QUAY. Jediný dokument Christophera Nolana

Christopher Nolan v roce 2015 kurátoroval přehlídku snové a zneklidňující tvorby bratrů Quayových, stop-motion animátorů a jeho celoživotních vzorů. Výsledkem byla kino-tour o jedenácti projekcích s novými 35mm filmovými printy snímků In Absentia (2000), The Comb (1991) a The Street of Crocodiles (1986). A Nolanův dokumentární portrét titulní dvojice, nazvaný jednoduše Quay. Výlet do magického studia v jižním Londýně trvá osm minut a jeho hudba vznikla během Nolanova cvičení hry na cello. Dosud jediný Nolanův dokument umožňuje alespoň krátce nahlédnout do kreativní laboratoře, v níž se rodí jedno pozoruhodné filmové dědictví.

Snímek Quay (2015) je ke zhlédnutí na Vimeu

Ve tmě tikají staré hodiny. Světla ve studiu se probírají k životu, kamera zaostřuje. Identická dvojčata Stephen a Timothy vítají vetřelce ve svém království hraček. Nolan je jako neviditelný pozorovatel, proplétající se v titěrném antikvariátu kouzel, v němž ožívají stíny, kostry a kostýmy loutek, které bratři Quayové často hledají a nacházejí na bleších trzích. Objektiv malé kamery na 35mm film nevnímají ani na vteřinu, po celou dobu působí, že si povídají sami mezi sebou. Mluví o procesu tvorby, o kombinaci všedních objektů s loutkami, které v sobě ukrývají skutečnou duši, anebo o fotografiích, které využívají místo storyboardů.

„Ve studiu jsme s bratry Quayovými byli jen já, můj asistent Andy, který nahrával zvuk, a pak ještě můj přítel z dětství, Roko Belic. Během natáčení tak velkého filmu, jakým je Interstellar, jsem se mnohdy cítil svým způsobem odpojen od jakési základní filmařské esence, a proto jsem měl nutkání vytvořit něco zcela sám, jen za pomoci přátel, něco malého a intimního, co by mě vrátilo k filmovým základům a podstatě, s nimiž jsem sám kdysi začínal,“ svěřuje se Nolan v rozhovoru se spisovatelem Tomem Shonem v knize The Nolan Variations (2020).

„Za tu dobu, co jsem s nimi mluvil, nebylo žádné téma tabu, krom jediného: co to všechno vlastně znamená.“ – Christopher Nolan

Umění imaginace

Stephen a Timothy se rozhodli stát výtvarníky ve chvíli, kdy během studií na Philadelphia College of Art navštívili výstavu polských filmových plakátů. Zážitek jim otevřel dveře do jiných světů, směrem k divadlu, opeře a filmu, vstříc dílu Franze Kafky, Jana Švankmajera, československé nové vlny nebo Nolanova velkého oblíbence, mistra převrácené perspektivy, M. C. Eschera. Zatímco původně se do Evropy chystali s cílem tvořit knižní obálky a ilustrace, během tvůrčího přerodu se z nich stal režijní tandem, jenž na poli filmové animace a experimentální tvorby posouvá hranice. Ať už technické nebo obrazotvorné. Jejich umění zlověstně temné a těžce surreální imaginace, čítající dva celovečerní filmy a desítky krátkometrážních snímků, reklam a hudebních videoklipů, dodnes ovlivňuje tvůrkyně a tvůrce po celém světě. Tima Burtona, Wese Andersona a Terryho Gilliama nevyjímaje.  

Ukázka z pravděpodobně nejslavnějšího snímku bratrů Quayových, The Street of Crocodiles (1986)

Tvořit na základě nenápadného

„Za tu dobu, co jsem s nimi mluvil, nebylo žádné téma tabu, krom jediného: co to všechno vlastně znamená,“ popisuje Nolan svou návštěvu „kouzelnického workshopu plného kulturních a literárních artefaktů“ ve svém rozhovoru s dvojicí pro The New York Times. Bratři Quayové své studio vnímají jako laboratoř, v níž společně podněcují vznik náhod, které se následně snaží zachytit a přetvořit v cosi hmatatelného, živoucího.

Nikdy by prý nedokázali adaptovat velké literární dílo, pokaždé totiž ctí potřebu tvořit na základě něčeho marginálního, méně nápadného, například jedné trefné poznámky pod čarou v jinak obří odborné knize. Přesně tak vznikají jejich nejpůvabnější příběhy.

„Čím víc jste hnáni do kouta, tím spíš objevíte nové formy, nové architektury,“ říkají Quayové, jejichž tvorba vedla ještě studujícího Nolana mimo jiné k poznání, „že skutečným smyslem filmu může být pouze jeho silný prožitek“. Celkem výstižná inspirace pro člověka, který, ačkoli si stejně jako oba bratři libuje v labyrintech dějů a významů, v jednom ze svých nejsložitějších filmů Tenet diváctvu vzkazuje: „Nemusíte tomu rozumět, prožijte to.“  

Ukázka z krátkého filmu The Cabinet of Jan Svankmajer (1984). Bratři Quayové jím vzdali hold jednomu ze svých nejoblíbenějších tvůrců