Zbořme Parthenón. Lyrická sabotáž národního mýtu

Lyricko-satirický snímek řecké dokumentaristky Daphné Hérétakis Všechno, co od sochy chceme je, aby se nehýbala, laděný do matných, teplých tónů, připomíná svým decentně přeexponovaným vizuálem například díla malíře Edwarda Dodwella. Provokující surreální sonda do politických i existenčních problémů současného Řecka, které konfrontuje s mýty o antice, žánrově osciluje mezi esejí, dokumentem, performancí, rozhovorem a melancholickým muzikálem.

Kdyby sochy mohly mluvit

Ústřední roli hraje opozice dvou světů: prostoru „božské stabilní antiky” a prostoru na zemi. Na první svět se díváme shora, u jeho nohou se rozkládají busty starověkých bohů. Slovo socha (řecky agalma) hrdě stojí za svým původcem – slovesem těšit se (řecky agállomai). Druhý svět rámuje tmavý kouř, protesty, rozbořené silnice a policejní štíty. Hybatelem mezi světy je autorčino pnutí bořit nehybnost: „Chtěla jsem jít do ulic hledat pohyb.“

Prostory filmu se vzájemně prostupují. Sochy opouštějí muzea a procházejí parkem, zatímco lidé se stávají nehybnými. Vyprávěcí postupy, které tuto proměnlivost umožňují, zároveň důmyslně zpochybňují samotný název filmu. Sochy zde mluví, aniž by promluvily, a když hovoří lidé, jejich hlas je zčásti potlačen. Metaumělecká rovina filmu se pak vtěluje do otázky: „Co kdyby mohl promluvit film, který je sám sochou?“

Stávání se sochou je zároveň něco, čemu se dokumentaristka snaží neustále unikat. Film nenechává stát na místě mimo jiné široká škála rozhovorů vedených v ulicích Athén: „Kdybyste byli sochou, co byste říkali?“ V odpovědích jako by filmařka hledala odezvu na jinou, hlubší otázku: „Zajímá mě, jestli nás spojuje společné proč a jestli na ně existuje odpověď.“ Právě výpovědi kolemjdoucích nás propojují s protesty v athénských ulicích: proti přestavbě kina na hotel, proti potopení lodi s uprchlíky u hranic, proti vykolejenému vlaku... Jejich témata jsou však pro film irelevantní, stávají se sourodou masou, nevyčnívají. Stejně jako athénskou městskou krajinu je nakonec převyšuje jediné – Parthenón. 

Vyprázdněný symbol minulosti

Chrám zasvěcený bohyni Athéně hrál v průběhu řecké historie vždy stěžejní roli.  V období řecké vojenské junty byli věznění intelektuálové nuceni stavět jeho miniatury jako součást psychologického nátlaku.¹ Jindy jej jako symbol demokracie umělci vyzdvihovali proti autoritářským režimům.² Stavba posloužila tam, kde se zrovna hodila. V moderní době, kdy už není posvátným místem, se podle některých teoretiků stala symbolem západní kulturní nadřazenosti.³ Hérétakis se oprávněně ptá: Je v dnešní době Parthenón stále ještě symbolem demokracie? Nebo naopak ukázkou stagnace?

Za vyprázdněný symbol minulosti stavbu v polovině minulého století označil řecký básník Yorgos Makris, jehož manifesty podnítily vznik filmu.⁴ „Jelikož sdílíme esteticko-filozofické vnímání destrukce a pomíjivosti forem bytí, neboť ty jsou součástí kontextu životního cyklu [...], rozhodli jsme se stanovit si za cíl vyhazování antických památek do povětří. Naším prvním aktem bude zboření Parthenónu.“⁵

Zatímco svět úzkostně sleduje ničení významných budov starých říší (v minulosti například vítězného oblouku v syrské Palmýře či Buddhů v Bamiyanu), dokumentaristka kolemjdoucí ke zboření stavby provokativně téměř nabádá. Ústy organizace s názvem Unie estetických sabotérů starožitností (SASA) si klade otázku, zda právě zničení nápaditého emblému nadřazenosti není jedinou cestou, jak se jako společnost posunout vpřed. SASA se ptá, zda je namístě vyzdvihovat minulou slávu, zatímco se země potýká s nespočtem neřešených problémů, od vysoké nezaměstnanosti přes krizi bydlení, overturismus, nárůst krajní pravice až po migrační krizi.

Hérétakis ukazuje, že mezi kulturním dědictvím a aktuálním společenským děním existuje neustálé spojení. Upozorňuje například na to, že kvůli nadměrnému cestovnímu ruchu už brzy nebude možné v centru Athén běžně žít. Ve filmu sledujeme diagonální pohyb směrem dolů: od statické sochy přes kontroverzní Parthenón až k člověku, který cítí oprávněnou potřebu jednat. Parthenón se ukazuje být metaforou pro vše, pro co metaforou být může: ekonomickou krizi, třídní boj, zaniklé představy nebo také únavu a smutek doby. 

Proměny soch v lidi a lidí v sochy v nás vyvolávají otázku, zda od sochy skutečně všichni očekávají, že zůstane nehybná. Historie ukazuje, že právě nehybnost je tím, co lze snadno zneužít – památky se stávají objektem ideologicky zabarvené interpretace a jsou „uváděny do pohybu“ tak, jak se to momentálně hodí. Zdálo by se, že režisérka po sochách rovněž žádá, aby se postavily – a to doslova – za určitou „správnou“ interpretaci. Aby ukázaly, že zatímco politická reprezentace se uzavírá do stagnace a veřejnost dál oslavuje kulturu minulosti, město mizí pod rukama těch, kdo v něm skutečně žijí. Ukazuje se však, že její požadavek na nehybnost je zcela záměrný. Právě v klidu a dědictví, které sochy zosobňují, nachází prostředek k ostřejší kritice. Nehybnost zde není pasivní – je to gesto, které kontrastuje s chaosem současného společenského dění. Nechce Parthenón zničit, alespoň ne doslovně. Ukazuje však, že budeme-li se upínat ke kulturním symbolům bez ochoty vidět jejich nové významy, riskujeme, že nám uniká to podstatné: realita volající po změně.