Speciální drobné momenty

Mladý Ital Antonio Di Biase strávil mnoho dní v průběhu několika let na věži kostela sv. Ambrože v Miláně. Ve svém filmu De Sancto Ambrosio přináší pohled na běžné dění v tomto městě z „božského“ nadhledu – ze zvonice, která byla svědkem celé milánské historie a nyní dozírá i na obyčejné životy obyčejných lidí, ve kterých hledá speciální drobné momenty. 

V De Sancto Ambrosio sledujeme obyčejné, bezejmenné lidi, o kterých vlastně nic nevíme. Vidíme pouze malé kousky jejich životů. Co vás na těchto krátkých výjevech ze života cizinců fascinuje?
V chaosu dnešního města se lidé už nedívají kolem sebe: jsou uzavřeni ve svých vlastních myšlenkách a chtějí se co nejrychleji dostat tam, kam potřebují. Hledal jsem především momenty oddechu, kdy lidé v meditativní náladě vyjádří svou opravdovou lidskost. Co mě fascinuje, je, jak se tyto malé momenty, zachycené z různých úhlů, mohou proměnit v něco jiného. Při natáčení jsem hledal také interakce s prostorem, s diagonálami, se stíny a barvami všude okolo. Když se tyto elementy zkombinují do organické harmonie, vytvoří kinematografický obraz, který je rovněž metaforou existence.

Navíc všechny záběry jsou snímané shora, z okolních střech. Proč jste se rozhodl pro tuto práci s kamerou?
Celý film je natočen z jednoho místa: ze zvonice kostela svatého Ambrože, který je jedním ze symbolů Milána. Rovněž latinský název „De Sancto Ambrosio” doslova znamená „ze svatého Ambrože”. Rozhodl jsem se natáčet z tohoto místa, abych ztotožnil kameru s pohledem zvonice. Je to perspektiva něčeho neměnného a věčného: její pohled byl svědkem celého vývoje města, od antických dob přes středověk až po příchod městského chaosu. Rozhodnutí používat záběry pouze z nadhledu je spojeno se středověkým vizuálním chápáním, kdy byly postavy „přitlačeny” na pozadí bez renesančního pocitu perspektivy. Toto je fundamentální klíč ke čtení filmu, jelikož označuje napětí mezi současností a minulostí.

Na filmu je zajímavé, jak pracuje s časem. Film je rámován jako jeden den, ale obsahuje záběry z průběhu celého roku. Vidíme slunce, deště, ale také sníh.
Ano, jediná narativní linka filmu je ta časová, která je přerušovaná změnami ročních období. Cykličnost času vyjadřuje myšlenku něčeho věčného, co začne zase znovu, i když film skončí. Abych tento aspekt podtrhl, bylo pro mě klíčové dát do filmu všechny povětrnostní podmínky. V Miláně nesněží často, musel jsem čekat tři roky, než sníh konečně přišel… Pro mě to bylo klíčové, jinak by film neměl konec. 

Jak probíhal proces natáčení? Kolik materiálu jste natočil a jak dlouho vám trvalo film sestříhat?
Byl to velmi dlouhý proces. Ty speciální malé momenty, o kterých jsem mluvil, jsou velmi vzácné a těžko zachytitelné. Na té kostelní věži jsem strávil i několik dní bez toho, abych získal dobrý záběr. Byla to otázka čekání a soustředěného sledování, ať už bylo vedro, nebo sněžilo. Rovněž střih zabral dost času, skoro celý rok… a také s rekonstrukcí zvuku byla obrovská práce, která zabrala měsíce. Od první myšlenky až po konec postprodukce to trvalo asi čtyři roky.