Svatba pro jednoho muže. Díky Jiřímu Károvi se cítíme jako lepší lidé
Vstup remasterované verze virálního videa Svatba Jiřího Káry do kinodistribuce vyvolává kromě vyprodaných projekcí také spoustu otázek. Co nám obliba tohoto díla, které nabylo svého kultovního statusu na YouTubu, říká o nás samotných?
Internetový fenomén Svatba Jiřího Káry se už dávno pohybuje po své vlastní oběžné dráze někde daleko, předaleko v ironické sféře. Uzávorkovaný, odtržený od své věcné podstaty probouzí salvy smíchu u většiny z nás, co na něj nahlížíme jen v kontextu absurdity, kterou nezměrná informační síť pojme. Možná by ale nebylo od věci pro jednou jej analyzovat také jako audiovizuální dílo a sociální konstrukt.
Jiří a Blanka mají svůj velký den. Dnes se totiž koná jejich svatba. Obřad mají malý, komorní, jen na úřadě a za přítomnosti několika nejbližších přátel. Jako už v té době spousta jiných oddávaných párů se rozhodli najmout si filmaře, který jejich šťastné momenty zachytí na kameru a následně pořízený materiál sestřihá do podoby formátu dodnes označovaného jako svatební video.
Jakkoli takto suše podaný anotační popis může vzhledem k viděnému působit ironicky, je důležitý pro ustavení výkladového rámce. Bereme-li totiž jako důvěryhodnou informaci, že video bylo umístěno na internet bez vědomí a souhlasu sezdávaného páru, musíme konstatovat vysokou míru nezáměrnosti jak v projevech sociálních aktérů, tak na úrovni filmařské práce. Když si totiž odmyslíme všechny ty zábavné výstřednosti, tak jde formálně opravdu o docela běžný záznam okolností svatebního obřadu.
Groteskno v čase internetu
Obrovský úspěch videa nejde tedy vysvětlit jako výslednici tvůrčích rozhodnutí, ale především jako důsledek diváckých soudů. A to v širším slova významu. Komika, kterou někteří v díle objevují, má blízko k původnímu významu groteskna. Smích vyvolává spojování zdánlivě nespojitelných kvalit (formálnost svatebního rituálu vs. nihilismus lidí z okraje společnosti, obřadnost vs. anarchičnost a chaotičnost) i fyzická a duševní deformovanost většiny sociálních aktérů.
Groteskno jako estetická kategorie s sebou nese kromě komiky i jistou míru tragiky. Obsaženou právě v našich soudech nad těmi, nad kterými se většinou nevědomě povyšujeme. Různá obludária, freakshows a panoptika, která vyvrhla ideologie ústící v krajním případě až v eugeniku, byla zákazníkům p(r)odávána jako určitá forma zábavy (i poučení). Emocemi, které si řada návštěvníků těchto zařízení ovšem odnášela, byly často zhnusení a katarzní vědomí o své (nadřazené) normálnosti.
Jako u mnoha institucí minulosti i v případě panoptik s razancí sobě vlastní internet rozmetal jejich základy a ustavil je v nových, mnohem pokroucenějších souvislostech. Pouhá přehlídka tělesných defektů už nestačí, nikoho nedojme ani poutavé backstory předváděných postav, na významu získal naopak kontext, včlenění do dynamicky se proměňující situace.
Svatební parodie
Všechny tyto aspekty Svatba Jiřího Káry v momentě svého (doslovného) zjevení na českém internetu splňovala. Svatební videa byla v té době stále poměrné mladý, i když konzervativní formát s ustáleným stylistickým výrazivem a pevně danou škálou emocionálního sdělení. Do ní rozhodně nepatřila přebujelá vulgarita, cynismus a odcizenost. Vlastně se pohybujeme na opačné straně spektra prožitků očekávaných u sociálních aktérů v této konkrétní situaci. Což zavdává podnět k úvahám o parodii, zvlášť když stylisticky video skutečně nijak nevybočuje ze zaběhnutých norem.
“Celý nepříjemný paradox fenoménu Svatba Jiřího Káry pak nejlépe vyjadřuje samotný název videa, který opomíjí Blanku.”
Problémem je ona konstatovaná nezáměrnost. Je-li tedy vůbec něco vystavováno parodii, tak je to samotný svatební obřad, a v návaznosti na to také status manželství. A zde jsme u dalšího zdroje nehynoucí popularity rozebíraného videa. Zvěcněný vztah k této instituci se dlouhodobě manifestuje významným počtem manželství uzavíraných výhradně na úřadě. Svazek se stále více bere hlavně jako zákonem garantované stvrzení rodinněprávních vztahů. V této perspektivě tak už někomu skutečně může připadat sama o sobě mírně komická veselka s obří oslavou a nezbytnými průvodními jevy, mezi které dnes už spadá právě i formát svatebního videa.
Kam zmizela Blanka?
Grotesknost sociálních aktérů, jejich parodický vztah k rituálu i instituci manželství a vysoká míra autenticity pořízeného materiálu se kombinují v divácký zážitek, pro který (především v době prvního uveřejnění na internetu) se těžko hledal precedens. Čímž se vysvětluje silný virální moment, který video nabralo. Už málokdo se ale pozastavuje nad morálním rozměrem této internetové události. Protože to by nám mohl poněkud zamrznout úsměv na rtech.
Vrátíme-li se k analogii s panoptiky, tak ekonomické vytěžování videa umístěného bez vědomí a souhlasu aktérů, kteří se vlivem nízkého sociálního statusu ani nedokážou bránit, můžeme dát do souvislosti s prodáváním potomků a příbuzných do obludárií a podobných zařízení. Některým z nich se v důsledku tohoto kroku možná život i zlepšil, bráno ale čistě z hlediska principu mravního, jakékoli obchodování s lidmi je opovrženíhodné a neodpustitelné. A týká se to i jejich filmové obrazu. Ostatně v některých rysech jde o podobný druh problému, jaký právě řeší herecké odbory v Hollywoodu v souvislosti s digitalizací a umělou inteligencí.
Celý nepříjemný paradox fenoménu Svatba Jiřího Káry pak nejlépe vyjadřuje samotný název videa. Úzus velí, že tradičně se v titulu tohoto formátu objevují dvě jména, například Svatba Romana a Jitky. Opomenutí Blanky tak můžeme chápat jako další projev nepříjemného zvěcňování (je pouhou „rekvizitou“), ale také institucionální parodie, kterou si zadal a zosnoval jeden muž, v hlavní roli. Ve světle takových poznání je proto třeba se ptát, co obliba videa i smích, který probouzí, vypovídá o nás samotných a našem vztahu k instituci manželství.