Tři minuty, sto padesát životů

Americký hudebník Glenn Kurtz objevil v roce 2009 v domě svých rodičů na Floridě kousek barevného 16mm filmu. Jeho otec David na něj v srpnu 1938, během cesty napříč Evropou, zaznamenal všední život polského městečka Nasielsk, jež leží asi 50 kilometrů severně od Varšavy. Tam se David Kurtz narodil a žil až do doby, než emigroval do USA.

Tříminutový fragment, dostupný na stránkách washingtonského muzea holocaustu (United States Holocaust Memorial Museum), je tvořen několik krátkými interiérovými záběry a záznamem ruchu na ulici, kde se kolem kameramana, kterého zajímá víc architektura než obyvatelé jeho rodiště, shromažďují místní. Děti, dospělí i senioři, obchodníci i rabíni zaujatě, s obavami nebo pobavením hledí do objektivu amatérské kamery. Intuitivně využívají příležitosti být zachyceni na celuloid a užívají si slunný letní den. Všechny spojuje židovský původ. Zhruba o rok a půl později bude většina z nich deportována a vyvražděna nacisty.

Glenn Kurtz nechal poškozený materiál restaurovat, aby mohl natočené osoby identifikovat. Výstupem jeho pracného výzkumu se v roce 2014 stala publikace Three Minutes in Poland: Discovering a Lost World in a 1938 Family Film. O ní se na Facebooku dozvěděla nizozemská filmařka a kulturní kritička Bianca Stigter. Objednala si knihu a pustila film. Při jeho sledování ji napadlo, zda by ony tři minuty nešlo vyjmout z proudu času, prodloužit je a znovu tím zpřítomnit minulost.

Po pěti letech práce vznikl fascinující celovečerní dokument/experiment Three Minutes: A Lengthening (2021), předloni představený na benátském festivalu. Neukazuje nic víc, než co v létě 1938 natočil David Kurtz – žádné mluvící hlavy, fotky, animace nebo současné záběry nafilmovaných míst –, a přesto odhaluje nebývalé množství nových skutečností a příběhů. Stigter s kratičkým obrazovým záznamem, zřejmě jediným, který byl ve městě před druhou světovou válkou pořízen, pracuje jako s archeologickým nálezem, otiskem dávných časů.

Režisérka v rámci svých obsáhlých rešerší kontaktovala Glenna Kurtze, navštívila Nasielsk, oslovila řadu odborníků napříč obory, promluvila si s jedním z přeživších, Mauricem Chandlerem, a jeho rodinou. Kromě jejich hlasů slyšíme mimo obraz také zvuky města, jak zní dnes, a vypravěčku – herečku Helenu Bonham Carter. Obojí přemosťuje minulost a přítomnost, což je určující princip pro celý film. Carter autoritativně nepředkládá hotové pravdy, ale provází nás probíhajícím pátráním, navozuje zdání, že nové stopy objevujeme spolu s ní a podílíme se tím na vytváření živého památníku. 

Ke 150 anonymním tvářím, které se často jen na pár filmových políček mihnou v obraze, jsou díky trpělivé badatelské práci přiřazována jména a ke jménům osudy. Podstatnou informaci nenese jen obtížně čitelný nápis na domě, ale třeba i specifický tvar knoflíků na dámských šatech. Důležití jsou ovšem i ti, kdo chybějí. Třeba ortodoxní židé, kteří si nepřáli být filmováni. Hrstka nekvalitních záběrů, jakých jste v různých dokumentech zřejmě viděli desítky a jimž jste nevěnovali zvláštní pozornost, se při tomto zaměření na detail mění v mimořádně vzácnou a pestrou mozaiku portrétů.

Přestože Kurtzovy tři minuty zachycují především radost a život, poskakující děti, usmívající se muže a ženy, naše současná perspektiva, kdy na rozdíl od sociálních herců víme, co následovalo, film mění v tragédii. Three Minutes: A Lengthening zároveň svým využitím kinematografie coby média konzervujícího vzpomínky a podněcujícího vzpomínání demonstruje, nač je v éře nepolevujícího toku obrazů, k nimž se málokdy stíháme vracet, lehké zapomenout: když se dokážeme zastavit a zadívat, dost dlouho a pozorně, může nám i kus 80 let starého, při letmém sledování bezvýznamného filmu odhalit netušené souvislosti a navrátit k životu ty, kteří měli být z historie vyhlazeni.