Sedm statečných globálního kapitalismu

Svoboda jako cesta k sebeurčení

Bagry na úpatí "hory” Bantar Gebang, největší skládky v Asii, přehrabují a vrší tuny odpadu na stolovou horu, kde je v rutinní setrvačnosti rozhrabují desítky buldozerů. Vedle nich obcházejí chudí Indonésané, paběrkují zde s nadějí, že najdou něco použitelného v každodenní nouzi. Burcující snímek Větší než my zasahuje diváky koncentrovanou a pozitivní silou výpovědi, nadějí změnit svět i šokujícími, drtivými obrazy, které se vrývají do paměti.

Člověk je bytost transcendující, toužící překonat své omezené lidství a smrtelnost, vztahovat se k vyšším entitám, autoritám, cílům, spočinout ve věčnosti. Tradiční náboženství v dnešní době vypovídají univerzální službu, nová náboženství nepřicházejí, otázky však zůstávají. Jaké je náboženství dnešních mladých lidí zemí prvního světa dlících v kapitalistickém přebytku statků, podnětů i tužeb?

„Odmítněte být aktérem příběhu. Vyberte si svůj vlastní příběh. Napište si vlastní scénář. Může to být jediná věc, která je skutečně pravdivá.“
Flore Vasseur, TEDx

Nečekanou odpověď a vhled do hodnotového světa vzorku mladých lidí nabízí dokumentární odysea Větší než my francouzské režisérky Flore Vasseur. Snímek zve na putování za mladými “enterpreneurs”, věrozvěsty milosrdenství a pomoci 21. století. Lidmi, kteří se místo manažerského či právního titulu, konejšivých středostavovských hodnot a pokojného konzumerismu rozhodli doslova změnit svět. V malém, v rámci svých možností a své komunity, zato vědomě a důsledně.

Svorníkem putování mezi všemi světovými kontinenty je kromě autorky také mladá indonéská dívka Melati Wijsen, která svůj boj začala ve dvanácti letech. Tehdy založila iniciativu Bye Bye Plastic Bags a kromě aktivistické práce na plážích plných odpadků přivedla svůj rodný ostrov Bali k legislativním změnám ve skládkování. A právě tam začíná Melatin zápas, právě tam začíná její putování za ostatními pokornými zvěstovateli změny.

Záchrana uprchlíků ve středozemním moři, klimatická spravedlnost, boj s plastovým odpadem v Indonésii, vzdělávání chudých rodin v Libanonu, ženská práva dívek v Ugandě, svoboda slova a záchrana před spáry gangů v Brazílii. Životní příběhy mladých lidí napříč kontinenty odhalují slabiny geopolitického systému i pokrytectví vlád a politických aktérů. Změna začíná odspodu, změna personifikovaná v osobních příkladech průkopníků, kteří mohli, stejně jako miliony jejich vrstevníků, hrát hry na Xboxu, sledovat hvězdy instagramu nebo nahrávat nesmyslná videa na TikTok. Namísto běžných aktivit mladých lidí na celém světě si zvolili cestu pomoci druhým. Cestu vlastního sebeurčení přes solidaritu a boj s palčivými problémy. Cestu v souladu s vlastním přesvědčením.

Kdo tady vládne?

Proměna jejich okolí, stejně jako v případě autorky, začala osvobozujícím tázáním. Složitými otázkami, na které neexistují uspokojivé odpovědi. “Moje rozhodnutí vyplývají z možností, které se mi v životě nabízejí,” říká Mohamad, zakladatel školy pro syrské děti uprchlíků v Libanonu. Hlavní imperativem aktérů filmu je jednání. Čin jako svobodné gesto, které může pozitivně ovlivnit okolí a životy lidí v jejich komunitě. Stejně jako v Mohamadově případě jde o rozhodnutí, které vyvěrá z nepřenosné životní zkušenosti. Nepřenosné, a přesto sdělné a motivující.

