Reality TV v Jihlavě – světový a domácí mix

Bývalo zvykem, že tradiční blok televizních pořadů z kategorie non-fiction byl v uplynulých ročnících ji.hlavského festivalu z převážné většiny a někdy zcela postaven na zahraničních formátech. Mělo to svoji logiku – chtěli jsme ukázat na jedné straně nejrůznější postupy, které zahraniční tvůrci používají, aby někdy s velmi kontroverzními nebo komplikovanými tématy uspěli u většinového diváka, a na straně druhé trendy, které se v uplynulém roce na mezinárodním trhu s non-fiction pořady projevily. V Jihlavě se představily doku soapy, mockumenty, reality show, dokudrama, dating show i další subžánry Reality TV. A samozřejmě i dokumenty. Letošní nabídka je poněkud jiná – ukazuje především to, do jaké míry se zmíněné postupy prosazují u nás. Je to poprvé, kdy počet domácích televizních příspěvků převyšuje ty zahraniční. A co víc – zastoupena je i produkce, která není primárně určená pro nabídku lineární televize, ale pro web.

Začátek celého bloku obstará nizozemský pořad 100 dní ve vaší hlavě, vysílaný veřejnoprávní stanicí NPO3. Uvidíme první epizodu z celkem šesti a pořad by bylo z hlediska žánru možné označit jako doku soap. Současně by se pro něj ale hodilo i označení sociální experiment – pokouší se totiž typicky televizním přístupem proměnit představy většinového diváka o tom, co znamená být hospitalizován na psychiatrické klinice, a to tím, že se mezi lékaře, ošetřující personál a pacienty umístí další, cizí prvek – dva moderátoři, kteří v tomto případě zastupují právě zmíněnou širokou veřejnost. Oba moderátoři mají s tímto postupem zkušenosti – mimo jiné díky předcházejícímu pořadu, který se jmenoval 100 dagen voor de klas (100 dnů před třídou) a zkoumal prostředí školy z hlediska pedagogů. Díky jisté naivitě a určitému zjednodušení se podařilo i v tomto doku soapu poměrně zdařile ukázat úskalí léčby duševních onemocnění, ale i chyby, jichž se dopouštíme při pohledu na ty, kteří jimi trpí. Je samozřejmě do jisté míry sporné, zda povrchnost pohledu na téma, která je při takto použitém způsobu zpracování nezbytná, není až příliš velká. V každém případě 100 dní ve vaší hlavě představuje silný trend, který se v televizních pořadech projevuje v posledních dvou letech – jde o snahu věnovat se mentálnímu zdraví, zkoumat duševní poruchy jako nemoci, které lze léčit nebo alespoň zmírnit jejich důsledky, a to bez ostrakizace nemocných, sledovat práci odborníků na tomto poli a sdělit divákům, že by se neměli stydět vyhledat v případě potíží specialistu. Pojem Mental Health (Duševní zdraví) se přitom objevuje od dokumentů přes různé typy reality až po hranou tvorbu.

Premiéru má v Jihlavě jedna epizoda dokumentárního cyklu Plné hnízdo. Kdybychom měli nějak přesněji označit subžánr, jenž tvůrci zvolili pro zpracování příběhů o pěstounech, asi bychom použili termín observační dokument. V každém případě jde o téma, které je sice aktuální stále, ale zdá se, že v poslední době vyvolává větší zájem veřejnosti, než tomu bylo dříve. Čtrnáctidílný cyklus vznikl pro Českou televizi a bude mít podle dostupných informací premiéru v lednu příštího roku. Epizoda, kterou diváci uvidí, je dílem režisérek Lindy Kallistové Jablonské a Ivany Pauerové Miloševič. Na cyklu, který vznikl ve spolupráci se všemi čtrnácti kraji a Ministerstvem práce a sociálních věcí, se podíleli také další dva režiséři – Martin Páv a Adam Oľha. Metoda observace, kterou zvolili, je pro diváka při velkém počtu epizod přístupnější – každý díl je uzavřený a věnovaný jedné rodině. Sledujeme její cestu k „plnému hnízdu“ včetně největších překvapení a obtíží, které na ní potkala. Ocenit lze i fakt, že i když jsou jednotlivé příběhy originální a neopakovatelné, do jisté míry jsou i návodné – kromě rad, jak zvládnout jakýkoliv počet dětí, totiž sdělují divákovi i další důležitou věc – pokud má člověk schopnost pomáhat druhým, otevřít své srdce a dát svému životu nový smysl, dokáže zvládnout i náročnou pozici pěstouna či pěstounky.

