Thor Heyerdahl v Ji.hlavě a v dnešním světě
Hranice? Nikdy jsem žádné neviděl. Ale slyšel jsem, že existují v myslích lidí.
Ještě před pár měsíci by člověk řekl, že retrospektiva takové osobnosti, jako je Thor Heyerdahl, je vlastně bezpečnou programovou volbou. Připomenutí jedné z ikon 20. století, exkurz do kvalitních archivů. Slavný dobrodruh, držitel Oscara za film z expedice KON-TIKI, diskutovaný vědec. Panu Heyerdahlovi se dařilo celý život budit polemiky. Dokonce i jeho poslední projekt v Rostově na Donu, který kvůli rakovině nedokončil, vedl severské vědce k sepsání udání. Slavný Nor pak musel před akademiky z Rostovské univerzity obhajovat, proč chce zrovna v této oblasti zahájit vykopávky s nadějí, že nalezne fragmenty vážící se k severskému bohu Odinovi. Podle něj měl Odin být skutečná, živá postava dějin, ne jen mytologický hrdina. Když jeho přednáška skončila, akademický senát se sešel, zamyslel a usnesl: Thor Heyerdahl obdrží čestný doktorát – a vykopávky jsou pochopitelně povoleny.
Heyerdahl ale budí polemiky i sto jedna let od svého narození (6. října 1914). Citát na úvod tohoto článku měl ještě před rokem jiné historické souvislosti než dnes. Evropa se otřásá diskuzemi nad přístupem k uprchlíkům, a tak tento laskavý text najednou kdekomu zrychluje tep. Možná že se při projekcích jeho filmů budeme ptát nejen, jaký je prapůvod všech lidí, ale také kde jsou základy lidské identity. A jak se tyto dva pojmy – původ a identita – mohou svářet, když se začínají mísit celé civilizace.
Jako chlapec se Thor málem utopil na pláži v rodném Larviku a získal tak fobii k vodě. Nakonec se z něj stal mořeplavec. Měl panický strach z výšek, ale za války byl jako dobrovolník v armádě u parašutistů. Nevnímal překážky kolem sebe ani v sobě. Heyerdahl se snažil celý život nebrat příliš na vědomí hranice politické ani zeměpisné. Oceány nechápal jako nepřekročitelné propasti, ale naopak jako spojnice mezi lidskými kulturami.
V době svého působení třikrát spolupracoval s Čechy. Nejprve radil Eduardu Ingrišovi jak postavit vor Kantuta, aby se s ním český skladatel a dobrodruh vydal po stopách expedice KON-TIKI přes Pacifik. Pak pozval Pavla Pavla na expedici na Velikonoční ostrov, aby chlapík ze Strakonic v praxi otestoval teorii o pohybu soch MOAI. A nakonec začal v devadesátých letech spolupracovat s mým filmařským štábem. Až do jeho smrti jsme společně vytvořili nejucelenější blok rozhovorů o jeho životě a expedicích. Tehdy jsem netušil, že vytváříme jedinou takovou kolekci – až letos v lednu mi to při našem setkání řekla paní Jacqueline Beer Heyerdahl.
Aku-Aku (Thor Heyerdahl, 1960)
Thor Heyerdahl v roce 2002 zemřel na rakovinu a média tlumočila jeho poslední vzkaz: „Umírám po dlouhém a krásném životě. Není důvod zbytečně truchlit. Byl jsem tu rád a byl jsem tu dostatečně dlouho.“
Pro mnoho lidí je Heyerdahl více dobrodruh a celebrita než vědec. Pro mnoho filmařů je více cestopisec než umělecký tvůrce. Jsou lidé, kteří říkají, že budoucí věda vyvrátí všechny jeho teorie o dřívějším propojení kultur. Je ale možné, že budoucnost uvede Heyerdahlovy myšlenky do zcela nového kontextu. Před sedmnácti lety pro náš štáb řekl: „Máme větší problém než všichni před námi, protože až do středověku tu vždy byla nějaká jiná kultura na jiném místě planety, která byla připravena převzít civilizaci a vyvíjet se dál. Ale dnes už nikde žádná jiná není. Takže musíme udržet naši civilizaci na unavené planetě.“
Abychom ale na závěr nepodlehli skepsi, která se začíná šířit společností. Abychom nepodlehli strachu, že naše evropská éra skončila a začíná období válek a nepokojů. Abychom totiž nezapomněli na to hlavní, co stojí na počátku každého činu, každé expedice i každého filmu: „Někteří lidé věří na osud, někteří ne. Já věřím, a nevěřím. Někdy to vypadá, jako kdyby s námi neviditelné prsty hýbaly, jako bychom byli loutky na nitích. Ale jsem si jist, že jsme se nenarodili, abychom byli životem jen vedeni. Můžeme vzít ty nitě do vlastních rukou a vybrat směr na každé křižovatce, při každém startu – a vydat se na cestu do neznáma.“
