Rusko: Putinova litosféra

Žijeme na půdě, která tu byla miliony let před námi, rodíme se na ní a umíráme. Přesto se k ní chováme jako k majetku. Vytváříme hranice, vymezujeme svá teritoria, určujeme, kde je možné žít a kde už ne. Geopolitika se dá přirovnat k tektonické činnosti, dynamickému procesu, který neustále proměňuje podobu zemského povrchu. Čtyři vybrané snímky z aktuálního festivalu Jeden svět zrcadlí tektonickou činnost na území Ruska.

Nakažlivý déšť

Stěží existuje něco, co kopíruje geopolitiku přiléhavěji, než média a justice. Jsou tekutým pískem, rozbouřeným mořem nebo bažinou, v závislosti na tom, kdo je zrovna u moci. Právnička Marija Ejsmontová ve snímku Případ v tomto nestálém prostředí hledá pevný bod, o něhož je možné se opřít a který zmírňuje pocity strachu a nejistoty. Tímto bodem je pro ni spravedlnost. Ruská justice však připomíná spíš jámu se lvy, než záruku občanských práv a svobod. Je to bitevní pole potřísněné krví, korupcí a bezprávím. Tento organismus neslouží občanům, ale predátorům, schopným ukrajovat si z těla státu.

Do spárů predátora padl i občanský aktivista Konstantin Kotov, když byl za účast na protestech odsouzen ke čtyřem letům vězení. Stal se další obětí Dadinova článku, který je v Rusku zneužíván k potírání protirežimních demonstrací. Marija se nyní snaží přesvědčit soud, že obžalovaný byl odsouzen na základě falešných důkazů. S Kotovem ji spojuje odpor k bezpráví a ochota pustit se do boje Davida s Goliášem. Spravedlnost či jakýkoli jiný morální imperativ nemá s reálným fungováním ruské justice nic společného a naděje na vítězství je mizivá. Marija si je vědoma toho, jak se Rusko od devadesátých let minulého století propadá do korupce. I tak odmítá přistoupit na to, že celou zemi řídí jeden člověk, a obhajuje lidi, kteří jsou stále zatýkáni a vězněni za to, že projevují nesouhlas se směřováním svého státu. Význam jejich boje nespočívá ve vítězství, ale v naději, že lidé dokážou ovlivňovat společenskou realitu.

Za stejný cíl jako Marija bojuje i hrdinka Zatracené práce Natalija Sindějevová, která roku 2008 založila TV Dožď. Původně oddechová stanice, která se v českém překladu jmenuje Déšť, se záhy stala vůdčím hlasem ruské nezávislé žurnalistiky. Zatímco státní televize vysílaly zábavné pořady, TV Dožď informovala o tom, co se právě v Rusku děje, o demonstracích, anexi Krymu nebo pokusu o vraždu představitele ruské opozice Alexeje Navalného. Nebylo by výstižné definovat stanici jako programově protiputinovskou. Tím bychom ji zapojili do Putinovy hry na zachránce vlasti a její zrádce. Jejím programem je boj proti lži, manipulaci, policejnímu násilí, porušování občanských práv a svobod.

Příběh TV Dožď je jen dalším důkazem autoritářských poměrů, které v zemi vládnou. Rusko se tváří jako demokratická země, v referendech a volbách nechává promlouvat hlas veřejnosti, přitom potlačuje názorovou pluralitu a kritiky označuje za nepřátele. Výsledkem je to, že lidé opozici nevěří, nebo rezignují a o politiku se nezajímají, protože mají pocit, že zákonnými prostředky nemohou nic ovlivnit. Zatracená práce vypovídá o síle motivovat právě tuto část veřejnosti. Ukazuje příběh nezávislé televize jako transformační zkušenost.

Na začátku TV Dožď stál tým mladých lidí, který vysílal státem necenzurované zprávy. Ty zakrátko získaly desetitisíce sledujících, kteří se chtěli dozvědět, co se v Rusku doopravdy děje. Diváci začali zjišťovat, že se svým názorem nejsou sami. Režim si uvědomil, že stanice se stala nositelem společenské změny, a idenfitikoval ji jako potenciální nebezpečí. K potlačení této hrozby použil osvědčenou taktiku. Budoval atmosfér strachu a nejistoty, čímž částečně rozložil kolektiv televizní stanice. Ti zaměstnanci, kteří zůstali na potápějící se lodi, však viděli v této zkušenosti příležitost, jak se posunout dál. Již dávno je nemotivuje týmová práce lidí, kteří mají stejné cíle, ani víra ve společenskou změnu. Hodnoty, o které bojují, se staly součástí jejich životní filozofie natolik, že už nemohou žít jinak. Opozice pro ně představuje jediný možný způsob, jak existovat v současném Rusku a nezpronevěřit se sám sobě.

