Vít se ptá Filipa, Filip se ptá Víta

Vít: Filipe, proč jdeš o 22 minut pozdějc? Ptám se, aby čtenářstvo vědělo, že jsme se skutečně potkali. A líbí se Ti slovo čtenářstvo?

Filip: Už do telefonu jsem se ti omlouval, že jsem byl ještě v lékárně a doma léčil Borise, který mi jede zítra na Moravu pomáhat s natáčením. Tam jsem mu vysvětloval, že betaglukan a lyposomální céčko mu zlepšej imunitu a že se pak bez škrábání v krku bude víc těšit i do školy, která ho štve, protože nenaplňuje jeho zvědavost. 

Potvrzuju, potkali jsme se a dohodli se, že to nebudeme nahrávat, že si každý připraví sedm otázek a že si je po jedný budeme posílat a čekat na písemnou odpověď. Moc se ti nechtělo to z voleje nahrávat, abychom to pak nemuseli přepisovat. Bude to teda semi-spontánní text. Můj píšící mozek funguje jinak než mluvící. Obojí má svý. Tak to snad něco hodí. Dobrý je, že i během natáčení dokumentu nevím, jestli to někam povede, tak uvidíme. Ad čtenářstvo, čtenářstvo jde. Má to v sobě cosi archaického, i když je to v současném kontextu novotvar. Jsem jazykově konzervativní. Porozuměl jsem, oč běží. Bude mi asi trvat, než si zvyknu. Ještě delší to bude třeba s trestanectvem nebo zlodějstvem. 

Filip: Vím, že film máš fakt rád. Na co bych se tě chtěl zeptat: Proč to děláš? Co tě žene?

Vít: Asi ten moment, jak se to začne skládat, jak to začne do sebe zapadat. Na začátku jen tušíš, za čím se ženeš, snažíš se ustanovit si téma, nadchnout štáb, najít postavy, zorientovat se v prostředí, nic nepropásnout, najít nějakej styl, výraz a především natočit něco, co by tě nikdy nenapadlo. Ale je to zmatek, rozbíhá se to do tolika směrů, najednou vidíš, že točíš o něčem jiném, než jsi psal do námětu pro Fond… Ještě vůbec netušíš, zda tam bude hudba a jaká a jestli z toho vůbec vypadne film, story, jestli to půjde odněkud někam. Tohle podle mě hranofilmaři a filmařky vůbec neznají. Ale při určitý soustředěnosti a vytrvalosti se to najednou začne uvnitř všechno propojovat, jako když vysypeš 1000kouskovej puzzle na podlahu a po hodině uvidíš, který kousky asi budou skládat nebe. Tenhle moment mě zbaví největší hrůzy a je to ta chvíle, kvůli který se do toho pouštím pořád znova.

Vít: Co tě na dokumentaristice nejvíc otravuje?

Filip: To, že často chci natočit čistě obrazový film a ve střižně pak potkám materiál plnej tzv. kecáků, nebo-li kydákov, jak říká slovenský kamarád Marek Šulík. V překladu se jedná o scény, v nichž postavy hodně mluví. Slováci nás za ty naše ukecaný český filmy nesnášej a já jim vlastně rozumím. Oni vycházej z jiný školy, co má samozřejmě svý pro a proti. Proti třeba to, že tím, že nesmíš narušit styl, někdy to šustí papírem. Já miluju improvizaci, tak se pokouším o průnik obou škol. No a ty kydáky mě pak štvou i ve střižně, neb to člověk musí odsedět, a to trvá miliony hodin. Pamatuju si, že když jsme spolu stříhali Českej mír, byli jsme ve střižně skoro nonstop, přetočili si den a noc… tenkrát jsem si řekl, že příště jinak a líp a pak jsem zase stříhal víc než třeba. Dneska bych chtěl stříhat v plný koncentraci čtyři hodiny a klidně i rok nebo dva. Štvou mě ty maratony a ten stres kolem dokončení filmu – když víš, že to, co teď dokončíš, už bude existovat a nebude takřka možný to změnit. I když zrovna teď jsem přestřihal hotovej film speciálně pro premiéru v Jihlavě. Vedla mě k tomu jedna výrazná událost, kterou jsem do filmu chtěl přidat. Po několika měsících jsem nakonec viděl svůj film s větším odstupem, a tak jsem si řekl, že když už do filmu zasahuju, zkusím ho ještě změnit, zkrátit a zaostřit. Takže v Jihlavě pustím verzi, kterou ještě nikdo nikde neviděl. 

