Země je modrá jako pomeranč
Snímek ukrajinské režisérky Iryny Cilykové Země je modrá jako pomeranč, jenž v roce 2020 získal Velkou cenu poroty a Cenu za nejlepší režii dokumentárního filmu na festivalu v Sundance, zachycuje matku se čtyřmi dětmi, které se skrze filmovou tvorbu vyrovnávají s traumaty války na Donbasu.
24. únor 2022 se zapíše do dějin. Ten den Ruská federace napadla Ukrajinu pod záminkou její „denacifikace“ a „demilitarizace“. Mimo jiné mělo být cílem ruské armády „osvobození“ samozvaných republik v donbaské oblasti na východní Ukrajině, kde na jaře roku 2014 vypukla válka. Jednalo se o eskalaci demonstrací, jež následovaly po anexi Krymu. Válka mezi proruskými separatisty a ukrajinskou armádou změnila životy obyvatel Donbasu, stala se pro ně každodenní realitou. Iryna Cilyková ve svém celovečerním debutu Země je modrá jako pomeranč (2020) představuje svobodnou matku a její čtyři děti žijící v tomto válkou zmítaném regionu. Ukazuje jejich každodenní životy a vyrovnávání se s nelehkou situací, v níž se ocitli. Není to film o válce, ale o lidech žijících v ní. Po dvou letech od svého vzniku se stává vzhledem k současnému dění na Ukrajině o to aktuálnější. Válečné realitě nečelí pouze obyvatelé Donbasu, ale celé Ukrajiny.
Už osm let se lidé žijící v Donbasu snaží přijít na to, jak nejen přežít tento ozbrojený konflikt, ale také jak žít co nejnormálnějším životem. Potřebují se především vypořádat s faktem, že jejich životy byly obráceny naruby. Manžel Iryny Cilykové jel do této války bojovat. Když se vrátil, nemohla ho poznat. Stal se z něj jiný člověk. Potřebovala mu porozumět a zjistit, co ho změnilo. Rozhodla se proto do Donbasu sama odjet a pořádat tam filmové workshopy pro děti. Právě na jednom z těchto workshopů potkala pětičlennou rodinu, o které se rozhodla natočit svůj dokument. Ve filmu sleduje život členů rodiny, jejich sny a trápení. Především nám však představuje jejich způsob vyrovnávání se s válkou.
Anna, svobodná matka čtyř dětí, má jediný cíl, a to aby byly její děti v bezpečí a šťastné. Snem nejstarší Anniny dcery Miry je stát se kameramankou. Není proto divu, že se spolu se svojí mladší sestrou rozhodla natočit film o jejich životě během války. Sama si píše scénář i natáčí. Jako herce používá své bratry, sestru i maminku. Její babička vypraví na kameru vlastní příběhy o tom, jaké to je žít během války. Také armádní vozidla a vojáci se stávají pro Miru herci a kulisami. Cilyková dokumentuje celý proces – psaní scénáře, natáčení i promítání. Nenatáčí ale film o filmu, jde o něco víc. V dokumentu kombinuje natáčení dívčina filmu se všedními dny Miry a její rodiny.
Vidíme běžný rodinný život včetně snídaně či oslavy Vánočních svátků, bombardování je přitom součástí toho všeho. Největší pozornost věnuje Cilyková Miře, a to jak její práci na filmovém projektu, tak cestě k dospělosti. Sledujeme její vášeň pro fotografování, její první lásku i rozchod, její sen o kariéře kameramanky, který se po přijetí na univerzitu přibližuje skutečnosti. Vidíme ji šťastnou i v slzách. Dokument je plný kontrastů. V jednu chvíli se smějeme s rodinou a vzápětí jsme vrženi do kruté reality, která se stala jejich životem. Cilyková spojuje krásu i drsnou realitu. Jedna scéna mluví za vše: Mira v krásných maturitních šatech pózuje vedle budov poničených válkou, zatímco v pozadí projíždějí armádní vozy.
V závěru dokument spojuje Miřin film a jeho natáčení. Členové rodiny jsou dotázáni, co pro ně válka znamená. Zaujatě sledujeme jejich emotivní výpovědi, a když jeden z chlapců vysloví, že prý válka brzo skončí, polije nás vlna smutku. Vědomí, že o dva roky později se nic nezměnilo. Že válka stále probíhá a situace je vážnější, než kdy dřív. Dokument ukončuje Cilyková promítáním Miřina filmu. My jej však nevidíme, místo toho sledujeme reakce publika tvořeného rodinnými přáteli a sousedy. Při pohledu na tváře publika víme, že Cilyková udělala skvělé rozhodnutí. Emoce vepsané v jejich tvářích prozrazují mnohem víc, než by to kdy dokázal samotný film.
---
Text vznikl v rámci workshopu Média a dokument 2.0, který byl podpořen z Fondů EHP a Norska 2014–2021.