Za zmizelou tradicí

I v dobách, kdy československá kinematografie produkovala víc kvantity než kvality, existoval žánr, který si udržoval poměrně vysokou úroveň. Bývaly také doby, kdy se v zahraničí o českém filmu mluvilo hlavně díky tomuto žánru, který se za hranice i nejlépe prodával. Mám na mysli filmy pro děti – kdysi „výkladní skříň“ domácí kinematografie. Záměrně zdůrazňuji minulý čas, protože po zlaté éře v době normalizace čekal tento žánr v polistopadové etapě postupný skon. Dnes už můžeme říct, že filmy pro děti z české produkce skoro vymizely. Z dříve širokého spektra tvorby pro děti přežívá (nebo přesněji skomírá) jen pohádka, které paradoxně brání v jakémkoli rozvoji neúnavné lpění na zdegenerovaných tradicích „klasické české pohádky“.

„Jak žánr filmů pro děti zapadal do širších společensko-politických a kulturních souvislostí poválečného Československa, ale také do státem řízeného studiového filmového systému? A o čem, proč a jak filmy pro děti vyprávěly a jak se jejich podoba proměňovala v čase? To jsou klíčové otázky chystané knihy.“

Do historie českého filmu pro děti jsem se poprvé pustil před více než deseti lety právě s vědomím, že jde o významnou a neprobádanou kapitolu domácí kinematografie, která se uzavřela po zániku státního filmového monopolu v roce 1992. Zároveň také s vědomím, že novodobý výzkum filmových žánrů je v českém prostředí teprve v počátcích a v zahraničí se zaměřuje spíš na západní kinematografie, kde se žánry vyvíjely v radikálně jiných podmínkách. Prošlapávání neznámých cest tak vedlo k základnímu zmapování terénu i k několika dílčím objevům. Nyní nastal správný čas na syntézu všech posbíraných poznatků s cílem, který je snad už v dohledu: sepsat celé dějiny jednoho „zmizelého žánru“ v rozmezí let 1945 až 1992.

Výchovná funkce a nejen ta

Přestože filmy pro děti vznikaly namátkově už před rokem 1945, skutečným mezníkem se v historii žánru stalo až zestátnění kinematografie. S ním byly položeny základy pro soustavnější rozvoj filmu pro děti, který se měl odstřihnout od své minulosti spojované s komercí a kýčem. Většině čtenářů se zřejmě hned vybaví výchovné cíle komunistického režimu. Je pravda, že výchovné požadavky neopustily tento žánr po celou dobu jeho vývoje. I proto může výzkum filmu pro děti prozradit cosi podstatného o pozici dětí a mládeže v poválečném Československu nebo o vztahu kulturní politiky k umění určenému nejmladšímu publiku. V první části svého projektu se tedy zabývám otázkou, jak žánr zapadal do širších společensko-politických a kulturních souvislostí poválečného Československa, ale také do státem řízeného studiového filmového systému. Za rozvojem tvorby pro děti totiž rozhodně nestála jen funkce výchovná – stejně důležité byly procesy uvnitř kinematografie. Rekonstrukce zákulisí výroby či distribuce filmů pro děti tak odkryje další příčiny rozvoje žánru směřující do dramaturgické, průmyslové a hospodářské oblasti.

O čem, proč a jak

Druhá základní výzkumná otázka, která přímo souvisí s tou první, zní: O čem, proč a jak filmy pro děti vyprávěly a jak se jejich podoba proměňovala v čase? Protože v rozsahu jediného výzkumu a publikace není možné podat naprosto vyčerpávající odpověď, soustředím se na několik reprezentativních fenoménů, které v knize získají prostor jako případové studie. Ty detailněji přiblíží charakteristické rysy filmů pro děti v různých etapách sledovaného období a také to, jak se jejich tvůrci vyrovnávali s nároky kladenými na tento žánr. Pod drobnohledem se ocitnou dobrodružný film, pohádka, tzv. problémový film nebo autorská tvorba z hlediska praxe v konkrétních výrobních podmínkách (Věra Plívová-Šimková v barrandovském studiu, Josef Pinkava ve zlínském studiu). S otazníkem zatím zůstává zařazení animovaných a nonfikčních filmů pro děti, které by nicméně vydaly na další samostatný výzkum a publikaci.

Obraz „zmizelého žánru“ tudíž vyvstane z interakce různých faktorů, které ovlivňovaly vývoj a podobu českých filmů pro děti, a z maximálního množství dostupných pramenů: archivních materiálů, dobové literatury a tisku, rozhovorů s pamětníky nebo jejich osobní pozůstalosti a samozřejmě i samotných filmů, z nichž mnohé dnes (zaslouženě i nezaslouženě) neopouštějí brány filmového archivu. Výsledky projektu v ideálním případě nejenže zaplní další mezeru v historii domácí kinematografie, ale přinesou třeba i podněty, kam by se český film pro děti mohl zase někdy v lepších časech ubírat.