Válka, kterou nevidíme

Před více než třiceti lety, 17. ledna 1991, začala operace Pouštní bouře, jejímž cílem bylo vyhnat irácké okupanty z Kuvajtu. Konflikt, který bývá označován také jako „první válka v Perském zálivu“, brzy získal ještě další označení: „televizní válka v přímém přenosu“. Připomínám, že podstatnou novinkou, která takové pokrytí umožnila, byl rozvoj satelitního komunikačního systému – lidé mohli z pohodlí svých domovů sledovat živé záběry průběhu války z perspektivy vojáků nebo dráhy raketových útoků. Navíc se tehdy podstatně rozšířil prostor pro televizní zpravodajství – zejména se ukázalo, že diváci jsou ochotni sledovat stanici, která nenabízela nic jiného než zpravodajství 24 hodin – CNN. Významný představitel kulturálních studií, dnes profesor filozofie na University of California v Los Angeles Douglas Kellner, o rok později napsal v knize The Persian Gulf TV War, vydané v New Yorku nakladatelstvím Routledge: „Televize byla pro informační válku tím, čím byly Spojené státy pro vojenský konflikt; a protože v čele koalice stály Spojené státy, spojenecká televizní propaganda byla rovněž vedena Spojenými státy.“ Zajímavé je, že živé vysílání zprvu nebylo kontrolované armádní cenzurou, což se posléze změnilo, ale i to, že způsob, jakým byly události a vojenské akce předkládány publiku, často připomínaly spíše válečný film než realitu.

Válka na Ukrajině: co je realita a co manipulace?

Ve srovnání s množstvím obrazů, které diváci z války spojenců s Husajnovým Irákem sledovali, je válka Ruska s Ukrajinou nepoměrně chudší příbuzný. Jistě, je to dané i charakterem bojových akcí, ale z toho, co se děje na frontě, vidíme jen minimum. A je tu ještě jedna docela podstatná věc – zatímco před třiceti lety se obě strany konfliktu snažily působit na světovou i domácí veřejnost především propagandistickým využitím záběrů skutečných akcí či jejich následků – Iráčané například vozili novináře ke kráterům po bombách, aby jim ukázali, jaké škody spojenci páchají na civilním zařízení a podobně, dnes vůbec nevíme, co z onoho mála záběrů z bojů je realita a co dobře vytvořená manipulace.

Nabízí se samozřejmě otázka, zda vůbec můžeme zprávy z ruské agrese proti Ukrajině považovat alespoň do určité míry za věrohodné, a pokud ano, jakou formu třídění a posuzování bychom na ně měli aplikovat.

Studenti žurnalistiky či mediálních studií se učí, že důvěryhodná informace je ta, která byla ověřena ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. To sice stále platí, ale současně přibývá případů, kdy to prostě není možné. Války jsou v tomto směru dobrým příkladem. Vezměme si třeba oba rusko – čečenské konflikty (první v letech 1994–1996, druhý 1999–2000). Na webových stránkách čečenských separatistů se například objevila zpráva, že povstalci přepadli ruský vojenský konvoj, zničili několik automobilů, dva tanky a zabili nejméně deset vojáků. Ruská silně cenzurovaná média sice potvrdila, že k útoku došlo, ale napsala, že byl odražen a armáda neutrpěla žádné ztráty, naopak zabila desítku rebelů. V takovém případě pro média platilo, že nejsou schopna informaci nijak potvrdit, respektive sdělit příjemcům, která z verzí je pravděpodobnější. Správným řešením bylo zveřejnit obě verze a dodat, že ani jedna není nijak potvrzená. Pro příjemce to mělo i tak jistou informační hodnotu – obě strany potvrdily srážku a pokračování války.

Seriózní média už dnes u většiny zpráv z ukrajinského bojiště uvádějí, že je nebylo možné potvrdit, což není výsledek jejich neschopnosti, ale naopak potvrzení, že nejsou ochotná zveřejňovat cokoli, aniž by příjemce upozornila na rizika s danými informacemi spojená.

Ještě komplikovanější je to ovšem v televizi, kde jsou vizuální informace spojené s vysokým rizikem – může jít o fake news, ale také o záběry pořízené jinde a jindy. Většina toho, co dnes vidíme, jsou buď nějaké palebné pozice, odkud se střílí, krátery a spoušť způsobená tam, kam střely dopadly, či satelitní snímky ukazující nějaké místo, jeho zasažení či stav po bojových akcích.

