Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostí

Následující trojrozhovor představuje tři různé perspektivy a tři odlišně načasované festivalové industry události, z nichž jedna již proběhla online, druhá se právě rozjíždí a třetí se teprve chystá. Tereza Šimíková (TŠ), vedoucí CPH:FORA na Copenhagen International Documentary Film Festival CPH:DOX, přibližuje letošní ročník, který proběhl online od 18. do 29. března, tedy těsně poté, kdy byl v Dánsku vyhlášen nouzový stav. Pierre-Alexis Chevit (PAC), vedoucí Cannes Docs v rámci canneské industry události Marché du Film, hovoří o přípravách na letošní ročník, který proběhne online od 22. do 26. června. A Jarmila Outratová (JO), vedoucí industry programu na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, stále věří, že letošní ročník proběhne naživo od 27. října do 1. listopadu. Přesto organizační tým připravuje několik verzí festivalu i industry programu. S jakými problémy se v době koronakrize a jejího dopadu potýkají filmové festivaly a jejich industry sekce?

Mohli byste popsat svou čerstvou zkušenost z přípravy festivalu, na kterém se podílíte? Jak vaše přehlídka proběhla či případně proběhne?

TŠ: Ještě týden před začátkem našeho kodaňského festivalu CPH:DOX jsme věřili, že přehlídka proběhne naživo. Pár týdnů před 18. březnem, kdy měl náš festival vypuknout, nám začali pomalu odříkat účast pozvaní hosté, lidé se obávali počínající pandemie a přestávali cestovat. Do poslední chvíle jsme netušili, jak na situaci zareagovat – na jedné straně jsme samozřejmě měli na mysli zdraví všech zúčastněných, ale zároveň jsme chtěli dostát svým závazkům vůči tvůrcům, kteří si připravovali své pitchingy na festival, i vůči těm, kteří se chystali promluvit na naší konferenci. V té chvíli si už dva tisíce lidí zakoupily industry akreditace a veřejnost lístky do kina.

Týden předtím, než měl festival začít, byl v Dánsku vyhlášen nouzový stav kvůli obavám ze šířící se pandemie. V tu chvíli jsme se rozhodli – jako první velký mezinárodní festival – celou událost přesunout do online prostoru. Tři týdny před námi se sice měl konat festival SXSW, ale teprve nedávno proběhl online. Neměli jsme tedy před sebou žádný precedent, a tak jsme se snažili během pouhého týdne najít vhodnou platformu pro zpřístupnění filmů jak v rámci Dánska, tak mezinárodně. Také jsme přemýšleli, jak překlopit industry akce do online prostoru a jakou formou a do jaké míry realizovat to, co jsme původně plánovali v rámci CPH:KONFERENCE a CPH:FORA.

Naší výhodou bylo, že jsme museli vše stihnout za velmi krátkou dobu, a proto se nám dostalo pochopení a podpory jak ze strany diváků, tak filmařů a producentů. Šlo vlastně o neuvěřitelně nabíjející zkušenost, kdy se dokumentaristická komunita semkla a všichni nás svou energií motivovali. Měli jsme stejnou návštěvnost, jako bychom pořádali celou akci naživo. V Dánsku se prodalo 66 tisíc vstupenek. Online vstupenku na promítání filmu však mohla využít celá rodina, odhadem tudíž online festival navštívilo zhruba 115 tisíc lidí, což je běžná návštěvnost našeho festivalu v minulých letech. Nakonec šlo tedy o úspěšnou akci, a navíc o punkovou zkušenost plnou energie. Také jsme výrazně prodloužili festival, takže neprobíhal jen deset plánovaných dní, ale šest týdnů. Nyní je přehlídka za námi a připravujeme CPH:LAB, který by měl formou školení proběhnout fyzicky v září, a nyní se snažíme najít vhodný formát.

Pojďme se zaměřit na industry aktivity. Jak letos probíhalo CPH:FORUM? Jak probíhaly pitching fóra či one-to-one mítinky?

TŠ: Nejsnazší bylo převést do online prostoru CPH:KONFERENCI, kde jsme jen museli sladit časy, protože přednášející se nacházeli v různých koutech světa a v různých časových pásmech. Někdo se vzbudil v Los Angeles a jiný v tu chvíli v Číně už šel spát. Snažili jsme se sladit jejich možnosti, aby se zúčastnili společné události. Zvolili jsme časy vhodné pro všechny – někdo tudíž začínal v šest hodin ráno, zatímco jiný končil kolem půlnoci. Konference probíhala skrze WebinarJam a na Facebooku a na našem kanále YouTube jsme vysílali živý přenos konference, dostupný i mimo Dánsko. Byla to zajímavá zkušenost, protože jsme najednou získali jiné diváky, než míváme běžně – účastnit se mohl kdokoliv. Například přednáška Edwarda Snowdena měla v den streamování 11 tisíc sledujících a od té doby jich přibylo ještě 150 tisíc, protože lidé stále sledují obsah online.

