Šedé zóny mateřství

„Ženu samozřejmě její okolí vždycky donutí, aby si připadala jako zločinec, ať už se rozhodne jakkoli, ať se snaží sebevíc. Matky si připadají jako zločinci. A nematky také,“ píše v knize Mateřství kanadská spisovatelka Sheila Heti.¹⁾ Popisuje tak pocity vlastní ženám, které se rozhodují, zda mít či nemít děti. Záporné rozhodnutí je v očích společnosti aktem sobectví, příslibem věčné samoty a opomenutí základního životního poslání. Kladné rozhodnutí s sebou naopak nese symbolické naplnění biologické i společenské role ženy. Tedy alespoň do chvíle, kdy je vše tak, jak má být.

Příběh slovenské režisérky a fotografky Daniely Meressy Rusnokové začíná jako archetypální obraz rodiny. Protagonistka společně s manželem vychovává starší dceru a mladšího syna, navíc čeká dvojčata. Na lékařské prohlídce ve 23. týdnu těhotenství se oběma nenarozeným dětem daří. „Hlavně ať jsou zdravá,“ pronáší Rusnoková klíčové přání všech matek. Jenže dvojčata zdravá nejsou. Namísto očekávaných čtyřiceti týdnů gravidity se obě děti rodí předčasně, již během čtyřiadvacátého týdne v takzvané „šedé zóně“, tedy období, které dalo dokumentárnímu snímku název. Její děti nejsou dle zákona ještě vnímány jako lidské bytosti, přesto se znenadání ocitají mimo tělo matky. Lékaři dvěma drobným tělům za plexisklem nedávají velké šance. V matce režisérky a protagonistky filmu vyvolává jejich zoufalý stav fyzickou nevolnost – přímo před inkubátorem se pozvrací. Doktoři s chladnou racionalitou matce oznamují, že pokud dvojčata zemřou do 24 hodin, dle zákona se jedná o potrat. Netřeba tak vystavovat ani úmrtní list.

Být správnou matkou

Rusnoková momenty po předčasném narození svých dětí zaznamenává jako upřímný introspektivní deník. Prvotní náraz emocí rychle nahrazuje drsná konfrontace s lékařským pragmatismem. Namísto potomků dostává hrdinka do ruky informační leták a 15 minut času na rozhodnutí, jaký typ péče chce svým dětem poskytnout. Snímek tak v první polovině soustředěné zejména do lékařského prostředí otevírá koncept „bezmocné odpovědnosti“ popsaný feministickou autorkou Adrianne Rich. Ta ve své knize Z ženy zrozená. Mateřství jako zkušenost a instituce popisuje koncept mateřství v patriarchální společnosti jako nástroj osvobození i útlaku.²⁾ Ženy se stávají matkami v mezích předem daných pravidel i předpisů. Také v Šedé zóně sledujeme jakousi lékařskou představu o „správné matce“, kterou by Rusnoková navzdory noční můře, ve které se ocitla, měla být. Je jí kladeno na srdce, aby byla pozitivní. Drobná tělíčka v inkubátoru totiž vycítí její úzkost, a ta může jejich stav zhoršit.

I poté, co je protagonistka poslána domů a z traumatického zážitku zůstává jen skvrna od krve na noční košili, jsou na Rusnokovou kladeny absurdní nároky. Zatímco jedno předčasně narozené dítě umírá a druhé bojuje o život, zdrcené matce je doporučeno, aby se o sebe starala, háčkovala, věnovala se práci a umění. Psychickou bolest řeší prostředí moderní medicíny jednou schůzkou s psycholožkou vedle nemocničních výtahů. Bolest fyzická za řeč ani nestojí, je totiž inherentně spojena s ženskou zkušeností. Lékaři o ní nemluví a sama režisérka ji zmiňuje jen zběžně.

„Vina je matky. Úspěch je vědy.“

Být ženou jednoduše znamená vyrovnávat se s bolestí. Fyzické utrpení je samozřejmostí, na kterou není třeba plýtvat slovy. „Je obtížné přemýšlet o bolesti stejně jako o lásce; obojí je nabito asociacemi sahajícími až do raného života a kulturními postoji zakořeněnými v samotném jazyce. Přesto je bolest, stejně jako láska, zakotvena v ideologii mateřství,“ píše v jedné z esejí již zmíněná Adrianne Rich.³⁾

Ideální představa „dobré matky a pacientky“ ale hrdinku neopouští ani po propuštění přeživšího syna z nemocnice. Smrt druhého dítěte v manželském vztahu zůstává. Zdravotnická fakta nahrazují nevyžádané komentáře: od ostatních matek, od sousedů, od známých, od cizích. Skvěle to zvládáš. A co jste čekali? Jsi skvělá máma. Nečekejte na zázrak. Jste matka, tak bojujte. A Rusnoková skutečně bojuje, nejen se zdravím syna, ale především s nepřátelským nastavením systému, který jí neustále hází klacky pod nohy.

Vždycky vinnou

Rusnoková svůj snímek původně ani neplánovala natočit. Nakonec s ním strávila devět let. Režisérce se díky dlouhému časovému rámci daří ukázat i tu stránku mateřství, která nastává po odchodu z nemocnice. Na nemocné dítě se pro samé úzkosti z nejistého zdravotního stavu nedokáže skutečně napojit. A novorozený syn, který zatím ze strany lidí zažíval jen bolest a diskomfort, se před jejím dotekem odtahuje. Situace se příliš nelepší ani s tím, jak dítě roste.

Bezprostřední hrůzu a šok čerstvé rodičky nahrazuje nekonečná druhá směna. Tu ještě umocňuje zoufalé nastavení zákonů, příspěvků na péči i celková absence empatie. Protagonistka je uvězněna v systému, který ji zavírá doma s dětmi a neumožňuje jí pracovat. Zároveň jí tak ale nedovoluje vystoupit z permanentní ekonomické nejistoty. Rusnoková se ovšem nijak nelituje, omluvná gesta nevysílá směrem k sobě, ale spíše ke svým dětem. Bez sebelítosti poukazuje na paradox vlastní životní situace. Mateřství v jejím vyprávění není mytizovaným instinktem, ale především nekonečnou péčí. „Vina je matky. Úspěch je vědy,“ říká, zatímco se dennodenně stará o předčasně narozeného syna a dvě další děti.

Daniela Meressa Rusnoková v Šedé zóně nevypráví jen svůj příběh. Na základní kostru ryze individuálního zážitku vrší vzpomínky mnoha žen, které se ocitly v podobné situaci. Promluvy matek prolíná do té míry, že nejde rozlišit jednu od druhé. Z jediného příběhu se stává kolektivní výpověď žen, které o své zkušenosti dosud mlčely. Matky jako ona tu ale byly vždy. A nyní je konečně čas o nich hovořit.