Rekviem za konec fosilní éry

„Jaký máte vztah k počítačům?“ „Asi dobrý. Pokud tedy může člověk navázat vztah se strojem.“ Tak odpověděl horník Tomáš, který dvacet let pracoval na uhelném dole Paskov. A ihned mne zaujal. Šlo o úvodní otázku k rekvalifikačnímu kurzu objektově orientovaného programování, do kterého se přihlásil, když se rozhodlo, že jeho důl bude uzavřen. Pro mne tím začaly dva roky natáčení Tomášovy snahy zcela změnit vlastní život. Otázky, zda Tomáš tuto výzvu pokoří a zda se horník může přeučit na programátora, pro mne však nebyly tou hlavní hnací silou, proč jej sledovat. Ostatně naučit se programovat se pro Tomáše ukázalo být tím snad nejmenším problémem. Film natáčím hlavně s vírou, že se stane zádušní mší za umírající éru fosilní.

Kdo jiný než Tomáš, který během dvou let s nadsázkou skočil z éry analogové do éry digitální, má právo tento civilizační posun zhodnotit? Práce na dole je pro mě stále jakýmsi inkubátorem upřímnosti, ryzosti, nezbytnosti spoléhat se na vlastní pudy a instinkty. Důl vypadá jako špína, ale ve skutečnosti je to čistota. A bylo pro mě fascinující sledovat s kamerou Tomáše vstupujícího do světa, který je úplně jiný. Do světa, kde si člověk tvoří svou „image“, spíš než aby ji ztělesňoval. Do světa, ve kterém je důležitější spíš to, jak se něco říká, než co se říká.  Do světa, ve kterém je pro mnohé z nás těžké dohlédnout smysl našeho každodenního konání. Drama Tomášova příběhu pro mě spočívá v nutnosti se na tento svět adaptovat a zároveň neztratit sama sebe.

Příkladem komunikační hry, kterou si Tomáš musel osvojit, byl i pracovní pohovor. Na otázku: „Proč se chcete stát programátorem?“ odpověděl: „Dvacet let jsem dělal na šachtě, a když ji zavřeli, musel jsem se rozhodnout, co dál dělat.“ Lektor sebeprosazování mu však poradil: „Abys práci získal, musíš říct, že být programátorem je tvůj sen. Že k tomu směřuješ celý život, baví tě to a že i na dole jsi o přestávkách zkoušel programovat.“ Jak se k tomu postaví Tomáš, který celý život říkal věci tak, jak jsou? Přijme, že jde o pouhé „zdůraznění pozitivních argumentů“? A začne touto řečí opravdu mluvit?

Dva roky, které jsem s Tomášem díky natáčení zažil, byly pro něj v mnoha ohledech zlomové a obsahovaly mnoho situací, ve kterých být natáčen bylo to poslední, co by si přál. Občas jsem přemýšlel nad tím, proč byl ochoten těch padesát osm natáčecích dní absolvovat. Navíc zadarmo, protože většinu času vznikal film jako studentský a některé dny jsme točili třeba dvanáct hodin v kuse. Snad uvěřil tomu, že i když je film o něm, primárně o něj samotného nejde. Že je součástí příběhu, který jej překračuje, a proto stojí za to určité utrpení podstoupit, aby byl zachycen.

Během natáčení jsem se mnohokrát ocitl na hraně své filmařské etiky a párkrát jsem ji i překročil. Třeba když jsem vpadl s kamerou do hornických šaten, aniž bych to měl domluvené, nebo když jsem trval na natočení některých citlivých scén, které byly pro všechny zúčastněné nepříjemné. Při tom jsem si uvědomil, že nejsem v honbě za skvělým filmem ochoten jít přes mrtvoly a překračovat určité meze slušnosti a intimity. A že pokud mám v této práci pokračovat, musím najít jinou cestu. V určitém bodě natáčení jsem například začal být vůči Tomášovi a ostatním protagonistům zcela upřímný v tom, co chci v konkrétních situacích natočit. Zjistil jsem totiž, že když Tomášovi před natáčením řeknu, že potřebuju zachytit, jak vypadá v určité situaci třeba nejistě a nezkušeně a proč je to pro film důležité, na jeho chování to nebude mít žádný vliv a psychice nás obou to pomůže. Stejně tak jsem časem začal s některými protagonisty pracovat jako s neherci. Určité situace by šlo observačně natočit jen s velkým psychickým vypětím všech zúčastněných. Díky jejich talentu a nenucenosti se však tyto situace daly natočit s odstupem, a dokonce se stejnou autenticitou. Díky tomu si film drží přísně observační formu. Jeden divák mi na testovací projekci řekl, že i když celou dobu nepochyboval o tom, že se dívá na dokument, jeho zážitek se podobal spíše sledování hraného filmu.

Když jsem film začínal natáčet, byl jsem přesvědčený, že firemní prostředí je studené a falešné. Že v něm není prostor pro osobitost v lidských vztazích, v mezilidské komunikaci ani v jejích cílech. Natáčení filmů mě však baví především proto, že je beru jako svůj osobní výzkum, a stejně tak i u tohoto filmu jsem byl neustále překvapován a udivován. Dnes si myslím, že jsou firmy toxické, ale jsou i takové, kde se spolu lidé baví stejně jako na šachtě a jejich práce dává smysl. A tak je pro mě svět zase o něco složitější.