Novináři ve válce nejsou vítáni

Za věrohodnější můžeme považovat reportáže pořízené zpravodajskými štáby – řada televizí má své zpravodaje jak na Ukrajině, tak v Rusku. Jejich obtíže ovšem spočívají v tom, že se do míst, kde se opravdu bojuje, nedostanou. Na ruské straně jsou sice údajně někteří novináři přiřazování k vojenským jednotkám, ale spíše se dostávají na vybraná místa, kde lze natočit něco, co je možné propagandisticky využít. Přiřazení novinářů k jednotkám se říká embedding – masivně se rozvinulo po americké invazi do Iráku v roce 2003. Novináři od armády získávají zdarma servis v podobě ubytování, stravy, ochrany a dopravy obrněným vozem či vrtulníkem na místa, kde se něco děje. Dává jim to možnost reportovat aktuálně a přímo z první linie, vojákům zase jistou záruku, že v bojové zóně nebudou pobíhat civilisté „bez dozoru“.

Jenže má ruská či ukrajinská armáda zájem, aby se v oblasti bojových akcí pohybovali novináři, byť pod dozorem? Rozhodně ne. Přítomnost médií, ale i snaha informovat o aktuálních vojenských operacích je na obou stranách vnímána negativně. Dvacátého devátého srpna ukrajinská armáda oznámila, že zahájila ofenzivu na jihu země. „Ozbrojené síly zahájily na mnoha směrech ofenzivu na jihu Ukrajiny,“ citoval deník Ukrajinská pravda mluvčí ukrajinské armády Nataliji Humenjukovou. Ta zároveň novináře požádala o „klid“ – reakce na zprávy z fronty obranným silám Ukrajiny škodí, dodala Humenjuková. A stejně tak škodí takové informace ruské armádě a vůbec ruské propagandě – ta se naopak snažila tvrdit, že žádná ofenziva nezačala, nikde se nebojuje. Premiér Autonomní republiky Krym Sergej Aksjonov na svém účtu na Telegramu popřel, že by ofenziva začala. Podle něj jde jen o „další výplod ukrajinské propagandy, který se na Západě pohotově uchytil“.

Ve formě války, kde rozhodující roli hraje dělostřelectvo a raketové systémy, je jakákoli informace o poloze či vzniklých ztrátách pro protivníka velmi podstatná. Na konci května například ruský novinář stanice Rossija 1 prozradil pozici cenného samohybného těžkého minometu 2S4 Tyulpan, aktuálně největšího používaného minometu na světě. Následně po zveřejnění reportáže došlo k zásahu a zničení ruského minometu. Zájem armády tedy je žurnalisty spíše izolovat, případně je vozit na místa, kde se jim dostane legendy o tom, co vlastně vidí a co se tam stalo. Na začátku konfliktu působil u ruských jednotek čínský reportér Lu Jü-kuang z čínské státní stanice Phoenix TV a byl zřejmě jediným zahraničním zpravodajem, který se dostal k ruským vojákům tak blízko. Od března jsem o něm ovšem nic neslyšel. Kromě vybraných ruských reportérů ruská armáda na Ukrajinu žádné další novináře, natož zahraniční, nepouští.

Reportáže, nebo propaganda?

Reportáže, pořízené ruskými oficiálními, tedy Kremlem kontrolovanými televizemi jsou vzhledem k okolnostem, za nichž vznikly a kdo je pořídil, zcela nevěrohodné. Navíc se v nich využívá silně manipulativních technik. Uvedu zde jen několik příkladů. Ruští propagandisté například přiřadili ke zpravodajství z operací na Ukrajině v dubnu video obviňující Ukrajince z útoku na nádraží v Kramatorsku (podle všeho šlo o ruskou raketu, která zabila řadu civilistů prchajících z místa bojů, útok vyšetřuje OSN jako válečný zločin), které na první pohled působí jako záběr BBC. Kostrbatá angličtina a evidentně zavádějící tvrzení však tuto dezinformaci rychle demaskovala. BBC záhy potvrdila, že video je falešné, a uvedla, že podnikla kroky k jeho stažení. Ruská státní televize Rossija 24 ho ale mezitím stačila odvysílat v živém přenosu.

