Různé podoby výuky dokumentu

Jihlavskou besedu o filmovém vzdělávání zahájil Vít Janeček připomínkou, že filmové školy začaly vznikat teprve po druhé světové válce jako důsledek obecného vzmachu společnosti. Zejména v tehdejším Československu se ve filmovém prostředí zrodila myšlenka, že talentovaní mladí lidé by měli dostat rychlejší a efektivnější šanci zapojit se do profesionálního prostředí. Bylo to považováno za lepší cestu, než byla letitá asistence a omezená možnost si v praxi natočit vlastní film. Je tudíž zajímavé si uvědomit, že takřka půlstoletí se kinematografie obešla bez filmových škol a tvůrci bez filmového vzdělání, které dnes považujeme za samozřejmé. Modelů výuky dokumentárního filmu je však dnes celá řada, jak ukázala panelová debata, a to i v zemích Visegrádu s podobnou novodobou historií. 

Nejstarší z těchto filmových škol, Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění v Praze (FAMU) byla založena v roce 1946 a z jejího zázemí vzešla na přelomu padesátých a šedesátých let československá nová vlna. Ta se stala, jak Janeček podotkl, zejména po roce 1989 jakousi „referenční mytologií“ pro obrodu českého i slovenského filmu. Samotná katedra dokumentární tvorby byla nejprve součástí katedry režie a k jejímu osamostatnění došlo v roce 1961. 

Bratislavská VŠMU byla sice založena jen o pár let později, v roce 1949, ale její Filmová a televizní fakulta se v rámci ní vytvořila až v roce 1990, odkdy funguje i ateliér dokumentární tvorby. Zatímco výuka dokumentárního filmu na FAMU i VŠMU probíhá odděleně od výuky režie, na Národní filmové škole v Lodži, založené v roce 1948, dosud existuje společná výuka pro studenty režie a dokumentu. „Věříme, že tento přístup ke vzdělání obohacuje oba typy filmové tvorby a především studenty a jejich vnímání reality a schopnosti o ní uvažovat,“ podotkla pedagožka Maria Zmarz-Koczanowicz. 

Není to tak překvapivý přístup vzhledem k tomu, jak se obecně v kinematografii prolíná dokumentární přístup s hraným. Během pětiletého studia musejí studenti v Lodži natočit tři dokumentární a tři hrané filmy, přičemž každý rok pracují s jiným pedagogem, díky čemuž mají možnost se setkat s různými uměleckými přístupy, objasňuje Zmarz-Koczanowicz. Na pražské FAMU či bratislavské VŠMU jsou zase rozšířené pedagogické dílny, které student může po roce měnit, nebo v dílně zůstat. 
 

Jednotné studium hrané a dokumentární režie, které realizují v Lodži, má však určitou nevýhodu v tom, že většina studentů se po absolvování školy věnuje převážně hrané tvorbě, ostatně zdejší studenti absolvují školu obvykle hraným filmem, jak uvedla Maria Zmarz-Koczanowicz. Za jednu z výhod naopak považuje to, že studenti úspěšně spolupracují se studenty ostatních oborů, zejména se studenty kamery a střihu. Sice uvedla pro ostatní školy netypický postup, že v prvním roce studenti povinně spolupracují na svém filmu s profesionálními střihači a kameramany, ale v dalších letech je pak spolupráce kateder povinná, což si lodžská pedagožka pochvaluje a zmiňuje i nedávný školní úspěch, kdy snímek jejich studentky Yifan Sun s názvem Family získal studentského Oscara v kategorii zahraničních dokumentů.