Filip: Co tě zaválo na KDT neboli Katedru dokumentární tvorby?

Vít: Cením slovo „zaválo“! – Byl to brácha Pavel a jeho kamarád Marek Najbrt. Brácha je o 10 let starší a s Markem a Robertem Geislerem měli takovou tvůrčí filmově-divadelní úderku a pořád něco vytvářeli, psali, nahrávali, točili. A já se kolem nich motal s foťákem a ty akce dokumentoval. Bratr studoval scenáristiku a Marek byl na dokumentu, ačkoliv dneska točí především hrané filmy. Líbilo se mi, jak se kámoší a zároveň pracují v té partě. Tak jsem to chtěl dělat taky a svoje práce na přijímačky donesl Markovi na FAMU do střižny, zrovna tam dodělával svůj absolvenťák (podle bráchova scénáře), a on mi poradil, co v těch textech ještě vyladit.

Vít: Jakou otázku dostáváš kolem své práce nejčastěji? A kterou jsi nedostal nikdy?

Filip: Vždycky mě překvapí, když se diváci ptají na to, kolik to stálo. Byla to kdysi betonově první otázka po projekci Českého snu. Překvapuje mě, že nezmizela ani u jiných filmů. Lidem zdá se hlodá hlavou, jak zaplatit natáčení v kulisách reality. Je mi jasný, že to vychází z toho, že lidi vidí něco, co znají, ale kde se zároveň děje něco překvapivýho, a tak asi sami uvažují nad tím, jak by na to šli sami, kolik by je stálo vytisknout třeba plachtu hypermarketu nebo na kolik by je vyšla cesta na Sibiř. Nikdo se mě neptal, proč vůbec točím filmy.

Filip: Co tě naučil Karel Vachek a co spolužáci?

Vít: Karel Vachek mě učí furt, tahám ho s sebou v hlavě. A (spolužáky) Honzu Gogolu, Martina Marečka, bráchu, Mariku, se kterou žiju, a tebe. Když něco točím nebo rozhoduju, tak to docela často jedním z vás poměřuju, říkám si, jak by to udělal on, ona, ono. Ještě mi tam občas skočí Němec a Chytilová. A Vachek tam zastupuje vášeň pro originalitu a odvahu formy. A taky aby film spíš myslel, překvapoval, uzdravoval, rozbíjel klišé a tabu a nezneužíval iluze emocí záludným způsobem. Ne vždycky to ale úplně udržím, protože nejsem takovej analytik a myslitel jako Vachek ani v nejmenším. Ale ten maják tam mám. Vachek nám třeba s oblibou říkával: Když vás někdo štve, máte potřebu ho nenávidět, tak se zastavte a představte si, že vy i on máte úplně stejné kosti. Skvělá pomůcka.

„Dokument vnímám jako možnost dozvídat se o světě nové věci, film vnímám jako výzkum v laboratoři plný křehkejch zkumavek, v nichž bublají nebezpečné substance.“

Vít: Letos budeme mít v Ji.hlavě snad 20 filmů. Budeš se na ty filmy dívat? Co se v tobě děje, když vidíš svoje/naše starý filmy? Přemejšlíš, co bys udělal jinak, nebo je dokážeš přijímat v podobě, ve které jsme je poslali do světa?

