V Rusku vás snaha o adekvátní život staví mimo zákon

Proč se distancujete od pojmu „dokumentární film“?

Termín „dokument“ je nepřesný, protože „dokumentovat něco“ značí nezaujatost, jíž žádný filmař nikdy nedosáhne. Během natáčení vždy čelíme příliš mnoha volbám. Už u prvního filmu bratří Lumiérů stálo na počátku rozhodnutí zamířit objektiv na přijíždějící vlak. Kdyby stála kamera o 180 stupňů opačně, dokumentoval by tento zlomový záznam návštěvníky nádraží čekající na peroně na své rodiny a přátele. Konečný rozpad dokumentárnosti přichází ve střižně, kde se musí filmařský tým rozhodnout, jaké záběry použije a jaký příběh tedy chce vyprávět.

Objektivní dokumentaristice se dá jen přiblížit, jako když Beáta Bubenec natočila svůj Let kulky, kde celých 80 minut tvoří jediná jízda kamery bez střihu. Kdyby Bubenec chtěla, snadno skrz střih odvypráví příběh s hrdiny a padouchy, ona ale dokázala představit válku nepřikrášleně, nezahalenou do vyprávění. Byla v tom tak úspěšná, že na Ukrajině, kde film vznikal, ho vůbec nepromítali a jedinou projekci v Rusku obsadily ozbrojené složky, do sálu vhodily chemikálie a přinutily diváky prostor evakuovat.

Nakolik jste dokumentarista a nakolik aktivista? Stojíte za festivalem Artdokfest, jenž si klade za cíl dávat prostor svobodným a kritickým dokumentům.

Necítím se vůbec jako aktivista, jsem prostě filmař. Bohužel v Rusku, když chcete svobodně tvořit, stavíte se automaticky mimo zákon. Touha být svobodný člověk z vás pak svým způsobem dělá aktivistu. Ale nejde o svobodu v nějakém vágním pojetí – jde o touhu po reflexi, inteligenci a přemýšlení. Touha po adekvátnosti z vás v Rusku dělá psance.

Náš festival nepřežívá z nějakého principu. Přežívá, protože je o něj zájem. Protože má diváky, kteří jsou ochotní vypravit se prosincovou Moskvou a zaplatit za zhlédnutí filmů. Nejde tedy o dobročinnost, ale událost, o niž projevují zájem tisíce lidí. Poslední ročník jsme museli na poslední chvíli přesunout do Rigy, přesto polovina návštěvníků přijela z Ruska. Proto víme, že naše diváky nesmíme zklamat.

Jaké důvody jsou v Rusku uváděny pro bránění vašemu festivalu v existenci?

Cílem je narušit občanskou společnost. Kontrolovat svobodu chování i myšlení obyvatel. V Rusku se to tak dělalo vždy. První, o co se postaral sovětský systém, bylo ukončení činnosti všech nestátních společností. Politici jsou názoru, že cokoliv, co nemají přímo pod kontrolou, je ohrožuje. Svobodný festival pak pro ně samozřejmě přirozeně značí trn v oku. Ruská vláda následuje cestu popsanou Georgem Orwellem v románu 1984. Ničí jakýkoliv náznak odporu v zárodku.

Chápu tento princip – zajímalo by mě ale, jak je to vše oficiálně prezentováno veřejnosti.

Prezident Putin podepsal zákon, na jehož základě je festivalům našeho typu bráněno v pohodlné činnosti, který se ale tváří, jako by naopak filmové festivaly podporoval. Často se děje, že se pod záminkou dohlížení nad správným provozem likviduje opozice – třeba když poslední svobodný ruský deník dostal pod nesmyslnou záminkou pokutu tak vysokou, že musel nevyhnutelně zkrachovat. Nebyl zakázán, byl přiveden do likvidace.

Zmínil jste orwellovské praktiky Ruska. Často se má za to, že tento typ diktatury je vždy odsouzený k zániku pod vlastní tíhou. Za udržitelnější je považovaná Huxleyho totalita uspokojující základní touhy obyvatel, kteří jsou spíše otupělí než utlačovaní – tyto postupy bývají vytýkány Západu.

