Romantizace života v čínském totalitním režimu

Z dokumentárního snímku Tmavě červený les (2021) není příliš zjevné, pro jaké publikum je určen. Jedná se o počin šitý na míru částem čínského a západního publika žijícím v naivní představě o spirituální čistotě Tibetu? Nebo se spíše jedná o subtilní kritiku čínského režimu snažícího se infantilizovat svébytné národy, jež po desetiletí okupuje? Práce Jin Huaqinqa je krásnou vizuální prezentací, avšak na život skupiny tibetských mnišek utlačováných současným čínským totalitním režimem pohlíží příliš romanticky. Většina kritik i režisér sám tvrdí, že se jedná o spirituální či filozofický dokument. Přesto mi ale zůstává záhadou, jak je možné natočit spirituální snímek o jednom ze světově nejutlačovanějších národů a jeho náboženských institucích bez toho, aniž by tato skutečnost byla vůbec zmíněna?

Dětinské tibetské mnišky

Dokument je vizuálně atraktivní a může být dechberoucí zejména pro ty z nás, kteří jsme neokusili nelítostné tibetské klima. První polovina filmu je impresivní a zaměřuje se na detail. Mnišky jsou zachyceny během náboženských shromáždění, přípravy jídla, společného oběda, návštěvy u doktora a svých gurů (v tibetštině lamů) nebo meditace. Rozličné scény z prostředí kláštera odkrývají skutečný život. Diváci například mohou spatřit mnišku, která si kreslí obrázek Buddhy během výkladu buddhistického učení jejím učitelem, jiná mniška tu a tam pospává nebo vylizuje misku po obědě. V samém závěru filmu je možné zahlédnout dřepící mnišku – pravděpodobně močí. Režisér nám nabízí celou řadu podobných výjevů, které pohromadě vytvářejí spíše nesouvislý vizuální sled scén. Mnišky jsou v nich vyobrazeny jako jednoduché, submisivní a dětinské bytosti.

Režisér se veřejně vyjádřil, že se snažil vyobrazit duchovní život mnišek bezprostředně v jejich vlastním přirozeném prostředí. Každý uvědomělý divák ale rozumí tomu, že jakékoliv zprostředkované pozorování často mění povahu pozorovaného. Výsledek pozorování Jin Huaqinga mě ale spíše nutí přemýšlet, zda se skutečně jedná o pokus přiblížit subjekt natáčení, nebo jej spíše vyobrazit dětinsky a směšně.

Tibeťané jsou v tomto dokumentu často patronizováni i svými náboženskými učiteli. Během jedné z návštěv se mniška svěří, že jistý muž z jejího okolí vážně onemocněl v důsledku toho, že zabil hnědého medvěda, aby z něj vyrobil lék. Tento skutek lama-žena vysvětluje tak, že lovec si znepřátelil místní božstvo hory, které přivodí jeho smrt. Lama-žena radí mnišce, aby se modlila a vyvěsila modlitební praporky, protože se nic jiného dělat nedá. Následně se vyhrazuje proti tomuto lovu: „Nikdo tam ještě neučí buddhismus?...Není divu, že tam jsou takoví barbaři. Už jsem slyšela o tom, že v některých oblastech Tibetu zabíjejí medvědy, aby z nich vyrobili léky. Tibeťané by měli žít pouze z jaků a ovcí.“ Ve výsledku tento incident vyobrazuje Tibeťany jako zaostalé barbary.

V Číně o kácení nemluvíme

V Tmavě červeném lese režisér Jin Huaqing ukazuje mnohé. Avšak dokument rovněž prozrazuje, že je toho mnohem více, o čem se v Číně mlčí. Mnišky jsou vyobrazeny, jako by žily zcela mimo společnost, přestože buddhistickou komunitu tvoří rovněž laikové a laičky. Je běžné, že osoby žijící v celibátu v klášterech jsou často úzce spojeny se svými rodinami – tedy s dalšími Tibeťany, které režisér záměrně vynechává. Zajímavé také je, že v celém snímku se přímo nesetkáváme s žádnými mužskými postavami. Jedinou vyjímku tvoří lama-muž, jehož tvář však nevidíme.