Velkým problémem bylo, jak přesunout do online prostoru CPH:FORUM. Myslím, že na to dosud nikdo nemá recept. Problém je, že online pitchingy jsou produkčně náročné. Účastníci pocházejí z celého světa, máte pětiminutová okna, kde hovoří tři různí lidé, do toho musíte pustit ukázku z filmu a zpřítomnit i reakce z panelu. Navíc v době, kdy jsme CPH:DOX spouštěli online, byl internet přehlcený. Všichni byli na Zoomu, protože celý svět se ocitl v karanténě. Internet kolaboval, platformy nezvládaly takové přetížení. Jednali jsme s největšími světovými platformami a společnostmi, ale nebyly schopny nám zajistit platformu, která by byla dostatečně stabilní a bezpečná, aby se všech 400 účastníků CPH:FORA mohlo aktivně zúčastnit pitchingů. Nyní je nejbezpečnějším kanálem pro živé streamování videí YouTube, ovšem ten si na nahrané materiály vyhrazuje vlastnické právo, což je pochopitelně nepoužitelné pro potřeby CPH:FORA. Videa lze pouštět sice přes Zoom, ale kvalita není dostatečná.

„Online svět je paradoxní – na jednu stranu otevírá hranice a ruší bariéry a na druhou ještě více stvrzuje komunitu, která již existuje. Inkluze a různost, které se pro všechny organizátory festivalů staly v posledních dvou až třech letech výzvou, jsou nyní ještě obtížnější.“

Ostatní festivaly to řešily po svém – například Thessaloniki Documentary Festival měl pitchingy bez filmových ukázek a na Visions du Réel v Nyonu pořádali online pitchingy, které byly předem nahrané. Organizátoři pitchingu IF/Then Shorts v Tribece hodlají akci pořádat přes Zoom, což s dobrým připojením na internet může fungovat, zejména ve Spojených státech. Na CPH:DOX jsme neměli živé pitchingy, pouze jsme zajišťovali více než 900 individuálních setkání pro téměř 40 projektů CPH:FORA. V rámci CPH:LAB probíhaly interaktivní prezentace projektů, které jsme organizovali skrze platformu Kaleidoscope. Bylo zajímavé, že podobné projekty mají při běžném konání festivalu obvykle omezený počet zájemců, ale prostřednictvím onlinu se podařilo oslovit nové diváky, takže tyto projekty letos sledovalo 500 lidí. Nyní přemýšlíme, jak bychom mohli některé prvky tohoto modelu zachovat i v budoucnu.

Když porovnáme čísla, tak měl letošní online ročník dokonce větší návštěvnost, protože byl volně dostupný. Ale jak to bylo s decision makery?

TŠ: Pro nás to bylo svým způsobem snadné, protože jsme byli uvrženi do karantény doslova týden před konáním festivalu. Takže jsme zaplatili ubytování v hotelích a pojistili všechny decision makery. Někteří se nemohli účastnit, ale nebylo jich mnoho. Mělo to i své výhody – například společnosti jako Netflix, Hulu či Sundance Institute, které běžně vyšlou na festival libovolného zástupce, mohli nyní vyslat odborníka na konkrétní projekt. Měli jsme podobný počet decision makerů, jako když jsme pořádali festival naživo.

Jak probíhají přípravy letošního Marché du Film? Rozhovor děláme v květnu, tedy v době příprav...

PAC: Ještě v polovině dubna jsme doufali, že se festival letos uskuteční na přelomu května a června v Cannes, případně že se odehraje napůl naživo a napůl online. V polovině dubna však prezident Emmanuel Macron prohlásil, že ve Francii bude až do konce léta zakázáno shromažďování většího počtu lidí. A tak jsme se 18. dubna rozhodli, že Marché du Film bude celý online. Měli jsme tudíž na přípravu víc času, než měl CPH:DOX, Hot Docs či Visions du Réel. Bojovali jsme především s technickým řešením, zejména co se týče pitchingů. Pracujeme na tom, abychom zkombinovali živé pitchingy skrze Zoom a filmové ukázky, které však nebudeme pouštět přes Zoom kvůli zhoršené kvalitě. Mísení živých přenosů a filmových ukázek je komplexní záležitost. Ale dosud nemáme úplně jasno v tom, jak to technicky provedeme. Celý filmový průmysl se s tím musí nyní technicky popasovat. Doufám, že každý pochopí, že zázračná řešení neexistují, a naši snahu budou všichni vnímat s pochopením. Současná situace nabízí obrovské možnosti, zejména dokáže oslovit ty, kteří by nikdy do Cannes nejeli.

