True Detective: Svět, ve kterém se nic nevyřeší
„Žijeme ve světě, v němž máme pouze jedinou jistotu: Time is a flat circle,“ píše sémiotik a teoretik médií Martin Charvát v narážce na známou hlášku detektiva Rusta Cohlea ze seriálu True Detective. Tato televizní show Charvátovi natolik učarovala, že jí věnoval knihu. V následujícím textu přibližuje, jak svou publikaci koncipoval.
Rok 2014. První epizoda první série televizní show True Detective. Zvláštní setkání. Pocit z lomeného převedení díla H. P. Lovecrafta na obrazovku. Nihilistický detektiv, jehož promluvy kombinují Nietzscheho a Schopenhauera. Svět, ve kterém se nic nevyřeší.
A poté druhá série, noirové vyznění. A následně série třetí, která se těžko vyrovnává s odkazem sérií předchozích, ale některé jejich momenty dovádí do důsledků. Třetí série ukazuje, že návraty jsou složité; podobný setting, podobná dvojice detektivů, ale jako by se zdálo, že „něco“ nefunguje. Jako by přefiltrovaný tematický revival ztratil na síle. Těžko definovat proč, možná proto, že byl věnován až příliš velký prostor rodinnému životu detektiva Hayese.
Již od roku 2014 jsem věděl, že bude nutné o show něco napsat, zejména kvůli její filozofické pregnantnosti. Jak už to bývá, zůstalo u vágního přesvědčení. Jenomže v jistém okamžiku minulosti nikdy nelze uniknout.
Pro koho je moje kniha určena? To je složitá otázka. Vlastně nevím. Že pro fanoušky seriálu, je asi zřejmé, nejspíše však nedostatečné. Teprve po odeslání rukopisu do tisku mi došlo, že nejspíš seriál není to hlavní, o čem jsem vlastně psal.1) Bude to znít velmi poeticky a stylizovaně, ale tématem knihy je rozpad lidského života, neschopnost vyrovnat se s minulostí, s tím, že vždy je „příliš pozdě“ – na cokoliv.
Už samotný úvod knihy je, myslím, vypovídající: „Často máme dojem, jako by nám život unikal. Stával se nepolapitelným. Jako by nám vždy něco scházelo k zaplnění prázdných míst […] Jsme bezradní. Jako by nám vždy scházel nějaký interpretační klíč, který by vše osvětlil, podal vysvětlení. Protože ze všeho nejhorší je žít v nejistotě. A nemoci s tím nic udělat. A tak vytváříme hypotézy. Které nás kontinuálně odvádějí od nás samotných. Ztrácíme sami sebe, dny plynou jako vyhublí psi potulující se ulicemi. Ztrácíme přehled o čase. V žaludku nám pomalu doutná zápalná šňůra od dynamitu: ‚Samozřejmě, že se celý život pořád něco rozbíjí.‘ “2) Jak je vůbec možné, že člověk i přesto žije, nebo lépe řečeno „funguje“ dál, navzdory událostem, do nichž je zapleten?
Podle mého názoru je celý seriál založen na dvou vzájemně provázaných motivech: na falešných stopách3) a na rozpadu osobní identity, založené na nezaplnitelných rupturách v lidské paměti (a nejedná se pouze o Hayesovu nemoc ve třetí sérii – spíše platí to, co se zdá být sémantickou hříčkou: „Když si něco nepamatujete, nevíte, že si to nepamatujete.“). Neustále provádíme kartografii svého života, kreslíme mapy a hledáme uzlové body, jež nás dovedly do situací, v nichž stojíme naprosto zranitelní, nazí. A samozřejmě, že mapy nikdy nejsou přímou reprezentací naší minulosti; paměť je temná a nespojitá.
Stejně jako případy vražd, zmizelých osob či dětí. Nelze nalézt koherenci. Nelze nalézt sebe sama. A v okamžiku, kdy se nakonec dozvíme celý příběh, tušíme, že řešení neexistuje a nikdy neexistovalo, že příběh byl od počátku banální a pouze jednotlivé postavy mu dodaly na hloubce a významu.
Všechny události života jsou zapsány v našich tělech, gestech, návycích. Přemýšlení nad minulostí nikdy k ničemu nevede. Mnohem spíše se zatouláme do bažin v Louisianě, ve spleti stezek a cest, prodíráme se křovinami za zvuku tam-tamů a ztrácíme sebe, propadáme šílenství.
Žijeme ve světě, v němž máme pouze jedinou jistotu: Time is a flat circle, jak říká detektiv Rust Cohle v první sérii s odkazem na Nietzscheho filozofii.
---
Martin Charvát. True Detective: Svět, ve kterém se nic nevyřeší. Praha: Metropolitní univerzita Praha, Togga, 2020.
Poznámky
1) Jistě, v knize jsou pasáže o přijetí různých tradic detektivního žánru, o aspektech mediace, kdy jsme svědky invenční reprezentace reprezentace, kdy dochází ke zrazování klasického schématu tzv. objektivního vypravěče, a tak dále. Ale formální strategie vyprávění tvoří rámec postupně „zabydlovaného“ fikčního světa postavami a jejich interpretačními biasy vidění „případu“.
2) Gilles Deleuze. Logika smyslu. Praha: Karolinum, 2013, s. 165.
3) V klasických detektivních vyprávěních se setkáváme s postavou nadprůměrně inteligentního detektiva, kterému se celá vražedná scéna „dává“ ve zřetelných konturách, v tom slova smyslu, že silou svého rozumu „odhaluje“ jednotlivé stopy a na základě tohoto „odhalení“ konstruuje hypotézy. Ve čtenáři je vyvolávána představa, že každý, kdo by měl stejné rozumové schopnosti jako detektiv, by byl schopen dospět ke stejnému řešení: univerzalita rozumu sledující vědeckou metodu, díky níž se dospěje k dosažení pachatele a vyřešení zločinu. V případě True Detectiva (a třetí řada dovádí schéma do důsledků) s ničím takovým nemáme co do činění. Linie detektivova „vidění“ je determinována jeho intuicí, životními zkušenostmi, zkušenostmi se světem, habity, které určují, co bude rozpoznáno jako „stopa“, respektive jak je vystavena strukturace narace případu. Proto hovořím o dvou divergentních liniích, o linii tendenční detektivovy interpretace a o linii „objektivity zločinu“, jež se mohou v určitém momentu protnout. Linie „objektivity zločinu“ je založena na tom, že zločin se „stal“, „odehrál se“, avšak to, jakým způsobem se stal, je věcí střetu první linie s touto, kdy „objektivita“ získává na expresi, respektive se aktualizuje v určitém časovém okamžiku. Jako kdyby před oním protnutím byla zapouzdřena sama do sebe a teprve následně rozvinuta. A přesně z toho důvodu jsou ve vyprávění přítomny momenty „přehlédnutí“, sledování „falešných stop“, které se až zpětně ukazují jako „přehlédnutí“ a „falešné stopy“. A racionalita zde hraje pouze velmi malou roli.
