu Louise Pergauda Knoflíková válka. Ta byla sice ceněná jeho okolím, ale film neodpovídal původní představě a Deslawovým ambicím. Velmi často se stávalo, že se pouštěl do projektů bez budoucnosti. V roce 1939 dostal pozvání do Chustu na Zakarpatské Ukrajině, aby tam natočil etnografický film o Huculech. Nakonec tam ani neodjel, protože ho zastavily tragické události, které vedly k rychlému konci této efemérní republiky.
Během druhé světové války se stejně jako mnoho jiných filmařů ocitl v Nice, kde dostal možnost pracovat s bratry Jeanem a Alexem Giaumovými na dvou animovaných filmech La Chasse infernale (Ďábelský lov) a La Flûte enchantée (Kouzelná flétna). Následně byl nezaměstnaný. V tomto čase se pokusil sepsat své vzpomínky na evropské putování pod názvem Evropské dojmy a následně dokončil útlou knihu Filmaři a hvězdy, která vyšla v Mexiku v roce 1948 pod názvem Filmová Paříž. Bezúspěšně se pokoušel natočit ve Švýcarsku středověkou kroniku Ekkehard a v roce 1943 se mu podařilo dostat se do Španělska, kde začal kariéru jako scenárista a autor dialogů pro filmy Antonia de Obregon, Arthura Duarteho nebo Enriqua Gómeze, přičemž spolupracoval s časopisem Primer piano.
V padesátých letech se vrátil na Azurové pobřeží a navázal na své práce na poli experimentálního filmu. Natočil zde dvě neobyčejná díla. Nejdříve to byly Images en négatif (Negativní záběry), které upomínají na neméně výjimečný Négatif (Negativ) z roku 1930, jehož jediná kopie pravděpodobně shořela. Film byl natočen na formát tzv. Négavision, což je postup umožňující vyvolat souběžně dvě reality – jednu zachycenou na filmový pozitiv a druhou převedenou z negativu. Výsledkem jsou překvapivé nové aspekty bílých stínů a černého světla. V roce 1957 Deslaw navázal prací na svém nejodvážnějším díle Vision fantastique (Fantastická vize), v jehož případě svůj postup zlepšil a označil ho novým výrazem solarizace (solarisation). Přemíra vizuální bohatosti tohoto etnografického snímku o Španělsku dodala zvláštní kouzlo impresionistickým efektům hraničícím občas s abstrakcí.
V šedesátých letech natočil Deslaw sérii deseti krátkých dokumentárních turistických snímků s názvem Petits ports méditerranéens (Malé středomořské přístavy) určených pro televizi. Jejich tématem byla oslava bohatství a historického dědictví Azurového pobřeží. Nicméně byly dalece vzdáleny předchozímu experimentování. Těsně před svou smrtí v září 1966 začal pracovat na posledním dokumentu o OSN. Vznikl sice působivý materiál, který ale nikdy nebyl sestřihán.
Tento filmař vzýval absolutní autonomii filmu a jeho profesní dráha byla poněkud netypická. Deslaw pravděpodobně natočil další experimentální filmy, které jsou dodnes neznámé stejně jako slavný Négatif, Železniční revue, Svět na přehlídce, Člověk a chléb, Negativní obrazy a jejichž kopie čekají na objevení.
Z francouzštiny přeložil David Čeněk.