Celkově vzato bude mít letošní Marché du Film podobu jakéhosi online portálu, na který bude napojeno mnoho různých aplikací v závislosti na vybrané aktivitě – ať jde o webinář, online panel, konferenci, uzavřené workshopy, menší skupiny, či online promítání pro filmový obchod. Ústřední myšlenkou je, aby vše bylo transparentní, jednoduché a uživatelsky vstřícné. Nyní se snažíme zprovoznit tuto platformu a hledáme vhodné technologie – hlavní budou Vimeo a Zoom, ale využijeme také Touch, což je aplikace umožňující jednoduše domlouvat online setkání.

Oba jste zmínili, že online forma akce umožňuje přilákat jiný typ zájemců. Dá se říct, že online akce jsou demokratičtější, protože i ti, kteří si nemohli v minulých letech dovolit třeba jet do Cannes, se nyní akce mohou zúčastnit?

PAC: Přesně tak! To je jednoznačný přínos online akcí. Pokud jde o filmaře, je samozřejmě skvělé, že se mohou zúčastnit lidé ze všech koutů světa. Na druhou stranu to není snadné – jednak něco stojí e-akreditace, internetové připojení není všude stejně dostupné, a navíc si jako organizátoři musíte být jisti, že všichni skutečně mají potřebné informace a dokážou se sami na virtuální platformě zorientovat. Více než kdy jindy bychom měli pomáhat začínajícím filmařům, aby se zorientovali a využili online marketu tak, aby to pro ně bylo užitečné.

Jak jste řešili problémy se začínajícími filmaři na CPH:DOX? Máte od nich nějakou zpětnou vazbu?

TŠ: Je to rozhodně problém. Přemístit fyzický festival do online prostoru je velká inovace. Riskantní však je, že se převedou hlavně zavedené a ozkoušené věci – v této situaci je těžké udělat něco skutečně nového a nejde jen o začínající filmaře, kteří ve filmové branži ještě nikoho neznají, a nikdo nezná je ani jejich filmy, ale jde i o nový způsob uvažování o filmech nebo o nový storytelling. Když jsme připojeni přes technologie a je mezi námi bariéra, je těžké se soustředit, vyslechnout ostatní či spolupracovat – zkrátka myslet kreativně. Je náročné přijít s novými technologiemi, ale ještě náročnější je oslovit touto formou nové decision makery či filmaře. Na festivalu CPH:DOX máme tradici přizvat na festival i ty, kteří stojí vně filmového průmyslu – například zástupce galerií či filantropy –, ale to vyžaduje skutečné setkání z očí do očí. Letos měli do Kodaně dorazit lidé z Open Society Foundations a z Bill  & Melinda Gates Foundation, kteří neměli dosud s filmem nic společného. Měli zde zjistit, jak by mohli s filmaři spolupracovat, ale to nebylo v rámci online mítinků možné. Tento formát je vhodný k tomu, aby probíhal filmový trh tak, jak jsme zvyklí, ale obohatit ho čímkoliv novým se zdá být velmi obtížné.

A jde to i proti duchu dokumentárních festivalů – příprava filmů musí mít tvůrčího ducha a zapojovat lidi, o kterých jsme dosud neslyšeli a kteří přicházejí z prostředí, do něhož jsme dosud nepronikli. Snažíme se v rámci CPH:DOX budovat diverzitu, ale výsledky jsou zatím velmi subtilní a mohou zmizet s touto změnou formátu. Když slýchám, že online je budoucností festivalů, protože nebude nutné cestovat přes celou zeměkouli, tak jsem sice z hlediska životního prostředí ráda, ale má to své nevýhody. Výhoda je to jen pro ty, kteří už se v rámci filmové branže znají. Na CPH:FORU jsme například měli online LOBBY, kde si filmoví profesionálové povídali, ale nováčci byli zmateni.

PAC: Právě z tohoto důvodu bych chtěl alespoň v nějaké minimální míře zachovat v rámci Marché du Film i Cannes Doc Corner, kde jsou pro návštěvníky připraveni lidé ochotní jim poradit a zorientovat je. Pokusím se udělat jakousi obdobu online recepce, kde by byly k dispozici všechny informace. Online svět je paradoxní – na jednu stranu otevírá hranice a ruší bariéry a na druhou ještě více stvrzuje komunitu, která již existuje. Inkluze a různost, které se pro všechny organizátory festivalů staly v posledních dvou až třech letech výzvou, jsou nyní ještě obtížnější. 

