Volání divočiny

Jsme na maloměstě kousek za Prahou, na náměstí se potuluje malý kluk, kterému v kapse duní malý reprák. Poslouchám ta slova: „Povídám si sám se sebou, protože s tebou je to o hovně, poslouchám tě minutu a nechci tě znát osobně. Hledám typa, co tě přived, přijdu: ‚Jako o co jde? Seber si tu nulu a mazej, ty malej kokote.‘ Život, kterej žiju, není život, kterej pochopíš, to samý tvůj fella, ten na tom fakt není o moc líp. My si nejsme v ničem ani trochu podobný, kdybys o mně věděl víc, tak se ti prdel opotí.“

Pak si ten malý kluk – říkejme mu třeba Petr – pohazuje s pleteným míčkem, který se pokouší zapálit zapalovačem ukrytým v kapse mezi cigárama. „Kdyby měl být film o tobě, o čem by byl?“ zajímá mě. „O zabíjení,“ odpoví hned. A tak jsme spolu začali točit...

Jednoho dne mi Petr povídá: „Ale mně se nelíbí jenom rap. Mám rád ještě tohle...“ – a zanotoval Beethovenovu skladbu Pro Elišku.

„No, to je zajímavé,“ říkám na to, „od koho to je?“ „To právě nevím,“ odtuší Petr, byl to ale podle něj nějaký hluchý zpěvák. 

„Byl to Beethoven a píše se to B-e-e-t-h-o-v-e-n,“ hláskuju mu to jméno. „Hoven?“ odtuší hned Petr. Tak jsem to vzdala a pokračuju dál: „Je to vážná hudba.“ „Nesmysl,“ namítne, „raper Ektor je taky vážná věc.“

Tak jen dodávám na konec: „Jsou to různé styly hudby. Já nevím, ještě třeba máš pop, to určitě také něco znáš.“ „Jasně,“ zajásá hned ten kluk, „znám! – Voldemort Matuška!“

Rok a půl jsem Petra a jeho malého bratra sledovala na jejich maloměstě. Poznávala jsem jejich oblíbená místa, kamarády, rodinu. Prolézali jsme opuštěná zákoutí, zarostlé uličky, v zimě jsme chodili na led, když už skoro tál, v létě pytlačit na rybník, kluci mi ukázali svůj svět. 

Měla jsem to hlavní, co dokumentarista potřebuje – čas. Dala mi jej moje mladší dcera, která se zrovna narodila, a já tudíž na FAMU přešla do tříletého individuálního studijního plánu. Ze začátku nenápadný studentský projekt se tak rozrostl do poctivého časosběru, který je nyní už dva roky ve střižně.

Čím se tento film liší od stovky jiných, které se zaobírají dětmi na ulici?

Zaprvé Petr vypadá jako nadějné děcko, které by jen s trochu lepšími podmínkami pro život lehce prošlo základní školou s vyznamenáním. Na skejtparku si sám pro sebe počítal příklady, když měl chuť. Ve škole byl ale v trvalém vzdoru vůči každému a všem, tak nakonec skončil s pětkami. Zároveň má v sobě vůli a sílu vyškrábat se někam výš a dál. V řadě situací prokáže, že stačí jen podaná ruka... a on se jí chytne.

A zadruhé zhruba po půl roce mě Petr – v souladu se svou myšlenkou, že film by měl být hlavně o zabíjení – přijel zastřelit. Namířil zbraň přímo před můj obličej a stisknul spoušť. Ozvalo se duté nic a pak tu hračku odložil, protože u mě na zahradě brigádničil.

Po celou dobu našeho natáčení jsem si kladla jednu důležitou otázku: Je možné použít metodu čisté observace u dětí, které mají pověst místních sígrů, dělají přestupky, bordel na ulicích, řvou a přímo touží po dialogu s druhými lidmi? Je dokumentarista v tomto případě i větší dospělou autoritou, jakýmsi vychovatelem? Postupem času jsem dospěla k tomu, že ano. A tak začaly naše první rozhovory, vznikl vztah, který se stal druhým základním kamenem filmu. Nemohla jsem mlčet, když oni chtěli mluvit.

Jako odměnu za natáčení dostali kluci let balónem. Tak se jednoho dne vznesli, daleko nad místní, kteří je nenávidí, nad všechny policie a sociálky a do toho duní: Jít a hledat Eldorádo, zbavené vší bídy člověčí. Jít a hledat Eldorádo, kde je láska, mír a bezpečí.