Samozřejmě. Ruský tvrdý postup si připravuje víc problémů, než kolik nachází řešení. Jeho kolaps přijde právě proto, že je vynakládáno tolik prostředků na potlačování svobod – prostředků, které by měly být vynakládány na úplně jiné věci. Už Marx poznamenával, že v západním modelu je prostor pro kritiku, která neohrožuje systém, kdežto v socialistické realitě kritika nemá místo – Rusko si tu jasně vybralo, jakou cestou se vydá.

Existuje proto paradoxní výklad, podle nějž je na Západě sice kritika možná, ale bezbranná. Systém ji ihned pohltí a neutralizuje. Kritika budovaná v režimech, které se jí aktivně brání, oproti tomu neztrácí osten a možnost vyvolávat změny.

Proti tomu se ale musí postavit výchozí bod obou situací. Standardy, po nichž volá opozice v orwellovských režimech, jsou v těch liberálních naprostou samozřejmostí. Ony základní bitvy jsou už vybojovány a veřejná diskuze probíhá v rovině mnohem větších nuancí – proto se pak může zdát, že jde o plácání na místě a maličkosti.

Na Západě zkrátka společnost nepotřebuje umělce, který by od základu měnil svět, protože tamní svět nepotřebuje od základů měnit. Potřebuje jen reformovat, vylepšovat, a v tomto ohledu bych západní umělce nepodceňoval. Podívejme se na hnutí #metoo, produkt západních liberálů, který má nepochybně vliv na společnost. A podívejme se na dokumenty Michaela Moorea. Nemohu říct, že by se mi dvakrát zamlouvaly, ale jsou katalyzátorem hlasité diskuze o stavu společnosti.

V Rusku už nežijete – nakolik jste s ním v kontaktu?

Sledovat Rusko s určitým odstupem jsem se naučil už v době, kdy jsem v něm žil. V roce 1990 jsem založil jednu z prvních soukromých produkčních společností a mnoho filmů točil ve spolupráci se zahraničím. Díky tomu jsem se naučil jednak koncipovat film pro zahraniční publikum a jednak sledovat Rusko zpovzdálí. Když jsem ho tedy opustil, nezměnilo se na mých pracovních postupech a stylu mnoho. Nutno ale podotknout, že jako Rus uvažuji jako první stále o ruském divákovi.

Tvrdíte, že povinností dokumentaristy je točit hořící dům, ne ho hasit. Není však přece jenom důležitější, aby nějaká nevinná rodina neskončila bez střechy nad hlavou, než aby bylo zničení jejich majetku zaznamenáno?

To je komplikovaná otázka, již si musí každý zodpovědět sám pro sebe. Když někdo řekne, že chce zachránit rodinu, a bere do ruky hadici, stává se hasičem. Když se rozhodne vzít do ruky kameru, stává se dokumentaristou. Můžeme se bavit o tom, která z těch variant je „morálně správná“, je ale nepochybné, že dokumentarista nemůže hasit a hasič nemůže točit. Člověk si prostě musí vybrat, kým chce být.

A vy volíte roli dokumentaristy?

Nemohu dát realistickou odpověď na hypotetickou situaci. Tahle symbolická situace, kterou používám jako příklad, se manifestuje mnoha různými způsoby a až specifika mě dovedou ke konečné volbě.

Dostal jste se během natáčení filmů do fyzicky nebezpečné situace?

Mnohokrát. Jak ve smyslu znepřátelení mocných, tak i přímého ohrožení během natáčení. Jednou jsme se se štábem ocitli ve válečné zóně, což bylo velmi nepříjemné. Pohybování se v Severní Koreji mimo dohodnuté limity vás pak může snadno dostat na hodně dlouhou dobu do vězení. Jindy jsem během natáčení opakovaně ilegálně překračoval státní hranice. V takových chvílích člověk jen těžko dostane z hlavy zodpovědnost jak za sebe, tak i za všechny lidi ve štábu.

Kde pro vás leží hranice? Kdy už je situace nebezpečná příliš?

Upřímně si nemyslím, že tu hranici mám. Stane se ale, že se někdo ze štábu ozve a odmítá pokračovat. Jednou jsme se přepravili do Bejrútu, a když mí kolegové viděli situaci, odmítli jít natáčet – musel jsem vyrazit sám.

Měl jste pro ně pochopení?

Myslím, že se chovali nejen neprofesionálně, ale jako zbabělci. S těmi lidmi už nespolupracuji ani s nimi nekomunikuji.

Natáčení v Severní Koreji pro film V paprscích slunce patřilo jistě k těm nejproblematičtějším.