Filip: Budu tam s dětma, který v době vzniku některých filmů ještě nebyly na světě, některý filmy viděly v raným dětství, tak mě zajímá, co na to řeknou. Jeden film bych rád přestříhal, vím, že je nedokončenej. Dneska už vím i jak, což jsem tehdy během hysterie hektickýho dokončování nevěděl. Léta jsem přemýšlel, kde vzít čas a z čeho dokončení filmu zaplatit. Možná se mi to někdy povede. No a třeba ve filmu o jihlavském festivalu bych úplně jinak natočil scénu s Karlem Vachkem. Jedná se o konceptuální film, který festival „nedokumentuje“, ale simuluje. Ve filmu vystupují porotci minulých ročníků a režiséři, kteří od nich ten rok získali cenu. V rámci tohoto konceptu dostal Vachek od jihlavského obchodníka se sportovním zbožím úkol natočit film o jednom z nejstarších stromů ve městě. Já si vzpomněl, jak nám Vachek vyprávěl o svých oblíbených obrazech a zastavil se ve vzpomínkách u Snídaně v trávě – dva oblečení muži a jedna svlečená žena… Taky jsem si vzpomněl, jak nás vždycky učil, že ve filmu se musí něco výrazného stát, a tak jsem našel jihlavskou fotomodelku, která do záběru vstoupila nahá a než se stačila na ten strom zeptat, tak Vachek začal utíkat – později jsem pochopil, že k tomu měl své důvody, o nichž jsem tenkrát neměl tušení. Vachek nakonec ze svého „útěku“ udělal silnou scénu, mluvil o svém přístupu k filmování – pamatuju si, že filmař by se měl jít vždycky během natáčení projít, že tak objevil v lese mraveniště, které pak s Karlem Slachem natočili do Bohemia Docty. Dodnes se mezi scénami chodím projít a vzpomínám na ty setkání s ním, který v sobě měly humor i mě inspirovaly k „novému uvažování o starých problémech“ – jak říkal, králíka (vydělanou kůži) je vždycky potřeba přetáhnout naruby. On se na mě pak léta zlobil, že jsem mu do záběru přivedl modelku… Dneska bych to kvůli němu a kvůli té modelce natočil jinak. Třeba tak, jak on navrhoval, když v nedaleké zdi objevil vstřelenou dělovou kouli. Pohladil ji a říkal, že kouli ve zdi pohladit může, před obnaženou modelkou je ale potřeba utéct, aby se člověk zachoval správně. 

Filip: Co už nechceš nikdy ve své tvorbě opakovat?

Vít: Nedávno mi došlo, že už potřebuju vylézt z kategorie mystifikace alias přátelský podvod, jak Český sen překřtil jeho dramaturg Honza Gogola. Neustále mě někdo oslovuje s náměty, které jsou odvozené od filmu V síti a nejspíš i toho Snu. Mám s tím čím dál větší problém. Jako kdyby mě dohnalo, že v těch námětech bylo něco záludnýho, zlomyslnýho. Přiznám se ti, že si občas říkám, že koncept V síti mohl znemožnit někoho, kdo na ty chaty vlezl třeba náhodou. Protože takový projekt-past bude prostě vždycky balancovat na hraně smysluplné investigace a povýšené provokace. Ironií osudu je, že teď ještě dobíhá jedna věc, ve které to zase trochu je (a proto o ní nemůžu říct víc). Ale další dva nebo tři podobné projekty jsem odpískal, ačkoliv mi ta témata přišla podstatná a ta mystifikační rovina tam měla své opodstatnění.

Vít: Máš chvíle, kdybys raději dělal něco jiného? Neštve tě, že na dokumenty do kina chodí tak málo lidí?

Filip: Jako že bych úplně netočil? Zatím ne, pořád jsem nenašel nic, co by mě bavilo víc. I když, můj „dokumentární aktivismus“ v rámci Institutu dokumentárního filmu, kdy jsem spoluvymýšlel projekty, které třeba vedly k alternativní distribuci filmů nebo vývoji filmů v mezinárodním kontextu, mě taky naplňují nadějí, že i taková práce má smysl. Dokument vnímám jako možnost dozvídat se o světě nové věci, film vnímám jako výzkum v laboratoři plný křehkejch zkumavek, v nichž bublají nebezpečné substance. Pohybuju se na tenkém ledě, strašně rád improvizuju a s obavou podstupuju riziko neúspěchu. Občas se tak stane, že natočím scénu, kterou jsme nevymyslel, která mě překvapila, a jsem rád, když mi ta nepředpokládaná situace ukáže něco nového. A čas od času něco nebo někoho pochopím, což není málo. A to, že lidstvo přestává chodit do kina, vnímám jako vývoj žánru. Jde o to, že naše filmy ze své podstaty nemůžou zajímat třeba posluchače pop music, já taky radši poslouchám něco jiného. Na festivalech, třeba v Jihlavě, ale i ve světě, Amsterdamu nebo Kodani, jsem viděl skvělý filmy, na něž se nechodí do „plexů“. Vnímám to jako zdravou symbiózu lidstva a festivalů – lidstvo pomáhá festivalům a festivaly pomáhají lidstvu. 