Zcela odlišný koncept představil na debatě Attila Kékesi z Divadelní a filmové univerzity v Budapešti. Dvouletý magisterský dokumentární obor zde existuje teprve od roku 2012 a spolu s Kékesim jej prosadil Tamás Almási, přičemž oba na škole učí dodnes. Mládí katedry může být však naopak předností pro vytváření originálních a pro současnost příhodných koncepcí. To se projevilo v unikátním projektu DocNomads, který představuje jakousi mobilní univerzitu. Jedná se o mezinárodní magisterský projekt tří univerzit: budapešťské Divadelní a filmové univerzity, lisabonské Universidade Lusófona a bruselské LUCA School of Arts. „Studenti programu DocNomads studují jeden semestr v Lisabonu, druhý v Budapešti a třetí v Bruselu. Ve čtvrtém semestru jsou rozděleni do tří skupin a svůj absolventský film připravují v jednom z těchto tří měst. V této fázi studia však všechny tři univerzity mají stejnou strukturu výuky i společné pitchingy projektů, přičemž využíváme Circo systém, jenž nám umožňuje sdílet společnou virtuální učebnu. Závěrečná projekce absolventských snímků se koná v Bruselu a k hodnocení filmů na ni zveme nezávislou porotu složenou z lidí, působících v oboru, ale mimo školu,” objasňuje Almási. 

Externisté jsou prý zváni i k projekcím klauzurních filmů (a ročníkových cvičení) na FAMU, jak podotkl Janeček, a totéž potvrdila i Čákanyová z VŠMU, nejde však přímo o hodnotící porotu, složenou z externích odborníků a profesionálů, jako je tomu v případě projektu DocNomads. Unikátnost tohoto „mobilního modelu“ školy potvrdil i Vít Janeček, který uvedl, že k úskalí FAMU International, určenému zahraničním studentům FAMU a výuce v angličtině, patří to, že studium je drahé, a tak k němu nemají přístup všichni. Naopak zahraniční stáže a studentské výměnné programy jsou podle panelistů obvyklé na všech zmíněných školách.
 

Co se týče poměru teorie a praxe, většina pedagogů uvedla, že poměr ve výuce praktických a teoretických předmětů je vyvážený. Pouze budapešťská Divadelní a filmová univerzita koncipuje oba své magisterské obory, tedy čistě maďarský program a mezinárodní DocNomads, jako především praktické studium, jak zdůraznil Attila Kékesi. Představil také poněkud netypická, pravidelná ročníková desetidenní plenérová cvičení, kde „studenti pracují v týmech, aby se naučili, jak v krátké době najít vhodné téma, společně vytvořit projekt a  natáčet a stříhat v omezených podmínkách. Má to samozřejmě i tmelící efekt v rámci skupiny“. 

Zatímco všichni pedagogové zmíněných filmových škol se shodli, že školy jsou skvěle technicky vybavené, zejména co se týče postprodukční techniky, žádná z nich příliš nerozvíjí praktické stáže na profesionálních pracovištích – to přenechává na iniciativě samotných studentů, kteří často během studia už pracují v oboru, což může být pro studium někdy rušivé, jindy výhodné.  

Na obecnější problém dnešní výuky upozornil především Vít Janeček, který poukázal na to, že v posledních letech přicházejí do prvních ročníků filmové školy často lidé hned po střední škole, zatímco dříve bylo běžné, že FAMU studovali lidé, kteří už některou vysokou školu absolvovali, nebo ji dokončovali. „Před dvaceti lety byla uveřejněna statistika, podle níž zhruba padesát procent studentů přijatých na FAMU mělo už za sebou nějakou vysokou školu, nebo ji alespoň dokončovalo. Tím pádem nastupovali na FAMU ve věku mezi 23 a 25 lety. V posledních dvou desetiletích se ukazuje, že v tomto věku studenti FAMU obvykle ukončují... Domnívám se, že zejména v oblasti dokumentu je originální styl méně podstatný, než určitý druh životního postoje, schopnost kontextového uvažování, porozumění lidem, tématům i protagonistům filmu,” doplňuje svou úvahu Janeček.   

Jihlavská panelová diskuze byla důkazem, že modelů výuky dokumentu je řada a přístupů k němu také, přičemž nejprogresivnější se ukázal model mobilní univerzity v programu DocNomads, který spojuje tři evropské univerzity a jehož předností je různorodost kultur, přístupů i pedagogických osobností a stylů. Velkou výzvou je také lodžská zkušenost společné výuky režie hraného a dokumentárního filmu. Tradičněji pojatá výuka dokumentu na pražské FAMU by tak mohla hledat nové cesty právě ve větším otevření se světu. Ostatně hlavní vizí nově zvolené děkanky FAMU Andrey Slovákové, mimojiné přispěvatelky a členky redakční rady dok.revue, je právě otevřenost.