Jiným příkladem může být televizní zpravodajství ruských stanic o ztrátě vlajkového raketového křižníku Moskva. Ukrajinští představitelé tehdy uvedli, že loď byla zasažena dvěma protilodními střelami Neptun. Ruská, státem kontrolovaná média, však celou situaci bagatelizovala. Nejprve ruské ministerstvo obrany uvedlo, že loď byla poškozena poté, co na palubě vybuchla munice. „Loď byla odtažena zpět ke břehu a posádka byla bezpečně evakuována“, pokračovala zpráva. Později ruská média uvedla, že se loď potopila během bouře. V televizi se objevily i záběry zdravých ruských vojáků, které ruská média popsala jako posádku lodi Moskva, živou a zdravou.

Prokremelská televizní stanice NTV 21. dubna ve své zpravodajské relaci informovala o tom, jak se vyvíjí situace v ukrajinském Chersonu. Místo reálných fotografií z bombardovaného města se ale na obrazovkách v tu chvíli objevily záběry lázeňské oblasti Jejsk u ruského pobřeží Azovského moře. Fotografie prosluněné ulice měly ilustrovat, že se ve městě na jihu Ukrajiny život údajně „vrací do normálu“. „V parcích chodí maminky s kočárky, děti si hrají na hřištích. Obchody, čerpací stanice a trhy normálně fungují,“ popisoval ruský moderátor údajnou situaci v Chersonu.

První válka sociálních sítí

Tím samozřejmě není řečeno, že by Ukrajina nevyužívala obrazové manipulace pro svoji propagandu – jenže to zřejmě dělá mnohem chytřeji a sofistikovaněji. A co víc – veřejnost má tendenci ukrajinským materiálům více věřit, protože je předkládá oběť, nikoli agresor. Kdybychom měli ruské agresi proti Ukrajině dát nějakou nálepku, asi by na ní bylo napsáno: První válka sociálních sítí. Ty jsou totiž asi nejpodstatnějším zdrojem informací, a to jak pro média, tak pro uživatele, a nutno říci, že se s nimi pracuje značně benevolentně. Než novinář nějakou informaci ze sociálních médií použije, měl by si primárně položit otázku, proč ji tam někdo umístil, jaký cíl tím sleduje a jaká míra rizika je spojena s jejím dalším šířením. Jenže občas se zdá, že se média tímto požadavkem příliš neřídí – důvodem může být i to, že pokud jde o informace, které se týkají ukrajinských vojenských úspěchů, převládne nad ostražitostí přání, aby to skutečně byla pravda.

Jsou informace, které jen potvrzují určité zjištění či již ověřená fakta. Například nedostatek dobře vycvičených vojáků na ruské straně, potíže se zásobováním, ale také úspěšnost zbraní, které dodali Ukrajině její spojenci, ruský postup při dobývání Donbasu či nepředstavitelná míra devastace civilních zařízení po celé zemi. Úkolem novinářů je s nimi dále pracovat, dávat je do souvislostí, propojovat s dalšími zprávami.

„Média by dnes měla mnohem více upozorňovat nejen na odhalené dezinformace, ale také nabízet příjemcům možnosti, jak si ověřovat informace, ke kterým se různými způsoby dostanou.“

Je samozřejmé, že s probíhající válkou výrazně vzrostl počet dezinformací na internetu. Jako příklady uvádí server BBC, že jsou využívány záběry z bombardování v Sýrii z roku 2020, podobně staré záběry po explozi v bejrútském přístavu nebo ještě starší záběry z ruské anexe Krymu před osmi lety.

Jak poznat fake videa?

Teď tahle videa kolují po internetu coby „záběry z války na Ukrajině“. Jak poznat, že je to tak zvaný „fake“, falešné video? BBC – přesněji její redaktorka Marianna Springová, která se specializuje na problém dezinformací, radí, aby si lidé všímali na záběrech třeba počasí. Jiné bylo v Libanonu v srpnu před dvěma lety, jiné je teď na Ukrajině. Springová zároveň radí ověřit místo pomocí aplikace Google Maps, a pak taky pomocí funkce „reverse image search“ – tedy zpětné vyhledávání obrázku. To je další nový rozměr válečného zpravodajství. Média by dnes měla mnohem více upozorňovat nejen na odhalené dezinformace, ale také nabízet příjemcům možnosti, jak si ověřovat informace, ke kterým se různými způsoby dostanou. A přestože panuje na obou stranách poměrně silná vojenská cenzura, informací, které kolují ve veřejném prostoru, je stále obrovské množství.

