Vězení dějin

Na procházku prostory situační eseje Vězení dějin vás zvou režiséři Jan Gogola ml. (JG) a Matěj Hrudička (MH), pedagog a student ateliéru Audiovizuální tvorby FMK UTB ve Zlíně, který tvořil veskrze celý štáb. Jedná se přitom o dějiny, které byly třicet let zavřené v opuštěném areálu uherskohradišťské věznice. Ta pamatuje časy Rakouska-Uherska, první republiky, druhé světové války, politických procesů 50. let i doby následující, kdy v areálu sídlila například školní jídelna s družinou. Dodnes tam v křídle bývalého justičního paláce působí střední uměleckoprůmyslová škola.

Hlavní postavou filmu je věznice, jejíž minulost autoři vnímají jako možnost společné budoucnosti: prostupovat zdmi jako zdmi mezi námi a v nás. Propustit dějiny na svobodu.

JG: Věznice sousedící s autobusovým nádražím je také nástupištěm a spojem.
MH: A tiše pozoruje okolní život. Každý den, měsíc, rok, dekády.

JG: Který je ten správný klíč?
MH: Někteří bránu otevírají silou, jiní pečlivě kontrolují každý klíč.

JG: Po vstupu pohled naráží do traktu samotek, kterou je přitom věznice jako taková. 
MH: Chladné zdi v zimním příšeří i letní louka bzučícího hmyzu. Budovu není slyšet.

JG: Modré světlo neznámého původu ruší v rohu místnosti bydlícího pavouka. 
MH: Husté listy zahalují celu jako pavučina. Díky své živelnosti také nadějí.

JG: V rozviklaných kachlích podlahy vibruje paměť zvuku.    
MH: Budova mluví i šeptá kamenným hlasem.

JG: Živí s mrtvými hrají v kapli ping-pong. Brouk se dívá z okna. Jdou ty zvuky zevnitř nás či zvenku? 
MH: A odkud pochází ta rudá hvězda? Jde o kulisu budovatelskou či filmovou?

JG: Světlana jako jméno světla i tmy. 
MH: Jak dlouho může člověk hledět do bílé stěny, než spatří víc, než oprýskanou omítku?

JG: Bývalá družina jako hlavolam. 
MH: Jak se vyrůstá ve vězení?

JG: Na popravišti zavinutého areálu leží ulity. 
MH: Jejich šumění splývá s šumem města.