Podepsal jsem se severokorejskou stranou koprodukční smlouvu s tím, že bude moct schválit výslednou verzi. Což teoreticky nemusel být problém, protože mým cílem bylo nastudovat tamní propagandistické filmy a dovést je k dokonalosti – natočit jakousi absolutní propagandu, vůči níž by nemohli nic namítat, nicméně pro diváka ve svobodném světě by šlo o jasné varování. Chtěl jsem natočit jakýsi triumf vůle, na nějž by se však diváci už od počátku dívali jako ti po pádu nacismu.

Plány se očividně změnily.

Když jsem dorazil do Severní Koreje, zjistil jsem, že tam prakticky nejde natáčet podle vlastního scénáře – program byl nalinkován tak přesně, že z něj nešlo uhnout ani o krok. Byl jsem dost zklamaný ze zjištění, že můj plán se zhroutil. Nakonec jsem zjistil, že manipulace s námi je tím jediným, co lze zdokumentovat. Proto jsem se rozhodl jít do rizika. V důsledku nám zakázali třetí výjezd, který měl být nejdůležitější, měli jsme navštívit ta nejzásadnější místa. Měli pocit, že nad námi vyzráli, protože nemáme dost materiálu. Ve skutečnosti si pod sebou podřezali větev, protože tím porušili smlouvu a my jim tak nemuseli dávat střih na schválení. Tak vznikl film V paprscích slunce, jenž se dostal do celého světa a v Jižní Koreji byl přímo senzací. Vtipné bylo, že severokorejská strana cítila potřebu zareagovat, tak vyprodukovala film, který až neuvěřitelně přesně odpovídal mým původním konceptům – včetně scény, v níž malá dívka předává vůdci květiny. Z ní vznikla fotografie, co teď povinně visí po celé Severní Koreji.

Před lety jste sepsal manifest reálného filmu.

Publikoval jsem ho v roce 2004. Šlo o seznam zásad, jimiž se snažím řídit. Nejpevněji jsem se ho držel u filmu Příbuzní (2016 pozn. red.). Prvním pravidlem je, že „reálný film“ nemá připravený scénář. Místo toho si vybírám určitý bod v čase, historický okamžik, a sleduji, jak se od něj odvíjí události. Jedním z dalších bodů je: Nejsou žádné hranice, jen zákon. A i ten je možné porušit, pokud vnitřně cítíte, že na to máte právo.

Co byste poradil lidem, kteří zvažují, že se stanou dokumentaristy?

Jako první musejí jít do koupelny, namířit mobil na svůj odraz v zrcadle a co nejupřímněji a nejotevřeněji o sobě začít mluvit. Pokud bude výsledek koukatelný, stojí za zvážení například přihlásit se na FAMU. Pokud ne, je potřeba počkat měsíc a zkusit to znovu. Protože první vlastnost, bez níž se dobrý dokumentarista neobejde, je schopnost rozmlouvat sám se sebou. A překvapivě málo dokumentaristů ji ovládá. Viděl jsem asi stovku dokumentaristických autoportrétů a v drtivé většině případů se jedná o tvůrčí prohru. Ukazuje se, že autoportrét je nejtěžší žánr. Ty, které se povedly, ale patří mezi mé nejsilnější divácké zážitky. Často pocházejí od začátečníků nebo poloamatérů, kteří ještě dokážou být spontánní a zůstávají vnitřně svobodní. Čím větším profesionálem se dokumentarista stává, tím víc tyto vlastnosti ztrácí. Snáz pozoruje druhé, ale mizí sám sobě.

Je v digitální době jednodušší být dokumentaristou?

Dokument je ještě víc než fikce závislý na vývoji technologie. Každé zjednodušení nebo zlevnění se výrazně projevuje na samotné formě média. Vidíme to od cinema verité až po dokumenty vznikající na mobilních telefonech. Dnes se dokumenty zdají mnohem bližší, mnohem intimnější, a důvod najdeme spíš v posunu technologie než vkusu. Dřív bylo nutné, aby se do bytu k respondentovi nasoukal celý štáb, nastavili aparaturu, domluvili úhly kamery – dnes mohu přijít, postavit někam mobil, v klidu odejít a zaznamenat hrdinovo ráno.

Zásadní je jistě i ztráta závislosti na filmovém pásu.