V zákulisí příběhů stojí režisérka Flore Vasseur a producentka, známá herečka Marion Cotillardová. Obě zůstávají mimo zorné pole kamery. Pozornost soustředí na mladé aktéry změny. Ostrým světlem nasvěcují kritická místa globálního kapitalismu a hledají odpovědi na základní etické otázky. “Jaký je příběh, kterému jsem doposud věřila a který se tímto dnem zhroutil? Kdo ten příběh napsal? Komu slouží? Kdo drží “velké pero”? A také: kdo skutečně vládne, kdo rozhoduje? Jsou to Spojené státy? Jsou to finanční trhy? Je to ropa? Jsou to algoritmy Googlu? Je to strach? Je to nenávist?”, ptá se Flore Vasseur.

Svorníkem příběhů mladých hrdinů snímku je odvaha. Odvaha postavit se fatálním rozhodnutím vlád a politiků, stejně jako náladám většinové společnosti. Odvaha konat bez ohledu na to, zda získají veřejnou přízeň a uznání, zda za své činy a soustavnou práci budou pochváleni, nebo uvrženi do nemilosti či dokonce do vazby. Odvaha vzepřít se konejšivým představám blahobytu a spokojenosti, stejně jako nespravedlivým zákonům, které nejtvrději dopadají na chudé, nemajetné a bezbranné.

Hrdinové filmu jsou aktivní, konají, mobilizují, demonstrují, přesvědčují. A také se ptají. Kdo nebo co zde skutečně vládne? Namísto rozsáhlých disputací však nabízejí drobnou každodenní práci na zlepšení podmínek. Nebojí se však postavit se vládám, autoritářům, despotům, ani parlamentům. Jejich vize proměny je integrální, promyšlená, vychází zespodu. Rozmělňuje moc mocných a v podobě vzdělání dává moc bezmocným.

Hodnotové tsunami

Podobně radikální změnou myšlení a přístupu prošla Flore Vasseur. Její životní příběh, který psali mocní tohoto světa a vlastní sebeprojekce úspěšné ženy, se v roce 2001 zhroutil od základů. “Je mi 28, žiji v New Yorku, mám vlastní start-up, klienty, investory, zaměstnance. Ale nemám rodinu, žádné přátele, žádné povědomí o politice. Pracuji šestnáct hodin denně, každý den běhám, počítám si kalorie, sportuji. Ve svém volném čase, když zrovna nepracuji, platím almužnu korejské ženě bez dokladů za to, že mi nalakuje nehty. Chci být bohatá? Tím vším prosakuje smutek.”

Prozření ze snu vysoustruženého z komodit a benefitů globálního kapitalismu proběhlo ostře a intenzivně. “Jsem na dráze k rychlému úspěchu: elitní vzdělání, Spojené státy, enterpreneurship, New York, internetová bublina. Dokud se nestalo tohle (atentáty 11. září, poz. aut.). Stojím na střeše své kanceláře na 26. ulici, dost daleko na to, aby mě výbuchy zasáhly. Ale dost blízko na to, abych přestala odvracet zrak. Nebojím se. Něco ruší můj strach, zmrazuje moje myšlenky a vytváří plátno pro mé projekce.” Formující zkušenost, hodnotový šok, proměnil ambiciózní podnikatelku v sebe-vědomou tvůrčí bytost. Objekt příběhu o úspěchu se přetransformoval v myslící, hodnotící a měnící subjekt. Autorku vyprávění komentujících stinné stránky života v postkonzumní společnosti, autorku vlastního příběhu a sebeurčení.

Na základě transformativního zážitku, hodnotového tsunami, realizovala Flore Vasseur první odvážný plán. Dát prostor k dialogu třem osobnostem, které navzdory drastickým důsledkům svých činů riskují vlastní pohodlí, svobodu i život. Profesor harvardské univerzity Larry Lessig, whistleblower Edward Snowden nebo islandská politička Birgitta Jónsdóttirová. Ty všechny spojuje veřejný zájem: snaha o zachování demokracie, ke kterému každý z nich svým dílem přispěl.

Daleko ambicióznější projekt přichází po několika vydaných knihách a rozpracovaných projektech. Nejnovější burcující dokument Větší než my představuje nejmladší generaci aktivistů, uvědomělých radikálů, kteří překvapivě nepožadují nic radikálního: pouze svět, ve kterém sílu a moc peněz nahradí demokracie, svět, v němž budou schopni žít, až budou dospělí. Melati, Winnie, Xiuhtezcatla, Mary, Memory a Mohamada spojuje kromě účasti na projektu také nebývalá míra pokory, sebereflexe a vědomí významu lokální iniciativy.

