Továrna jako určitý druh tělesnosti

Iniciační zkušenost s továrnou měl v průběhu gymnaziální brigády v konzervárně, kde tahal pětikilové flašky okurek a na druhý den měl problém vstát. Tento banální zážitek měl pro Jana Gogolu, ml. nebanální důsledek spojený se zjištěním, že práce také bolí. „Na ty okurky si čas od času vzpomenu, když mě bolí i práce mentální. Že to k práci patří. Že by bylo divné, kdyby i nebolela,“ říká v odpovědi na otázku po významu továrny, jež měla být původně dalším příspěvkem do ankety. Gogolu však téma továrny natolik zaujalo, že jsme se rozhodli publikovat rozhovor samostatně.

Využil jste někdy ve svých filmech prostředí či princip továrny?
Točil jsem České Velenice evropské pro filmové pásmo Across the border – Five Views from Neighbours (Über die Grenze – Fünf Ansichten von Nachbarn, 2004), které vznikalo v rakouské produkci a sestávalo z pěti filmů natočených v pěti zemích střední Evropy na hranicích daných států s Evropskou unií, se kterou jsme tehdy ještě sousedili. Jedna sekvence našeho filmu se odehrává v továrně na výrobu eurooken. A tam jsem se manažera továrny zeptal, kde má okno začátek a konec, protože jsme se v tom filmu zabývali také jinými hranicemi než státními. A on ležérně odpověděl, že hranice okna začíná a končí buď jeho rámem, anebo místem, kam dohlédneme. Filmy dělám i kvůli takovým reakcím, setkáním tohoto druhu – kdy zjistím například to, že i manažer může myslet filozoficky.

Továrnu jste využil také ve snímku Panenka proti zbytku světa (2001), jakým způsobem?
Fotbalista Antonín Panenka je básník, který psal tělem. A film o něm má povahu fotbalového zápasu, ve kterém Panenka zahrává podle archivních záznamů svých gólů (neboli podle jím napsaného scénáře) ty samé situace více než dvacet let poté na divadelně nasvíceném hřišti. Vzniká tak montáž archivů, aktuálního provedení gólů a výtvarných děl vytvořených na motivy Panenky. A to vše na stadiónu sportovně-kunsthistoricky komentuje básník Eugen Brikcius. A mezi poločasy je medailón zasloužilého medailisty, ve kterém Panenka stále ve sportovním dresu a s míčem u nohy probíhá místy svých životních akcí, které si tentokrát sám komentuje. Zahrává svoje životní akce třeba v porodnici, na hřbitově svých rodičů, v kině, kam chodil s manželkou a taky v továrně ČKD, kde kdysi chvíli pracoval. Provádí zde slalom mezi sloupy haly, které jsou statické jako kdysi Panenkovi protihráči. A komentuje to tak, že nerad soustružil součástky sériové povahy a vždy ožil, když měl vysoustružit nějakou jednotlivost. A najednou sám svými kličkami soustruží kličky. Využil jsem tedy továrnu s jejím principem opakování pro to, abych zesílil Panenkovu neopakovatelnou kaligrafii nohou a míče.

V čem podle vás – a pro vás – spočívá estetická fascinace továrnou?
Většinou je továrna továrnou na metafory existenciálně-poetické povahy, které umělci sériově a v zaměnitelné podobě vyrábějí na motivy opozice jedinec a systém, svoboda a danost. S ústupem industriální doby se pak rozjela další linka tvůrčího továrního provozu, a to v souvislosti s postupující entropií bývalých hal, která se stala hlavní postavou seriálu o entropii neboli zápasu civilizace s přírodou, která se v sugestivně nasvícených obrazech prodírá podlahami a zdivem jako němými svědky historie.
Já mám s továrnou spojenou hlavně vytrácející se zkušenost jistého druhu tělesnosti. Čím dál tím víc se pracuje spíš mentálně než fyzicky, z rukou se staly prsty ovládající různé klávesnice. A to je ambivalentní situace v tom smyslu, že život se stává lehčím, což je sice osvobozující, ale kolikrát až tak, že nás to osvobozuje od námahy jako takové. Abychom se nakonec neocitli ve stavu beztíže, ve kterém na ničem nezáleží. Je otázka, jestli fitness centra dokážou nahradit ty sklenice s okurkami.

Jak se stavíte k továrně jihlavské?
Festivalové téma továrny je mi blízké v souvislosti s prolínáním kontextů. Tak jsem vnímal i motiv brambory na loňském plakátu Juraje Horvátha. Že film může být přízemní, pozemský, obyčejný, přírodní, něčím, co roste, něčím živým. Ale promítací sály mohou být také továrními halami, kde se vyrábějí zkušenosti, což může v souvislosti s autorskými filmy být často také dřina. Kolikrát je těžké do nějakého filmu vniknout, dodívat se do konce. Ale když člověka po práci bolí ruce, tak proč by ho po projekci nemohla bolet hlava? Alespoň má pocit, že něco zažil, že na něčem makal, že nebyl na dovolené. Proč by nemohl být záběr onou flaškou okurek? Na jihlavském festivalu je přitom podstatné, že vám díky jeho vyhraněné dramaturgii téměř s každým filmem začíná nová směna, protože ty filmy mají podobné to, že je každý více či méně jiný. Většina zdejších filmů je soustruhem svého druhu, který s pracujícím divákem vyrábí vždy více či méně jiný způsob vnímání. Jihlavský festival je relativní továrna na absolutno.