Z pohledu Kremlu je proto pochopitelný zákaz či omezení sociálních sítí – i přes masivní kontrolu totiž nelze uhlídat vše a hrozba postihu je pro ta sociální média, jejichž majitelé nemají své sídlo v Rusku, spíše teoretická. Ovšem i náhražky na již zakázaném Facebooku, Twitteru či Instagramu jsou pro ruské úřady problémem – sociální média totiž skutečně mohou být podstatným zdrojem cenných informací, pokud existují analytici, kteří dokážou příspěvky na nich vyhodnocovat. A těch v poslední době přibylo. Někdy i na první pohled zcela nevinná záležitost jako je fotka z večírku, kde se loučí nově naverbovaní ruští vojáci s kamarády, má důležitý význam.

Vliv Telegramu a Tik Toku

Potíže dělá ruské cenzuře zejména Telegram. Tuto sociální síť založil Pavel Durov a na Ukrajině, kde k zákazu jiných sociálních médií nedošlo, je nepoměrně populárnější než třeba Facebook nebo Twitter a také jej využívá velké množství Rusů. Výhodou i nevýhodou Telegramu je, že spojuje prvky komunikační platformy a sociální sítě. Kromě volání, posílání zpráv nebo videí umožňuje i jednoduché sledování účtů jako například Twitter. Díky tomu slouží jako kanál pro šíření oficiálních i neoficiálních zpráv o bojích a souvisejících událostech. Ale také k šíření dezinformací a propagandy – známý kremelský propagandista Vladimir Solovjov přes tuto aplikaci průběžně zásobuje statisíce svých fanoušků různými komentáři, snímky a zprávami, jež neochvějně sledují proputinovskou linii. Na druhé straně – mnoho ruských uživatelů na Telegramu poprvé vidělo zničenou ruskou techniku či mrtvé vojáky.

Zajímavá situace je i kolem sítě Tik Tok – na této čínské sociální síti mají podle oficiálních pravidel ruští uživatelé zákaz zveřejňování nového obsahu a sledování domácí i mezinárodní produkce videí. Ale není tomu tak. V aplikaci je tak nadále možné sledovat a propagovat ruský obsah z ověřených účtů, který je přístupný uživatelům v Rusku i v Evropě. A vedle ruské propagandy je zde možné také vidět také příspěvky i v Rusku zakázaných médií – třeba britské BBC. Jak jsem uvedl, využívat informace ze sociálních sítí pro novináře znamená především umět je vyhodnocovat – a buďme upřímní, není to nic jednoduchého a levného. Ale jiná cesta není.

„Příjemci, kteří sledují pravidelně zprávy o válce Ruska proti Ukrajině, prostě musejí daleko více přemýšlet o tom, co viděli a slyšeli a přijmout fakt, že podrobnosti mohou být zkreslené či nepřesné...“

Potřeba kritického diváka

Vraťme se ale k vizuální podobě probíhajícího konfliktu. Dá se předpokládat, že i nadále budeme v obrazovém zpravodajství sledovat buď reportáže zpravodajských štábů, které se ale do prvních linií nedostanou, nebo záběry prošlé vojenskou cenzurou té či oné strany, případně satelitní snímky, na nichž toho laik příliš mnoho nepozná. Agrese Ruska proti Ukrajině se současně stává prvním vojenským konfliktem, který je v médiích zpětně rekonstruován. O řadě událostí se dozvíme až poté, co se odehrály – pokud se na místa dostanou novináři. Což je možné až ve chvíli, kdy se na nich už nebojuje. Například o tom, jak se odehrávala bitva o Kyjev, jsme se dozvěděli až později, kdy už ruské jednotky byly stovky kilometrů od místa bojů. Ale například o tom, co se skutečně dělo v Mariupolu, víme jen částečně a pravděpodobnost, že se někdy v médiích objeví podrobnosti získané a ověřené na místě, není příliš vysoká.

Příjemci, kteří sledují pravidelně zprávy o válce Ruska proti Ukrajině, prostě musejí daleko více přemýšlet o tom, co viděli a slyšeli a přijmout fakt, že podrobnosti mohou být zkreslené či nepřesné, podstatné jsou hlavní tendence a děje potvrzené nikoli každodenním zpravodajstvím, ale zprávami se stejným či podobným obsahem zveřejněným v horizontu dnů či týdnů.