Ze života samoživitelky. Tip z Jednoho světa online

Vybrané tituly postihují například nedostatky systému sociální péče ve Finsku (Nelítostné časy, konejšivé hlasy), první měsíce války na Ukrajině (Překonat temnotu) nebo chování vzorku českého národa v době Covidu (Stop Time). Film Nepříjemně blízko má skromnější záběr. Z každodenních výjevů skládá intimní portrét ženy, která by pro zpravodajská média zřejmě byla jen jedním z mnoha čísel ve statistice.

Protagonistkou rumunského časosběrného dokumentu je divadelní herečka Andrea. Se dvěma dětmi žije v malé maďarsky mluvící vesnici kdesi v Transylvánii. Stále zpracovává nedávnou traumatizující událost. Její dospívající dcera Pirkó byla sexuálně zneužívána ženiným někdejším partnerem Pikem. Ten je zároveň otcem Andreina syna Bogya. Za svůj zločin byl odsouzen k několika letům vězení. Za dobré chování se ale dostává na svobodu. Nehledě na soudní zákaz chce obnovit kontakt s rodinou. Zatím Andreu „jen“ stalkuje a posílá jí nepříjemné zprávy. 

Boj za bezpečné prostředí

Úřady nekonají, závažnost situace podceňují. Relativní rovnováha, které matka s dcerou dosáhly díky terapii, je stále křehčí. Na klidu vystresované samoživitelce nepřidává ani lokální komunita plná silně věřících vesničanů, kteří stojí na straně Pika, syna z vážené rodiny místního faráře. Nepochybují, že je nevinný. Andreu naopak při svých předsudcích vůči ženám a cizincům vnímají jako nedůvěryhodnou osobu nízkých mravů, která si obvinění určitě vymyslela. O pár dekád dřív by ji zřejmě upálili na hranici. Teď si musejí vystačit se štvavým victim blamingem.

Ženin zoufalý boj za bezpečné prostředí, v němž by mohla vychovávat své děti, sleduje debutující rumunský režisér Botond Püsök v blízkých observačních záběrech, stylem blízkým evropským sociálním dramatům. Detaily Andreiny tváře, když nervózně kouří, pláče nebo jen vyčerpaně hledí do prázdna, zachycují její rostoucí obavu a úzkost, které v hostilním venkovském prostředí zakouší. Také distribuce informací odpovídá hranému dramatu. Příběh začíná in medias res, až průběžně si z různých dialogů nebo protagonistčina mimoobrazového komentáře dáváme dohromady souvislosti. 

Nezachytitelnost zla

Režisér zůstává skrytý za kamerou, do natáčených situací nezasahuje. Ani sociální herci na něj nereagují a chovají se před objektivem naprosto přirozeně. Vyprávění navíc neopouští perspektivu Andrey, což spolu se způsobem snímání usnadňuje napojení na její situaci. Kromě Bogya a Pirkó ve filmu nejsou žádné další výraznější postavy. Také vesničany reprezentují jen odposlechnuté pomluvy zaznívající jako mnohohlasý chór ve zvukové stopě. Pouhým zlověstným přízrakem, šmouhou na záznamu bezpečnostní kamery, kterou si Andrea nechala nainstalovat na dům, zůstává také Piko. 

Tato neviditelnost, nezachytitelnost zla posiluje pocit, že hrozba číhá všude a je mnohem mocnější než hlavní hrdinka, která se pomalu bojí pustit děti na zahradu. Z jejich domova se stalo útočiště. Zvukový design a hudba akcentují thrillerový rozměr vyprávění, přenášejí na nás hrdinčin strach z vnějšího světa. Také v tomto ohledu je film empaticky naladěný na prožívání protagonistky a zvýrazňuje paranoidní atmosféru. Jako jediné východisko se jeví odstěhování z venkova. Vedle snahy zajistit pro sebe a pro děti právní ochranu půjde o Andrein druhý cíl. Přehledné ustanovení tužeb a potřeb postavy a následné sledování, jak se vypořádává s jednotlivými překážkami, též odpovídá dramaturgii hraného filmu.  

Odhodlání a boj jako léčebný proces

Püsök ovšem bezútěšnou situaci svobodné matky nezneužívá k tomu, aby z nás tahal emoce. Výběr a skladba záběrů namísto prohlubování zmaru podtrhují motivy odhodlání a boje. Víc než bolest a trápení režiséra zajímá léčebný proces, ženina obdivuhodná schopnost znovu se po každém pádu postavit na nohy. Andrea napříč filmem nepřestává čelit lžím, výhružkám i úřadům, které se drží zkostnatělé představy o tradiční rodině, kde by děti měly být v kontaktu s oběma rodiči. I kdyby jeden z nich byl pravomocně odsouzený sexuální predátor. 

Zlehčování nebo úplné odmítání skutečnosti, že dospělý muž soustavně zneužíval nezletilou dívku, se v tomto kontextu jeví jako symptom institucionalizované misogynie, která prorůstá celou společností. A nejen tou rumunskou. Narativ v pozadí je něčím typický pro postkomunistické státy, kde po rozpadu SSSR došlo k oslabení sociálních vazeb, solidarity i respektu vůči zranitelnějším členům společnosti jako jsou právě samoživitelky. Dává proto smysl, že Püsök přesně neurčuje, kde se příběh odehrává a postavy nám k podtrhnutí této univerzálnosti představuje primárně skrze základní emoce jako je láska a smutek, ne prostřednictvím podrobných životopisných fakt.

Hlavní motivací, proč se nevzdat, jsou pro Andreu očividně děti. S nimi jsou spjaty nejradostnější a nejdojemnější chvíle filmu. Třeba když jí syn s dcerou jako narozeninové překvapení připravují dort. Matka ve stejnou chvíli provádí domem a přilehlou zahradou pár, který projevil zájem o koupi. Opouštění místa nasyceného tolika vzpomínkami je pro ni zjevně bolestivé. Během prohlídky je tato citová vazba vyjádřena sérií detailních záběrů na různé rukodělné ozdoby a zdi pomalované dětskými kresbami. 

Zajistit svět, ve kterém chceme žít

Centrálním motivem filmu je právě hledání, budování a hájení stabilního domova. Navzdory traumatu, které nikdy neodezní. Navzdory necitlivému přístupu společnosti k sexuálnímu násilí. Navzdory institucím ignorujícím vaše potřeby, vaši bezpečnost, vaše právo na důstojný život. Andrea chce dětem zajistit svět, v jakém by sama ráda žila. Podporující, ochraňující, naslouchající, založený na důvěře, ne na zpochybňování každého výroku. 

V závěru takřka pětiletého natáčení, odehrávajícím se s delším časovým odstupem od předchozích událostí, se Nepříjemně blízko stává skoro modelovým příběhem statečné ženy, která vytrvala a naučila se vracet rány. Přes finální katarzi se ale prodírá skeptický osten. Pokud Andrea musí v takto extrémní životní situaci bojovat sama za sebe a své nejbližší a být sama sobě oporou, nejde jen o příklad individuálního vítězství, ale současně také kolektivního selhání.