Pozoruhodné pohledy na to, jak se politici snaží oslovovat voliče, a to zejména tehdy, pokud se blíží volby, ale i jak přemýšlejí o své roli ve veřejnosti a o sebeprezentaci, nabízí webový pořad Neboli: Prezidentský speciál, který s režisérem Janem Strejcovským připravuje zkušený novinář Václav Dolejší, jenž pracuje pro zpravodajský server SeznamZpravy.cz. Na Neboli lze ocenit především snahu ukázat chování politiků v situacích, kdy nejsou přítomny kamery celostátních televizí a kdy se začnou chovat přirozeněji, než bývá zvykem. Jihlavská sekce nabídne pohled na prezidentské kandidáty, lépe řečeno na ty, kteří se domnívají, že budou kandidovat ve volbách na prezidenta či prezidentku České republiky, neboť ne všichni uspějí při sběru podpisů a o některých zatím ještě nevíme, zda budou vůbec kandidovat.

Webové seriály věnované politice se dělají všude a ani u nás nejsou novinkou – Neboli se vymyká nejen nápady a dlouhodobým záměrem, ale také zpracováním – originální kamerou Patrika Balónka a střihem Alana Sýse.

Druhý zástupce zahraniční televizní produkce v oblasti Reality TV je z Austrálie. Rodičovské poradenství je zařazováno do velmi široké skupiny formátů označované jako Factual Entertainment. Tento pojem naznačuje, že se v nich v různé míře mísí prvky zábavného pořadu s aktuální publicistikou nebo dokumentem. Cílem je oslovit většinového diváka, a to převážně v nejlepším vysílacím čase, což televizní stanice Nine Network, pro kterou pořad vznikl, učinila. Výsledek byl ohromující – Rodičovské poradenství bylo nejsledovanější nezpravodajskou relací v daném dni a porazilo i reality show Big Brother na konkurenční stanici. Jde tedy o formát určený pro prime time na komerční televizi. Tomu samozřejmě odpovídá i provedení. Zkoumání různých způsobů výchovy dětí probíhá v tomto případě skrze prezentaci rodičů – zástupců jednotlivých postupů. Ti jsou rozděleni do skupin A a B a vzájemně sledují a posuzují snažení těch druhých. Nakonec je volen ten postup, který se zdá být nejlepším. Potíž nastává ve chvíli, kdy se mají přístupy rodičů jednoznačně a jednoduše označit (například nálepkami jako jsou Vrtulníkoví rodiče, Rodiče rutinéři nebo Přísní rodiče). Je zjevné, že to je přílišné zjednodušení. Pořad prostě vyvolává z různých důvodů kontroverze, což mělo i obrovský odraz v online diskuzi v době jeho vysílání. A zjevně jde o úspěšný postup – stanice Nine objednala na jaře další řadu, která má mít devět šedesátiminutových epizod. Velkou pozornost a také kontroverzi vyvolal postup použitý v Rodičovském poradenství také v Británii, když stanice Channel 4 adaptovala formát pod názvem Britain’s Best Parents. Jinak řečeno, jde o příklad, jak pomocí kontroverze přiblížit téma, které má společenskou závažnost, ale jeho televizní zpracování je komplikované a problematické.

Což se ostatně týká i posledního pořadu, který v sekci Reality TV uvidíte. Jde o další webový cyklus, tentokrát vznikající pro Českou televizi, a jeho hlavním tématem je nehezky řečeno sexuální osvěta. Lepší by zřejmě bylo popsat Na záchodcích jako webseriál, v němž se dozvíte o sexu všechno, na co jste se už dlouho chtěli zeptat, ale ostýchali jste se. Forma řízeného dialogu (nejde o klasickou talk show) je v poslední době velmi populární a přešla poměrně rychle z podcastů i do vizuální podoby. Formát je pozoruhodný i tím, na koho vlastně míří. Jistě, cílovou skupinou je celá populace, ale primárně teenagerovská kategorie 12+. To je vždycky od tvůrců velmi odvážné rozhodnutí – zmíněná kategorie totiž patří k nejnesnadněji oslovitelným, zejména s edukativně zaměřenými projekty.

Na záchodcích má předchůdce v podcastovém projektu Vyhonit ďábla – jeho protagonistky Zuzana Kašparová a Terézia Ferjenčeková se přesunuly před kamery a pod režijním vedením Eriky Hníkové mluví o sexu, ale také o mýtech s ním spojených. Cyklus, který má podtitul „Sexuální výchova v pohodě a bez studu“ je k dispozici v rámci iVysílání České televize, a pokud by se po něm někdo sháněl v programové nabídce lineární televize, neuspěje. Riziko sankcí kvůli vulgarismům je bohužel stále velmi vysoké. 

Byť je v nabídce sekce Reality TV pouze pět televizních pořadů, rozmanitost postupů i témat nabízí divákům zajímavý pohled na současnou non-fiction tvorbu určenou pro obrazovku i přenosná koncová zařízení. Diváci by přitom měli mít na paměti, že tak jako oni – tedy na velkém plátně v setmělém kinosále – drtivá většina diváků tyto pořady nikdy neuvidí.