„A byla to pokaždý legrace, což je na těch věcech vidět, že vznikaly v radosti a pobavení, někdy možná až moc.“

Filip: Na co si vzpomeneš z naší společné tvůrčí zkušenosti – proč točit spolu, a proč točit samostatně?

Vít: Spolu to byl vždycky výbornej ping-pong, nemusel jsem si to vařit sám ve svý hlavě, vznikalo to nahlas – v dialogu. A byla to pokaždý legrace, což je na těch věcech vidět, že vznikaly v radosti a pobavení, někdy možná až moc. Ale taky se umíme pekelně pohádat, vybalíme na sebe svoje ega, některý nápady jsme rozředili kompromisem nebo radši zahodili. Takže touha natočit něco samostatně byla právě v režii ega – nemuset se dohadovat s druhým egem a potvrdit svoje vlastní, že to člověk zvládne a může se pak na plakát napsat sám. Ale přiznám se ti, že občas mě – jak u mejch, tak tvejch sólo filmů – napadne, že tam ten druhej spolurežijně chybí. Moje filmy jsou bez tebe v něčem myšlenkově plytčí a tvoje jsou zase v něčem moc zamotaný.

Vít: Kdysi jsme se shodli, že dokumenty děláme taky proto, že se nám občas před kamerou udějí nevídané momenty a situace, které nejde vymyslet. „Dokumentární zázraky“ – jsme je překřtili. Vzpomeň na nějaký nedávný, který tě rozradostnil.

Filip: Ty jo. Mám teď za sebou skoro dva roky ve střižně… Ale taky jsme začali s Ivonou natáčet film inspirovaný tím, že ve svých čtyřiceti letech zjistila, že má ADHD. Na začátku byl dokumentárním zázrak, i když se stal v době, kdy jsme ještě netočili. Ivona šla na nějakou akci přednést svůj „zpívaný slam“. Marcel, který ji měl doprovázet na klávesy, se jí omlouval za to, že mluví o několika tématech současně, místo toho, aby se spolu s ní koncentroval na to, jak jejich show nacvičit. Omlouval to svou diagnózou – ADHD. Kolem po chodníku projížděl kurýr s hranatou kostkou na zádech. Zastavil a řekl: „Promiňte, zaslechl jsem váš rozhovor a nedá mi to. Mám totiž taky ADHD, a tak moje pozornost automaticky sjela k vám. Víte, já se s tím v životě už tolik natrápil a pomohla mi až facebooková skupina ‚Adhd Cz a Sk‘. Tak mě napadlo, že by mohla pomoct i vám.“ Usmál se a odjel. Ve dveřích do divadla zrovna stál slavný slam poetrista Bohdan Bláhovec. Okamžitě si všiml krásy té situace a dodal jí nový rozměr: „Já se s ADHD léčil celý dětství a jak tě, Ivono, znám, tak si už delší dobu myslím, že to máš taky. Nenapadlo mě ti to říct, ale ten kurýr… to není možný.“ Ivona pak celý představení myslela jen na to, proč se jí v životě děly ty divný věci… Do toho zpívala hymnus „Na kameni kámen“ ve svém remixu. Nakonec se nechala vyšetřit a zjistila, že žije s neléčeným ADHD, a rozhodla se zjistit, jak žít líp. Ve filmu se k tomu setkání s panem kurýrem chceme vrátit. Třeba se stane zázrak, tenhle rozhovor se k němu dostane a natočíme s jeho pomocí tuhle neuvěřitelnou iniciační situaci.

