Traviata po česku
Dlouho očekávaný dokument Heleny Třeštíkové Anny uvádí festival Jeden svět v české premiéře. Jaké byly okolnosti jeho vzniku?
Před čtyřiceti lety jsem začala točit první časosběrný projekt Manželské etudy. Natáčení mělo trvat pět let. To bylo v té době něco zcela neobvyklého. Byl to krok do neznáma a mnoho kolegů mě od něj zrazovalo. Po šesti letech byl hotov cyklus šesti filmů. Ten způsob sledování příběhů všedních lidí v delším čase mě nadchl a hledala jsem další témata. V roce 1996 jsem začala točit nový cyklus o ženách Ženy na přelomu tisíciletí. Opět na šest let. Jedním z témat byla společnost Rozkoš bez rizika, která pomáhá pražským prostitutkám. Sledovali jsme její šéfku a tři prostitutky, které s organizací spolupracovaly.
Po pěti letech byl projekt ukončen a film Rozkoš bez rizika byl uveden v České televizi. Někdy v té době mě napadlo, že u některých témat by bylo zajímavé sledovat jeho hrdiny dále. Úplně zásadní pro tenhle záměr pro mě bylo navázání spolupráce s produkční společností Negativ, která byla ochotna se mnou do téhle permanentní nejistoty jít a produkovat pokračování některých projektů.
Prostitutkou v šestačtyřiceti
Jednou z hrdinek byla Anny. Byla to zcela bezprostřední a autentická osobnost, kterou natáčení bavilo, byla vstřícná a komunikativní. To je pro dokumentární natáčení velká výhra. Anny bylo v začátku našeho natáčení 47 let, měla tři odrostlé děti a několik vnoučat. Byla dvakrát rozvedená a měla permanentní finanční problémy. Pracovala v Praze jako toaletářka na WC v metru, ale potřebovala finančně pomáhat svým dětem a vnoučatům, a tak se v 46 letech stala pouliční prostitutkou. Při této práci se seznámila s pracovnicemi organizace Rozkoš bez rizika a začala s nimi hrát divadlo. Anny brala vše s humorem a pobaveně komentovala své aktivity. S nadhledem přijímala i svou plicní nemoc, ale nic jí nezabránilo radostně dál kouřit. Stále toužila po opravdové lásce. Ještě jednou se vdala a doufala v nové štěstí. To se ale nevyplnilo a Anny se znovu rozvedla. Umřela v 64 letech, chvíli poté, co na slavnosti Rozkoše bez rizika naposledy zazpívala svou slavnou píseň Předposlední cigareta a zatančila si „valčík na rozloučenou“.
Příběh Anny můžeme nazvat klasickým sociálním dokumentem. Prostřednictvím Anny se přiblížíme k sociálně slabým ženám, které se živí špatně placenou prací, a tak se rozhodnou přilepšit si nejstarším řemeslem – prostitucí. S Anny jsme se dostali „pod povrch“ – na toalety v metru i do nočních ulic. Zajímavým obohacením tohoto příběhu jsou aktivity společnosti Rozkoš bez rizika, která kromě toho, že pouličním prostitutkám pomáhá, tak s nimi hraje divadlo. Divadelní hry jsou svým aktérkám psané na tělo a jsou plné humoru a ironie. Film byl natáčen šestnáct let a časosběrná metoda přináší do filmu příběh – Annino permanentní hledání lásky a pevného vztahu.
Anny tedy umřela dříve, než měl být projekt podle smlouvy s Českou televizí dokončen. Materiálu jsme měli dost, a proto jsme se rozhodli dokument dokončit s tím, že hlavní postava zemře, čímž její příběh i náš film končí. K jeho dokončení ve střižně jsme se dostali v plánované době, v letech 2019 a 2020. Práce ve střižně je u časosběrných filmů zásadní. Tam se hledá tvar někdy lehce chaoticky natočeného materiálu. Při natáčení nikdy nevíme, co bude dál, co je tedy podstatné pro celkové vyznění příběhu a co lze opustit. To se vyjeví vždy až ve střižně. A je nutné vzdát se třeba i zajímavých situací, záběrů a výpovědí, když nefungují v celkovém příběhu.
Většinou nepoužívám hudbu, ale příběh Anny si o ní přímo řekl. V poslední scéně filmu Anny tančí na slavnosti Rozkoše bez rizika. Použili jsme valčíkovou melodii z předehry Verdiho opery Traviata. V té jde také o příběh prostitutky, a tak jsem cítila zvláštní spříznění hudby s naším tématem. Hudební téma jsme použili ještě několikrát – většinou ve scénách Annina postávání v nočních ulicích. Cítila jsem potřebu nějak vnést do filmu téma důstojnosti lidského života. Každého, i toho zdánlivě nejubožejšího. A měla jsem pocit, že tomu právě hudba hodně pomohla.
Film Anny měl světovou premiéru na festivalu IDFA v Amsterodamu a francouzskou premiéru v rámci retrospektivy mých filmů v Centre Pompidou v Paříži. O film projevily zájem i další světové festivaly. Česká premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.
