Zašlá chuť morušek

Velice si vážím toho, že se moje kniha dostala do konečné nominace na Cenu za nejlepší dokumentární knihu roku a že tuto cenu nakonec získala. Pokusím se krátce popsat vznik obou samostatných textů, které se v roce 2021 společně objevily v knize vydané nakladatelstvím Malvern. První z obou textů – Zašlá chuť morušek – je mladší. V roce 1985 mě požádal přítel Jiří Bruník, tehdejší fotograf měsíčníku Krkonoše, který ve Vrchlabí vydává již řadu desetiletí Správa Krkonošského národního parku, abych doprovodil knihu jeho fotografií těch nádherných hor svými texty. Knihu připravoval dlouho a pečlivě a jeho nadšení se přeneslo i na mne. Dohodli jsme se, že on v jedné větě jen věcně popíše, odkud každý snímek pochází a co představuje, a já – na snímcích nezávisle – budu volně psát krátké texty o tom, jak jsem prožíval dávnou krásu a samotu krkonošských hor od února 1946, kdy jsem do nich poprvé vstoupil.

Bylo to jen pár měsíců po mých dvanáctých narozeninách a nedlouho po konci velké války. Jezdil jsem do těch hor z Prahy a později z Liberce dlouhé roky. V létě i v zimě, na jaře i na podzim. Začal jsem se tedy rozpomínat, listoval ve svých chlapeckých denících a znovu začal propadat kouzlu těch hor mého dětství a mládí. Vracel jsem se do časů, kdy do vzniku národního parku, jeho nezbytných zákazů a příkazů, statisíců turistů, aut na přeplněných parkovištích, mnohapatrových hotelů v podhorských obcích a strání a lesů rozježděných terénními motocykly zbývaly ještě roky, dlouhé roky. Jednoho dne mi Jirka Bruník zatelefonoval a nevesele mi oznámil, že z připravované knihy nic nebude. Nevím již, jestli z ekonomických důvodů – málo peněz nebo papíru na knihu –, nebo z důvodů jiných, možná politických.  Přestal jsem tedy psát i já. Redakce Krkonoš ale projevila zájem vydat dosud napsané řádky, vždy i s několika Jirkovými černobílými fotografiemi, časopisecky. A tak se moje texty objevovaly – vždy na stranách 16 a 17 – v lednovém až červencovém čísle Krkonoš v roce 1987. Zbývalo jen texty nějak společně nazvat. Z redakce se mi tehdy nedovolali a tak si název – Zašlá chuť morušek – vymyslel tehdejší redaktor Krkonoš Čestmír Klos. O té krásné horské ostružině v jednom z textů píšu, Krkonoše jsou také jedinými horami, kde u nás roste, takže je všechno v pořádku. Je mi jen líto, že se Jirkovi nesplnil jeho sen a již nesplní. Zemřel před několika roky.

Cestovní zpráva čarodějova učně

Stejně hluboký vztah jako k Moruškám mám i k druhému textu v této knížce. V roce 1966, kdy jsem jej prožil i napsal, jsem ho nazval Cestovní zpráva čarodějova učně. Bylo to vlastně poprvé v životě, kdy jsem pocítil nepotlačitelnou touhu něco napsat, vyjádřit slovy. Vlastně jsem nemusel ani nic „vymýšlet“, slova přicházela sama, téměř ze mne vyvěrala, byl to pro mne neznámý, až omamný pocit. Člověku, kterému za to vděčím, jsem věnoval šestnáct samostatných stran v závěru knihy, takže nyní jen stručně. Cestovní zpráva je jakýmsi duchovním popisem mnohatýdenní cesty po jižním a východním Slovensku – tehdy ještě Československu – s Marcelem Safírem, „duchovním fotografem“ hmyzu, kterého jsem na jeho žádost tehdy doprovázel několik jarních a letních týdnů nádhernou slovenskou přírodou. Fascinoval mě podivuhodně rozpůlený život tohoto úctyhodného člověka, který navzdory nezměrným tělesným i duševním útrapám věnoval svou lásku, čas a obdiv hmyzu, svým šestinohým hmyzím bratrům a sestrám. Marcel již dlouho nežije. Jsem rád, že jsem mu mohl projevit vděčnost svými neumělými řádky.