To není příliš optimistická vize... Jak to vnímáte na ji.hlavském festivalu?

JO: My doufáme, že do konce října se už vše vrátí zpět do normálu. S touto verzí také pracujeme. Pravděpodobně budou mít sice hosté z Ameriky problém cestovat i v říjnu, ale návštěvníci z Evropy už budou moct dorazit snad bez problémů. Doufejme. To je pro nás nejlepší verze. Ale může také přijít druhá vlna pandemie a znovu se všichni můžeme ocitnout v nouzovém stavu a pak bude třeba udělat celý festival online. Třetí verzí je jakýsi hybridní festival, kdy někteří návštěvníci budou v Jihlavě a jiní online. Takže v současné době se připravujeme na všechny tyto varianty a hledáme pro ně technická řešení. Rádi se přiučíme.

„Četla jsem nedávno výsledky jednoho výzkumu, že pouze každý sedmý divák se na internetu podívá na celý film až do konce. Takže je těžké nakonec zjistit, kolik lidí skutečně film online sleduje a jak dlouho.“

PAC: Stále tedy zvažujete, že festival proběhne naživo?

JO: Ano, pro nás by to byla nejlepší možnost. Vnímáme některé výhody festivalu, pro pitchingy to třeba funguje dobře, ale náš industry program v Jihlavě nemá pitchingy, zaměřujeme se na vzdělávání a networking a pro obojí je nejlepší setkat se osobně a být součástí skupiny, v níž lze diskutovat a učit se. Například projekt Emerging Producers je doslova založen na vytváření přátelských a osobních pracovních vazeb, čehož by bylo obtížné dosáhnout online. Můžeme se o to pokusit, když to bude nutné, ale je to náročné. Dalším problémem je udržet pozornost diváka či účastníka online aktivit. Já osobně mám zkušenost, že raději přepínám, nesleduji obvykle dvě hodiny nějaký program v kuse. Četla jsem nedávno výsledky jednoho výzkumu, že pouze každý sedmý divák se na internetu podívá na celý film až do konce. Takže je těžké nakonec zjistit, kolik lidí skutečně film online sleduje a jak dlouho. 

TŠ: Přesně tak. Mně z toho vychází, že když přesuneme fyzickou událost do online prostředí, tak se změní na vysílání. S nadsázkou se stane z festivalu televizní studio. My jsme skutečně na CPH:DOX měli tři počítače a naživo jsme stříhali program. Moje cvičení z druhého ročníku na FAMU, kdy jsem stříhala živý přenos fotbalového zápasu, se mi letos opravdu hodilo. 

Online festival skrývá ještě jeden problém. Když jedu na skutečný festival, mohu se soustředit pouze na filmy a festivalový program a přeruším na chvíli svůj každodenní život – soukromý i pracovní. Na internetu se ale člověk nemůže tolik soustředit na samotnou festivalovou událost. 

TŠ: To je velmi důležitá poznámka. Když je návštěvník fyzicky přítomný na festivalu, sleduje filmy a účastní se debat, tak je to opravdu hodně odlišné od situace, kdy sedí v kanceláři nebo doma, do toho se stará třeba o děti nebo vaří. Jak se můžeme v online světě soustředit? To je otázka do budoucna. 

PAC: V této souvislosti jsem zaznamenal, že decision makeři začali v poslední době posílat e-maily s automatickou odpovědí, že jsou zaneprázdněni, protože se účastní online festivalu. To mě zaujalo. Neměli bychom se všichni vždy na virtuální událost zcela soustředit a věnovat jí několik dní našeho života, tak jako to děláme při fyzické události? 

TŠ: To si ale mohl nyní v karanténě dovolit jen někdo. Když máte doma děti a musíte je učit v domácí škole nebo máte v karanténě starší členy rodiny a musíte se o ně postarat, tak to není možné. Když se profesní a osobní život spojí, tak toho dosáhnout nelze.

Na druhou stranu pro mě jako producenta se toho během nouzového stavu zase tolik nezměnilo. Sice jsem nejezdil na festivaly a nedocházel do školy, kde učím, ale zbylé věci běžně vyřizuji z domova, i když není nouzový stav. Tipuji, že pro vás je to během roku podobné. 

