Průhledná krajina: Turecko
Letošní puč dostal Turecko na přední stránky světových novin, ale na dokumentární reflexi neměli filmaři zatím dostatek času.
Rozhodli jsme se proto vyhledat autory, kteří vzrůstající napětí v rozdělené společnosti už dříve tušili a snažili se ho svou tvorbou postihnout. Klíčovými tématy jsou ženský vzdor, střet kultur, vyrovnání se s minulostí a intelektuální reflexe společnosti. Dále jsme se při výběru řídili hloubkou myšlenky i hlediskem užití specificky filmových výrazových prostředků (zejména Přišel jsem a odcházím, Plnou parou zpět, Přesčas).
Turecko je nespravedlivě odsuzováno za nakládání s běženci. Ve skutečnosti ho OSN už v roce 2014 označila za nejštědřejší zemi v poskytování azylu utečencům ze zahraničí. Přestože tamní politici volali o pomoc na všechny strany – nic se nedělo. Teprve když se menší část z více než tří milionů lidí prchajících před válkou a zhroucenými státy začala pouštět dál na západ, byl u nás onen globální problém konečně objeven (téma reflektuje Callshop Istanbul a remix z roku 2012 How Would You Like to Migrate).
Kurdům byla dlouhodobým zákazem mateřského jazyka odnímána kultura, byly a jsou likvidovány jejich vesnice a nově též celé městské čtvrti. Občanská válka trvá více než tři dekády. Dvouleté příměří dávalo ještě před rokem naději na řešení dialogem. Avšak v několikaměsíčním výjimečném stavu armáda patřící do NATO právě teď zase ničí stovky domů napadrť. Podrobnosti o konfliktu předčí představivost (Září–říjen 2015, Cizre).
V Rožavě vzniká pozoruhodný demokratický experiment. Kurdové jsou nejúčinnější pozemní silou v Sýrii bojující proti Daesh (v českém přepisu i výslovnosti Dáiš; jinak „Islámský stát“). Ve světě je známý příklad hrdinných obránců Kóbání, jejichž vítězství znamenalo zásadní obrat v mezinárodní válce probíhající v Sýrii. Obránci Kóbání psali historii (s tématem souvisí Gulîstan, země růží).
Küpeli (Çetin Baskın, Metin Akdemir, 2013)
Kritické myšlení je na mnoha úrovních systému potlačováno. Například podle Reportérů bez hranic je Turecko v hodnocení států podle míry svobody slova stabilně zhruba na 150. místě z necelé dvoustovky zemí. Novináři jsou zejména poslední tři roky propouštěni z práce, zavíráni i zabíjeni.
Zpravodajská agentura DİHA z jihovýchodu Turecka se chlubí, že jí stát zablokoval doménu už po šestačtyřicáté – informuje z míst a o věcech, před nimiž svět zavírá oči (reportáž YPS JIN [Ženská domobrana] ve výběru Tomáše Dorušky).
Na festivalech v Turecku funguje (auto)cenzura s čestnou výjimkou hrdé přehlídky Documentarist, jejímuž týmu hodně vděčíme nejen za doporučení mnoha filmů v této kolekci. Výjimečných dokumentárních snímků z Turecka je málo – přisuzujeme to také nedostatečné nezávislé podpoře výroby. Naopak silných příběhů je v regionu bezpočet (Pamatuji, Kolonie).
V létě 2013 jsme zažili při protestech Occupy Gezi nepoznanou erupci kreativního myšlení, inteligentního vzdoru a všudypřítomnou odvahu – tedy skvělé ingredience pro vznik dobrého filmu. Všude solidarita. Ulice ožily humornými graffiti. Tehdejší vzedmutí se přetavilo do jiných forem, zůstalo také jako memy na sociálních sítích – nástrojích této revolty (viz Plnou parou zpět, vzdáleně i Callshop Istanbul).
Z vybraných filmů je několik založeno na pozorování. Jejich hodnotou je specifická poetika a decentní rukopis (například Küpeli, Housenka času, Rákosí). V podsekci kurátorů krátce představíme dokumentární filmy využívající animované koláže, nově interpretované rodinné 8mm filmy kombinované s deníkovými záznamy autorky i audiovizuální dopis do budoucnosti (PřílivOdliv, Uzavření, Tobě).
Zobecnění, k němuž dochází v tak krátkém textu, jako je tento, i ve vybraných festivalových filmech, je třeba ospravedlnit limity média. Každou generalizaci relativizuje i velikost země: z Istanbulu do Jihlavy je stejně daleko jako z Istanbulu do Cizre. A tak jaké Turecko objevíte vy – návštěvníci festivalu –, je především na vás. Nic také nenahradí vaši vlastní zkušenost.