Nyní je běžné mít na jeden celovečerní film sto, klidně dvě stě hodin hrubého materiálu. A ve střižně pak čeká režiséra rýžování zlata. I proto ty nejsilnější materiály z dob, kdy se ještě točilo klasicky, nejsou oficiální týdeníky, ale amatérské domácí archivy natočené ruční domácí kamerou na osmičkový film. Různé svatby, narozeniny, pohřby – to jsou nejvěrnější dokumentace minulé doby.

Proto mám nejraději svůj film Soukromé archivy, na němž jsem pracoval pět let a považuji ho za největší výzvu, jíž jsem čelil. Nenatočil jsem pro něj jediný záběr, pracoval jsem výhradně s amatérskými materiály, a výsledek vnímám jako nejlepší demonstraci toho, jak se mezi lety 1961 a 1986 žilo v Sovětském svazu. Tenhle film mohu pustit svým dětem a mít jistotu, že oné době porozumí.

Ceníte si sebereflexe – co vám tedy při pohledu zpět na sobě vadí?

Například na své debutové Panenství se dívám velmi kriticky. Přijde mi příliš přímočaré – a přímočarost vás odvádí od umění k propagandě.

Nachází se v něm linie, která mi byla vytýkána kritiky i kolegy. Dívka si podá inzerát, v němž nabízí své panenství. My na něj odpověděli a požádali ji, jestli můžeme celou věc sledovat. Souhlasila, ale požadovala honorář – šlo o jediný případ v mé kariéře, kdy jsem souhlasil.

Ze svých až čtyřiceti filmů jsem se před kamerou objevil snad jen čtyřikrát, a tohle byl jeden z těch případů. S dívkou jsem se posadil ke stolu v předvečer aktu a osobně ji vyzpovídal, pokoušel se apelovat na její rozum, a především jsem zkusil pochopit její motivace. Nakonec ale za jednu sumu panenství prodala a za druhou se nechala dokumentovat. Bylo mi vytýkáno, že jsem nekontaktoval policii nebo alespoň její rodiče, že jsem aktivněji nezakročil a dopustil se tak morálního poklesku. Můj kameraman, v té době můj blízký spolupracovník a přítel, se mnou pak pět let nepromluvil.

Placení respondentům je jednou z nejkontroverznějších dokumentaristických otázek.

Pochyboval jsem o sobě během jiné pasáže – té, kterou mi paradoxně nikdo nevyčetl. Jiná dívka, rozená provokatérka, prohlásila v televizi, že se sama zbaví panenství lahví od Coca Coly, pokud jí daná firma zaplatí. Byla tou dobou už menší celebritou a mnoho ruských dívek ji vnímalo jako vzor. Vyžádala si, že bude mít pod kontrolou natáčení a ve filmu se neobjeví v jiných scénách, než na nichž se s námi dohodne. Já ji nicméně se štábem navštívil v klubu, kde jsem věděl, že pracuje, a konfrontoval ji s kamerou bez přípravy – což ji velmi vyvedlo z míry. Šlo z naší strany o úskok, nicméně mi ho nikdy nikdo nevyčetl, protože tuto dívku publikum vnímalo jako zápornou hrdinku. Na rozdíl od druhé zmíněné slečny nevyvolávala soucit ani sympatie, spíš opovržení, proto neměl nikdo problém s případnými etickými prohřešky vůči ní. Byla to tedy pro mě cenná zkušenost, nicméně dnes bych film s tímto námětem netočil – to radši někam vyjet na čerstvý vzduch.

A co Svědkové Putinovi v kontrastu s vaší dřívější tvorbou?

Film nemá konec, jen datum posledního střihu. V tomhle smyslu vnímám Svědky Putinovy jako přehodnocení své starší práce z počátku století – jde v mojí mysli o kontinuální film, jen ten aktuální vychází z hlubšího porozumění věci. Včetně mé deziluze a pocitu spoluviny, která vyplývá z mé někdejší naivity a pohledu na věc. Beru jako povinnost filmaře analyzovat vlastní účast na událostech, jimž je svědkem, a svůj vliv na to, jak na ně bude nahlíženo.

Svědkové Putinovi jsou pro mě velmi osobní nejen proto, že v nich vystupuje má rodina, ale předně proto, že události, jimž jsem byl během natáčení přítomen, zásadně ovlivnily můj život, mou kariéru. A spolu s nimi se změnil i osud milionů lidí.