Režisér vynechává rovněž skutečnost, že tibetské osídlení Larung Gar, v němž se děj dokumentu odehrává, se od svého založení před zhruba čtyřiceti lety stalo jednou z největších akademií tibetského buddhismu na světě. Tohle důležité buddhistické osídlení až do nedávna bývalo domovem deseti a čtyřiceti tisíců lidí, včetně mnichů, ale většinou mnišek a studentek buddhismu z různých zemí světa. Je také známo, že charismatičtí učitelé z Larung Garu mají milióny stoupenců po celém světě a to včetně Číny. Tento fakt je rovněž důvodem, proč jsou buddhisté trnem v oku čínského komunistického režimu.

Navzdory těmto skutečnostem ve mně dokument zanechává spíše dojem, že tamější mnišky žijí odděleně od vnějšího světa a věnují se pouze své duchovní praxi ve své malé komunitě. Přesto jejich životy není možné oddělit od reality sociálně-politického útlaku menšin v současné Číně. Pouze krátce můžeme v dokumentu zahlédnout dosvědčující velkoplošné plakáty hlásající „národní jednotu“ a nutnost „psaní nové kapitoly harmonického rozvoje“.

Tyto slogany hovoří o probíhající demolici osídlení tibetských buddhistů. V roce 2019 čínské buldozéry srovnaly se zemí významnou část osídlení Larung Gar, aby uvolnili zastavěné plochy pro narůstající počty čínských turistů. Dokumentární snímek Tmavě červený les nás však informuje, že: „Většina mnišek byla uvědoměna vládou, že musí opustit klášter Jarčhen do konce léta,“ a dodává, že: „koncem léta 2019 se většina mnišek vrátila domů.“

Tímto nikoliv bezprostředním způsobem Jin Huaqing vyobrazuje smutné osudy tisíců vysídlených tibetských mnišek a dalších osob, které v mnohých případech skončily v nechvalně známých převýchovných táborech čínských komunistům.

Příliš romantické představy

Slepé skvrny tohoto dokumentu odrážejí současnou propagandu čínského režimu, která nahlíží na buddhismus a kulturní diverzitu jako na hrozby. Zároveň si dovolím tvrdit, že odrážejí režisérův zjednodušený a romantický pohled na tibetskou společnost. Tato hluchá místa však nabízejí konkrétní otázku – chce tento dokument, abych se jako divák nechával unášet tímto idealizovaným obrazem o spirituální svrchovanosti buddhismu, jenž zde představují nábožensky oddané mnišky? Věřím, že právě tento nekritický přístup se ode mě očekává. Pravdou je, že Čína usilovně podobně pracuje na romantizaci „etnických minorit“ již několik dekád. Proto je na místě se ptát, zda tento dokument není pouze prodlouženou rukou čínské propagandy.

Tento dokument se svou jednostranností úzkostlivě snaží odvrátit pozornost od opresivní reality čínského režimu a genderového násilí v Larung Gar. Je spravedlivé zmínit, že autor nemohl pravdivě představit tamější realitu, protože by byl pronásledován a uvězněn. Zásadní však je, že mnoho diváků nemusí být seznámeno se statusem minorit v současné Číně, a proto nemusí skutečný záměr tohoto dokumentu vůbec odhalit.

Mnohem celistvější obraz o tibetském buddhismu v Číně nabízí dokument Tibet, stezka k moudrosti autora Hamida Sardára. Hlavní protagonistkou tohoto snímku je cestující mniška, která nám situaci v Tibetu přibližuje vlastními slovy: „Lidé na Západě si stále představují Lhasu jako spirituální místo, ale Buddhovo království připomíná spíše školní hřiště pro děti, než místo pro meditaci“. Věřím, že její něžná kritika poukazuje na celočínskou situaci.

Tmavě červený les je film, který vyobrazuje smyšlený svět. Jin Huaqing se svou romantizací buddhistického monastického života dopouští příliš velké eufemizace krutého režimu. Zároveň nás žádá, abychom se pasivně na této snaze podíleli také. Otázkou však je, jak se sám autor ztotožňuje se svým filmem. Cítí se pohodlně s podtextem své práce a je spokojený se svou hrou vizuálně přitažlivých scén?