Tahle země je naše

Americký historik Timothy Snyder ve své nové knize s názvem Tyranie¹⁾ předpovídá konec liberální demokracie a směřování současné západní, zejména americké společnosti k totalitě. Ve dvaceti bodech zde formuluje návod pro občany, kteří chtějí zastavit nástup společenského zla. Apelativní ráz jeho textu může místy vyznívat jako paranoidní a vyhrocená reakce na vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Jde však o reakci na něco, co je ve společnosti přítomno ať už ve spící, nebo znovu se probouzející podobě. Vítu Klusákovi se v jeho nejnovějším snímku Svět podle Daliborka, který na letošním karlovarském festivalu soutěžil o cenu za nejlepší dokument, podařilo odhalit formu tohoto společenského zla. V mrazivě groteskním portrétu „něžného“ neonacisty ukazuje způsob myšlení části veřejnosti, který ohrožuje křehké principy demokracie.

Dalibor je dospělý muž, který žije u své matky, chodí do zaměstnání a pokouší se nalézt si přítelkyni. Ve svém volném čase se však stává samozvaným strážcem společenských hodnot a pořádků a ve vlastních písních a videích hlásá z pozice absolutní autority nacistickou ideologii. Ta pro něj překvapivě neznamená šíření teroru ale nástroj k obraně státu před destruktivními vlivy. Osamělý outsider žijící vně jakékoli komunity nalézá díky vykonstruované verzi historie vhodný sebeobraz i lék na své komplexy a díky ideologii zažívá pocit moci a výjimečnosti. Jeho život získává vyšší smysl.

Klusák tuto děsivou psychologickou a sociologickou sondu, které dal výstižný podtitul dokumentární horor, obohacuje o groteskní tragikomický nádech a svůj typický nadhled. Humor využívá jako mocný nástroj k zesměšnění zla a pohledem do soukromí polidšťuje samozvaného vůdce. Odnímá z něj auru nedotknutelnosti, když ukazuje, jak neonacista natáčí svůj kandidátský spot na post prezidenta republiky, nebo jak tančí uprostřed rozkvetlé louky a recituje přitom milostné verše. Vedle nadsázky nahlíží postavu též prostřednictvím řady konfrontačních situací, v nichž protagonista ztrácí kontrolu nad děním a je nucen reagovat na nečekané podněty. Klusákův snímek se tak postupně proměňuje v napínavý experiment, sledující jak a zda-li vůbec Daliborek objeví trhliny ve svém obrazu světa.

V interakci s matkou, přítelkyní a především s otčímem hlavní postavy se však překvapivě otevírá ještě další a neméně děsivá rovina společenského hororu. Daliborkovo okolí představuje podstatně početnější vzorek společnosti, který svou nenávist a xenofobii nemusí ospravedlňovat žádnou ideologií a pro výpady vůči různým skupinám obyvatel – Židy nahradili Romové a imigranti – nalézá ospravedlnění v médiích a u politiků. Děsivější než samotný portrét Daliborka jsou tak otevřené projevy nenávisti z jeho okolí, především jeho otčíma, který se chlubí brutálním napadením Romů.

Vědecké autority jako Tom Segev²⁾ nebo Philip Zimbardo³⁾ zkoumající přítomnost zla ve společnosti došly ke zjištění, že pachateli válečných zločinů, tyranskými vězeňskými dozorci a účastníky teroristických útoků byli většinou psychicky zdraví obyčejní lidé, nikoli sadisté. Představitelé českého angažovaného dokumentu v čele s Vítem Klusákem, Filipem Remundou nebo Apolenou Rychlíkovou představují citlivý barometr sledující extremizaci společnosti, kdy se tato temná tendence lidské psychiky dostává do červených čísel. Emočně nabitý závěr Klusákova snímku testuje možnost změny myšlení, když konfrontuje skupinu postav s extremistickými názory s přeživší obětí holocaustu a ukazuje, že na ideologickou zaslepenost neexistuje univerzální lék.