TŠ: Pro mě to tedy bylo letos naprosto jiné, než na co jsem běžně zvyklá. Připravovali jsme festival v karanténě. Nemohli jsme se scházet a šlo spíš o krizový management. Nouzový stav byl vyhlášen tak náhle, že jsem si už nestihla dojít ani pro své věci do kanceláře. Byli jsme zavření doma a měli jsme připravit velkou událost. Každou minutu se musela dělat rozhodnutí a ve velkém festivalovém týmu bylo obtížné se navzájem domluvit. Nedokážu si představit, že celý festival připravuji z domova.  

PAC: U mě se během karantény pracovně nic nezměnilo, co se týče vyřizování e-mailů a běžné administrativy, ale jiné to bylo při komunikaci s kolegy. Velkou část mé práce tvoří cestování po festivalech. S novými decision makery se nelze příliš dobře seznámit online.

„Letos můžeme být všichni online, ale co bude příští rok? To je velká otázka pro filmový průmysl.“

Pokud jde o ji.hlavský program Emerging Producers, zaznamenali jste letos méně přihlášek? 

JO: Máme stejný počet zájemců jako v minulých letech. Mám radost, že všichni přihlášení doufají, že se potkáme naživo v Jihlavě. Nikdo nyní neví, jak to dopadne. Ptáme se přihlášených producentů, jak se jim covid-19 promítl do pracovního života, a často tvrdí, že zrovna neměli naplánované žádné natáčení, a tak se mohli lépe soustředit na postprodukci a vývoj nových námětů a témat. Je však otázkou, kolik filmů během následujících dvou až tří let bude o pandemii. 

TŠ: Asi hodně. Pracuji ještě na jednom projektu s Američany a vnímám, že atmosféra je ve Spojených státech mnohem napjatější. Festival Chicken & Egg Pictures, na kterém se podílím, právě vypisuje výzvu na konzultace projektů ve vývoji a uzávěrka je v červnu. Říkáme si, zda máme požadovat po uchazečích ukázky z filmů. Chceme upřednostnit ty, kteří měli ukázky hotové před vyhlášením nouzového stavu?

Všichni věříme, že pandemie bude brzy za námi. Vlastně už je skoro za námi, ale ekonomické dopady budeme pociťovat ještě dlouho. Soukromí investoři nebudou mít v příštím roce peníze, vysílatelé jsou závislí na prodeji reklamy od soukromých firem a filmová studia netuší, co se stane. Jsou ohroženy i veřejné zdroje a státní fondy, které jsou částečně financovány z lístků do kina. Celému systému hrozí kolaps, což pocítíme ne letos, ale zejména příští rok. Letos můžeme být všichni online, ale co bude příští rok? To je velká otázka pro filmový průmysl. 

JO: V tuto chvíli nikdo neví, co bude. Nemůžeme se na to tudíž připravit. 

TŠ: Každá krize ještě obnaží stávající problémy. A tahle také. V osobním životě, ve společnosti, v politice. Jde o velkou změnu. Díky tomu nyní vidíme, co fungovalo a co ne.

Na druhou stranu možná bude ve společnosti větší zájem o dokumenty nebo o hlubší analýzu společnosti, protože lidé budou o věcech více přemýšlet... 

TŠ: Nyní ale všechny velké vysílací platformy přestaly nakupovat cokoliv, co je kritické, sociální či dokumentární. V podstatě nakupují pouze zábavu, protože lidé mají nyní dost svých starostí a to poslední, co by chtěli sledovat, je temný a smutný film o světových problémech. Myslím, že přichází čas veřejnoprávní služby. Veřejnoprávní subjekty jsou si toho vědomi a jsou připraveni. Na zahájení CPH:FORA promluvil Axel Arnö o plánech Evropské vysílací unie (EBU), kde přemýšlejí, jak pomoci producentům s cash flow a jak stimulovat koprodukce. Veřejný sektor z této situace bude těžit a uvidíme, co ti ostatní. 

Věřím, že z americké perspektivy se může financování jevit dramatičtěji, protože více závisí na nejistých soukromých zdrojích. V Evropě jsme dlouhodobě závislí hlavně na veřejné podpoře, takže to pro nás není nová situace. Veřejnoprávní služba tady vždycky dominovala, snad si nyní společnost více uvědomí její význam. Nechci být přílišný optimista, ale například český Fond kinematografie navýšil rozpočet a vypsal extra výzvu 3 milionů eur, z níž sice většina půjde na podporu kin a filmové distribuce, ale jsou tam i výzvy na vývoj nových projektů. První vlna pomoci filmařům následovala hned po první vlně pandemie. Věřme, že na podzim přijdou nové grantové výzvy, a nikoliv druhá vlna pandemie.
 

Překlad Kamila Boháčková.
Rozhovor se uskutečnil během května.