Přítomnost je budoucnost

Krymský poklad a Ztracený ostrov se zaměřují na vazbu člověka k půdě. Je to mnohem starší pouto, než vazba k vládcům a režimům. Propastný rozdíl ve stálosti vztahu k půdě a k systému ukazuje soudní spor mezi muzei v Amsterodamu, Kyjevě a na Krymu. Ředitel amsterodamského muzea ve snímku Krymský poklad stojí před dilematem. Rozhoduje se, zda vrátit krymské památky zpět do místa jejich nálezu, které ovšem mezitím anektovalo Rusko, nebo do ukrajinského Kyjeva. Je to pře, jež nemá řešení, z politického hlediska náleží muzejní artefakty ukrajinskému státu, z archeologického zase do oblasti, která nyní náleží Rusku.

Rusko v tomto sporu nehraje hlavní úlohu, ale roli spouštěče. Dává do pohybu tektonické desky, které způsobují mezinárodní zemětřesení. Z politického a ideologického hlediska je spor o krymské muzejní exponáty pochopitelný, dostává se však natolik daleko od fyzické reality, že připomíná Hru se skleněnými perlami od Hermanna Hesseho. Místo dvou armád proti sobě stojí vědci, soudci a právníci. Nepřátelé se stávají i ze dvou archeoložek – přestože žijí ve stejné zemi a pracují se stejnou půdou, rozděluje je ideologie. Racionální rozměr tomuto sporu vrací paradoxně nikoli představitel společenské elity, ale místní farmář. Na rozdíl od právníků a muzejních zaměstnanců se k půdě nechová majetnicky a soustředí se na to, co nás spojuje, nikoli rozděluje. Podle jeho názoru jsme všichni stejní. Vzešli jsme z půdy a zase se do ní vrátíme a za tisíc let možná někdo nalezne naše ostatky a vystaví je v muzeu.

S muzejními artefakty pracuje v přeneseném slova smyslu i Ztracený ostrov. Na ruském ostrově v Kaspickém moři se tyčí pozůstatky staveb, polozbořené památníky a sochy bez tváří. Oslavná architektura z dob socialismu připomíná spíš starověk, dobu koloseí a vítězných oblouků. Tak dávno se zdá být éra blahobytu a slávy rybářského městečka, ve kterém byla nemocnice, škola i dostatek pracovních příležitostí. Třicet let po pádu Sovětského svazu zde však zbylo jen pár domů. Ti, co zůstali, žijí bez elektřiny, infrastruktury, zaměstnání i bez budoucnosti. Připomínkou, že toto zanedbané místo někomu patří, jsou jen ruská bezpečností komanda, která hlídají, aby rybáři nerybařili.

Nacionalismus bychom v tomto zapomenutém kraji hledali nejméně. Navzdory tomu, že stát se o vyloučenou lokalitu nestará, však místní obyvatelé ctí svého prezidenta a jsou hrdí na svou zem. Možná, že vědomí toho, že jsou součástí velkého celku, jim dává pocit bezpečí. Přestože živoří, vychvalují mocné Rusko, které nikdo neporazí. Jejich názor je výsledkem Putinovy schopnosti přesvědčit chudé, že je lepší investovat do zbraní, než do zvyšování životní úrovně. Chová v nich naději, že až bude Rusko nejsilnější a nejmocnější zemí na světě, všichni budou v bezpečí a budou se mít dobře. Víra v patriarchu, který se o ně postará, je ostatně to jediné, co mají.

Obyvatelé z chudých izolovaných regionů však nutně nemusí být k manipulaci náchylnější než lidé z města. Mladá generace, která nezažila totalitní režim, nesdílí se svými rodiči a prarodiči obdiv ke státním autoritám. Jediné, co poznali, je neuspokojivý život bez vyhlídky na zlepšení. Existenciální polohu observačního snímku, který líčí život bez smyslu a bez naděje, podtrhují záběry na rozlehlou krajinu oplývající poetickou krásou, podobně jako záběry na kostru leviatana ve snímku Andreje Zvjaginceva. Jako jediné řešení se nabízí odchod do civilizace. Jenomže i to je jenom iluze. Mladík, který si ve městě za mořem našel bydlení, zaměstnání a manželku, není šťastný ani tam a přemýšlí o návratu na Ostrov.

Nabízí se otázka, jestli život v izolaci od okolního světa nakonec není přes všechny existenční potíže svobodnější. Odpověď na tuto otázku by asi znal vězeň na samotce, nebo syn rybáře z Ostrova, který právě dosáhl plnoletosti a má nastoupit na vojnu. Jeho rodiče vnímají tuto zkušenost jako přirozenou součást života, jako rituální přechod z dětství do dospělosti. V očích mladíka je však vidět obava a bezmoc. Dospění v Rusku znamená ztrátu svobody.