Filip: Letos jsi úspěšně v Plzni uvedl svůj krátký hraný debut Bomba. Jak moc jsi dopředu dokázal odhadnout rozdíl mezi natáčením dokumentu a hraného filmu?

Vít: Uklidňovalo mě, že si toho můžu u té hrané věci tolik připravit dopředu. Že odpadnou ty nervy, zda to bude dávat smysl, protože scénář, který jsme napsali s Terezou Vejvodou, četlo několik výtečných dramaturgů a nepřišel jim pitomý. A o to víc mě pak zaskočilo, jak mi chybí ta dokumentární náhodo-bezprostřednost, kdy vůbec nevím, co se stane za minutu. Navíc každá podivnost je u hraného filmu podezřelá, působí jako naschvál, mám dojem, že dokument toho stran absurdity a surreálnosti unese mnohem víc. Částečně jsem si to vynahrazoval tím, že jsem po herečkách a hercích chtěl, aby si klidně něco přimysleli a hráli si, ale stejně to jelo v té přednastavené struktuře. Vlastně mi došlo, že jestli ještě někdy zkusím něco hraného, tak to bude víc na pomezí žánrů nebo to bude mít jen bodový scénář a využiju spíš neherce a nechám je mnohem víc improvizovat.

Filip: Kam dál? Co je námět tvých snů? Co bys chtěl natočit, a děláš na tom už?

Vít: Jsem ve fázi, kdy vlastně dost přešlapuju, kudy dál. Ale kdybych se měl úplně odbrzdit, tak bych chtěl dělat muzikál, co by měl tak silnej vzkaz a radost a nakažlivost jako Starci na chmelu ve svý době. A možná s nějakou dokumentární – zcizující – linkou uvnitř, nebo se prostě silně opírající o současnost, palčivé reálie, sociální témata. Bavilo by mě natočit něco pro mladý lidi mladým způsobem, překonat tím vlastní bytnící boomerství. Především proto, že si pamatuju, že v tomhle věku – někde na pomezí dětství a dospělosti – jsem byl nejnadšenější a nejmíň nepředpojatej divák. Viděl jsem Šakalí léta a chtěl v tom filmu žít.

Vít: Máš rád Japonsko. Uzavřel bys tenhle náš rozhovor vlastní haiku básní?

Filip: Budu s tebou sdílet dokument o tom, jak jsem zkoušel napsat báseň. 

Nejdříve jsem si v Google připomněl počet slabik: 5, 7, 5.
Pak jsem se snažil vzpomenout na něco, co mě v minulosti rozesmálo, pamatuju si to samozřejmě špatně, ale šlo zhruba o tohle:

Nad horizontem se nese řeka,
pamatuje věky,
kameny jsou suché. 

Pak jsem se pokusil odpovědět na tvoji otázku básní:

Nikdy jsem to nedělal,
Japonsko mi hučí mi v hlavě,
láká mě tím, co nemám.

Mrsknul jsem jí do aíčka s otázkou, zda by to mohlo být haiku. 

Napsali mi: Přestože tyto verše mají zajímavou strukturu a téma, nesplňují tradiční formální požadavky haiku. Tradiční japonské haiku má pevnou strukturu 5-7-5 slabik a je často zaměřené na přírodní motivy či okamžité vnímání světa. Haiku také často obsahuje „kigo“ (sezónní slovo) a „kireji“ (přerušovací slovo nebo pauzu, která dává verši hloubku).

Tvé verše mají:

1. 1. „Nikdy jsem to nedělal“ (7 slabik),
2. 2. „Japonsko mi hučí mi v hlavě“ (10 slabik),
3. 3. „láká mě tím, co nemám“ (7 slabik).

Tedy formálně nejde o haiku, ale spíše volný verš inspirovaný haiku, který zachycuje atmosféru a introspektivní náladu.

Máma mi vždycky po vysílání v telce říká: „Pěkný, ale máte to moc dlouhý, já bych to zkrátila…“ Zase měla pravdu.