Šárka Homfray doporučuje z Ji.hlavy: práce, třída, gender
Během posledních let vykrystalizovala tři témata, která mě nejvíce zajímají jak z pracovního, tak osobního hlediska: práce, třída a genderový řád. Letošní program Ji.hlavy nabízí celou řadu filmů, které se zaobírají buď některým z těchto témat, nebo dokonce jejich průsečíky. Pokud bych mohla, rozhodně bych zhlédla následující díla.
Otázka mobility, geografické i sociální, je z mého pohledu zásadní pro prožívání lidského života. Pokud máme ve společnosti či na Zemi „své místo“, jak se mění náš život a jak se měníme my, když toto místo opouštíme? Polský časosběrný snímek Dálky režiséra Mateje Bobrika sleduje život řidiče Shiva, který se do Varšavy přestěhoval se ženou a mladým synem z Nepálu, a téma migrace do Evropy popisuje citlivě. Ze zcela jiného pohledu nahlíží na téma mobility film Nomádská samota režiséra Sebastiena Wielemanse. Příběh tří seniorek, které jsou z ekonomických důvodů nuceny svá seniorská léta trávit putováním po USA v mobilních obydlích otevírá perspektivu na velmi citlivé a zranitelné intersekci genderu, věku a ekonomického statusu. Německý film Orlando aneb Něco málo z historie střední třídy (režie: Jelena Jeremejewa, Catalina Flórez) ukazuje ztížené možnosti sociální mobility kohokoli, kdo si v loterii života nevytáhl ty nejlepší karty.
Jedním z důležitých aspektů feminismu je pro mě otázka sdílení a porozumění. Nevěřím v univerzální sesterství. Věřím ale v sílu sdílených zkušeností a kolektivního porozumění, které v ženských uskupeních zažívám. O takovém sesterství pojednává snímek Sestry z kouřové sauny režisérky Anny Hints – mechanismy důvěry a otevřenosti budou podobné v jižním Estonsku jako u nás. Porozumění mezi ženami se prolíná s tématem geografické i kulturní a historické vzdálenosti ve filmu Mezi revolucemi rumunského režiséra Vlada Petriho. Dopisy Íránky Zahry a Rumunky Marie, které v 70. letech studovaly medicínu v Bukurešti, vypráví nejen o životě v kontextu velkých historických událostí, ale i o náročnosti prosazení se v „mužském světě“. Že náročnost „prosazení se“ může nabýt drastických rozměrů sexuálního útoku, ze kterého oběť nemůže vyjít dobře, ukazuje film Sedm zim v Teheránu režisérky Steffi Niederzoll.
Perspektiva, kterou bychom mohli nazvat perspektivou ženskou, je zastoupena ještě v dalších zajímavých filmech, jako je film Jiné tělo (režie: Reuben Hamlyn, Sophie Compton), který na příběhu deepfake porna upozorňuje na jeden z neblahých aspektů technologického vývoje – přináší nové nástroje pro staré nerovnosti. Polský film Vika! Režisérky Agnieszky Zwiefka o nejstarší polské DJce ukazuje, že prolamovat stereotypy může být jak osvobozující tak vyčerpávající.
Současných filmů, které by se zabývaly feminismem jako takovým, není mnoho. Tím pádem mě velmi zajímá rakouský snímek Feminismus WTF režisérky Kathariny Mückstein. Režisérka si klade celou řadu otázek, které si kladu i já a kladla jsem si je i při psaní knížky Proč jsme tak naštvané? Proč se stále obracíme k binárnímu chápání genderových rolí? Jaký je vztah genderu a kapitalismu? Proč nemůžeme být feministy a feministkami, aniž bychom zohlednili rasu? A čeho vlastně chceme feminismem dosáhnout? Feminismus není jeden a nikdy nedojdeme ke stejným odpovědím, to ale neznamená, že bychom na tyto dotazy měli rezignovat.