Někteří z nich dokáží svou vytrvalostí měnit zákony, nařízení a chod společnosti (Memory, Melati). Všichni si ale uvědomují, že neexistuje výmluva pro nečinnost: “Budoucnost se nás nebude ptát, proč jsme na demonstraci nedorazili. Protože jsme byli líní, protože má premiéru nový seriál na Netflixu. Tohle je naše chvíle a my se musíme zapojit. Je to moment solidarity, kdy můžete být součástí něčeho většího, než jsme my sami.”

Příliš pozdě na záchranu

“Topíme se, bojíme se o své životy. Cítím se ztracená. Co jsme si mysleli, že se bude dít? Jak daleko jsme schopni zajít, než se změny skutečně projeví? Chceme ztroskotat, nebo se na změně podílet? Jsme schopni překonat náš strach?” Melati, stejně jako Greta Thunbergová, si je vědoma limitů svého jednání, ale i pozitivního poselství, které vytrvale deklaruje politikům na půdě OSN, stejně jako dětem v indonéských školách.

Houževnatost, s jakou mladí hybatelé mění okolní svět, je ohromující. Aktivismus je součástí celosvětového vědomí změny, která nutně musela přijít. Aktivismus “sedmi statečných” je svůdný a strhující. V korpusu audiovizuální odyssey, dechberoucího putování mezi kontinenty, je divákům servírována zneklidňující zpráva o stavu světa a lidech, kterým na něm záleží. Hudba Rémyho Boubala, inspirovaná etnickými prvky daného regionu, stejně jako záběry z dronů, tuto svůdnost podtrhují.

Sdělení dokumentárního pamfletu je jednoznačné: svobodu sebeurčení a pozitivní změnu ve vlastní komunitě může přinést každý. Pochodeň nesená sedmi hrdiny globalizovaného světa je součástí dlouhé štafety bojovníků svědomí. Pestrou paletu nástrojů, svědectví, výpovědí, čísel a faktů přináší také obsáhlý webový portál, který je propracovanou extenzí snímku. Změna je servírována poučeně, jako soubor argumentů a názorů, s alarmujícími čísly a nadějeplnými statusy a testimonialy aktérů.

Přesto je ve filmu cítit hořký podtón skepse, příchuť marnosti, které provází radikální proklamace teenagerů, bojujících za lepší budoucnost. “Mocní lidé a jejich krásná slůvka jsou stále stejná, zástupy politiků a celebrit, kteří si s námi chtějí vyfotit selfie, jsou všude stejné, prázdné sliby jsou stále stejné, lži jsou stále stejné a neschopnost cokoliv udělat je všude stejná,” pronáší Greta Thunbergová v krátkém vystoupení. Alarmující vzkaz, že může být příliš pozdě na záchranu přírody, planety, světa, jak jej známe, zaznívá hlasitě, přesto jej slyší jen ti, kteří slyšet chtějí.

Deziluze v závěru filmu přináší hořkost a beznaděj. Na ostrově Lesbos se hromadí torza nafukovacích člunů a laciných nefunkčních vest jako memento všech utonulých. Jakarta se za pár let utopí v moři. Očekávatelná deziluze aktérů filmu ústí v triviální sdělení, že všechny příběhy světa a vše, co děláme v globálním světě, je bytostně propojeno. 

I přes nutná zjednodušení je z tvůrčích i osobních gest aktérů patrná autentická, nezkrotná a vzpurná potřeba konání. Možná marná, mnohdy naplňující, často vyčerpávající, bezpochyby romantická. Je to totiž jediná možná reakce na apokalyptickou budoucnost, která se před námi rozevírá. I proto je zcela legitimní a obhajitelná mobilizační forma dokumentu, který má oslovit především mladé a empatické diváky. 

Melati a její souputníci dospívají v raném věku k zásadnímu uvědomění. Systémová proměna společnosti jde ruku v ruce se vzdělanou společností. I proto se valná většina snaží o osvětu, výchovu a vzdělání nejmladších, dětí a teenagerů. Nejpalčivější otázkou v závěru snímku zůstává, zda mohou tato sisyfovská práce a tento film změnit jednání a myšlení dostatečného množství obyvatel naší planety, abychom se vyhnuli nejčernějším scénářům. Každý zasažený divák se počítá.