Sonda do světa prvovoličů

V době covidu bylo velmi složité oslovit prvovoliče v jejich přirozeném prostředí a získat je ke spolupráci. Školy fungovaly on-line a kolektivy se prakticky nepotkávaly. Podařilo se mi stihnout obhlídky na několika školách, než byly zavřeny, vedení škol bylo vesměs velmi vstřícné. Než ovšem námět prošel schvalovacím kolečkem v ČT, uplynulo několik měsíců a já jsem začínala znova – někteří vybraní studenti mezitím změnili názor, už se jim do natáčení nechtělo. Mnohým se blížily závěrečné zkoušky, a měli tudíž jiné starosti. Navíc téma voleb mezi nimi úplně nerezonovalo, politika je mezi nimi vnímána jako přítomný, nicméně nepostižitelný a velmi obecný termín.

Bylo to jedno z nejtěžších natáčení, co jsem zažila. Baví mě filmové kritiky, které analyzují dokumentární filmy. Fascinuje mě, jak v jednotlivých scénách nacházejí skryté významy či naopak absenci podstaty. Režisér je často rád, že se mu realita (či pokus o ni) podaří vůbec nějak zachytit. Plánování významů, koncentrované situace, odkrývání vrstev – to vše bylo s hrdiny této věkové kategorie z říše snů. Plány a nálady se jim často měnily, kamarádi neměli čas, rodiče nejevili zájem o aktivity svých dětí a nedovolovali natáčet doma.

A když už se tohle všechno zázrakem podařilo skloubit a já měla jistotu, že v ten a ten den budou mít dva hrdinové čas na natáčení, změnilo se cosi na druhé straně – ve volebních štábech politických stran… Mítink odpadl nebo se na něj dostavil zcela jiný politik. Politické strany byly vůbec velmi skoupé na informace, hodně tajemné a taktizovaly do poslední chvíle…Byla to prostě „bojovka“.

Kladu si samozřejmě často otázku, zda to, že se mi hrdinové sami nenabízejí a musím projevit určitou neústupnost a dávku kreativity a diplomacie, aby se mnou točili, přináší cennější a kvalitnější výsledek. Vím, že to tak není, ale stejně mi stále znovu připadá, že jen tak mohu získat něco vzácného.

A vybírám si hrdiny, kteří mi za tu práci stojí. Jsem přesvědčená, že mladí lidé, kteří se před kamerou objevili, jsou hodni mé i divácké pozornosti. Jsou křehcí a nejistí, jsou upřímní a důvěřiví. Jsou ve fázi vývoje, kdy je pro ně extrémně důležité vytvořit si svůj svět a z něj pak podnikat exkurze do veřejného prostoru. Jejich prioritou je vytvoření sítě jistot.

Pokud se jim člověk do tohoto prostoru vloupává moc vehementně a necitlivě, pohoří. Asi neříkám nic objevného, pro mnohé rodiče, učitele či trenéry jde o známou věc. Jenže ti všichni mají nesrovnatelně větší plochu, na které se mohou potkávat. Já jsem měla na pět lidí cca patnáct natáčecích dní v průběhu půlroku. Nemohlo a nemůže dojít k hlubšímu napojení. Celý projekt je jen sonda do jejich světů.

Nakonec jsou ve filmu hrdinové čtyři. S jedním hrdinou se nepodařilo projít celou cestu až k volbám. Snažila jsem se obsadit prvovoliče pestré v názorech i sociálních skupinách. Často dávám přednost většímu množství hrdinů před zaměřením se pouze na jednoho. Daří se mi tak lépe analyzovat zvolené téma.

Základním rámcem natáčení byl půl rok života před říjnovými volbami. Jednalo se zároveň o dobu, kdy mnozí studenti končili školu a vstupovali do pracovního procesu. Zajímalo mne, jak mladí reflektují rok s covidem, který poznamenal závěr jejich studia, a jak se reflexe rozhodnutí vlády, která se jich týkala, projeví na jejich první volbě do Parlamentu ČR. Film sice sleduje mladé lidi, ale určen je dospělým. Nastavuje zrcadlo společnosti. Z chování a postojů čerstvě plnoletých je totiž jasné, jak se do lesa volá.

Mám štěstí, že se při realizaci dokumentárních filmů mohu opírat o spolehlivý štáb. Bez nich by to nešlo. V tomto případě děkuji dramaturgovi Jakubu Režnému, kameramanům Matěji Piňosovi a Davidu Ticháčkovi, zvukaři Miroslavu Chaloupkovi a střihači Jakubu Jelínkovi.