Zkouška sirén aneb Klub řváčů

Leden 2021: CHCI KŘIČET

Dostala jsem chuť křičet. Zničehonic. Vydržela jsem to a zůstala jsem potichu. Ale to vnitřní pnutí ve mně zůstalo. Nejprve mě to vyděsilo, ale pak jsem si řekla: tak jo, zjistím, o co jde. Začala jsem hledat místo, kde by to šlo – křičet bezpečně, a přitom svobodně. Byl nouzový stav, takže žádné koncerty ani fotbalové zápasy. A křičet v lese do ticha mi připadalo jako svatokrádež. Chtěla jsem se naopak rozplynout v hluku. Napadlo mě využít pravidelnou zkoušku sirén.

Únor 2021: PRVNÍ ZKOUŠKA

Poprvé jdu křičet se sirénami na železniční most u Vyšehradu. Zadrhávám se. Okolo občas někdo projde. Říkám si, že by mi pomohlo, kdyby se ke mně kolemjdoucí přidali, ale nikdo to neudělá. Doma pak napíšu několika kamarádům s návrhem křičet během příští zkoušky spolu.

Březen 2021: MÁMA A SIRÉNY

Je lockdown. Budeme křičet s kamarády společně, ale na dálku. Díky tomu, že sirény zní po celé zemi ve stejnou chvíli (až na Olomouc), tak je možné se snadno synchronizovat.

Neplánovaně jsem během sirén v Ostravě. Máma je doma, tak ji pozvu, ať jde křičet se mnou. Později mi přizná, že jí to přišlo ujeté. Každopádně souhlasí a jdeme. Křičíme. Po sirénách se máma rozbrečí. Obě jsme z toho zaskočené. Ale je cítit úleva, něco se pohnulo.

Duben 2021: TÁTOVY SIRÉNY

Táta mi volá a říká, že jestli mě zajímají sirény, tak má dvě doma. Do Ostravy se teď dlouho nedostanu, tak ho prosím, jestli by mi je pustil aspoň přes telefon, že si to nahraju.

Po skončení telefonní ukázky sirén se nečekaně rozpovídá. Úplně mě tím zaskočí. Nahrávka pořád jede. Mluví o technikáliích sirén, ale mě najednou připadá, že tím zároveň vystihuje ambivalentnost křiku, která mě zajímá. Jeho slova jsou nakonec refrénem filmu.

Pořád duben: MY STREET FILMS

Poslouchám přednášky o zvuku, skypuju s muzikoterapeutkou, přidávám se do FB komunity Posluchačů pravidelné zkoušky sirén. Zkoumám téma křiku horem spodem. Kamarádka se mi směje: no jo, ty a ten tvůj křik. Snažím se jí to vysvětlit, ale vůbec to nechápe. Až mě to dopálí. Tou dobou shodou okolností poslouchám online diskuze My Street Films, kde mluví o natáčení dokumentů. Dojde mi, že by to mohl být způsob, jak formulovat pro sebe i ostatní, v čem je podle mě křik tak důležitý. Přihlásím se na workshop My Street Films (MSF) s námětem o sirénách.

Květen 2021: KLUB ŘVÁČŮ

Formuje se skupina Klub řváčů, jak nás nazval jeden její člen. Po každém společném (dálkovém) křičení se potkáváme na Zoomu, sdílíme dojmy a radíme se, co zkusit příště. Na základě toho sepisuju nové tipy a vzniká mapa míst pro křik.

Měřím svůj čas na sirény. Před každou zkouškou obepisuju kamarády s pozvánkou. Už mám pocit, že je trochu spamuju. Ale někdo se pokaždé přidá a jde to zkusit. Možná je to tím, že pořád trvá korona a není moc co jiného dělat.

Pořád květen: Z KLUBU DOMŮ

Se začátkem MSF workshopu začínám přemýšlet, jak a co přesně točit. Nejprve jsou protagonisty mého filmu dva kamarádi z Klubu řváčů. Točím, kam chodí pravidelně křičet. Vypráví mi, jaké to pro ně je. Na setkání MSF pouštím kromě záběrů s nimi ale i audio nahrávky s mámou a tátou. Postupně se vyjevuje, že hlavními protagonisty se mimoděk stávají moji rodiče. Dochází mi, že v různém přístupu ke křiku v naší rodině se krásně ukazuje celá škála toho, čím křik může být: něčím ničivým, ale i léčivým. Tady leží prazáklad mého vztahu ke křiku, který zkoumám. Nejprve se zdráhám, ale pak se rozhodnu vydat se tímhle směrem – zpátky domů.

Červen 2021: DOMA

Odjedu do Ostravy natočit záběry s našima. Táta to odmítne, musím tomu asi dát víc času. S mámou nahraju dlouhý rozhovor, ale zase jenom audio, točit ji při tak osobním vyprávění na kameru mi připadá moc násilné.

Pořád červen: SAMÁ VODA

Sbírám každodenní zvuky, které mi evokují křik – pískot konvice, jízda vlakem, plašič krtků. Díky workshopům MSF začínám víc přemýšlet i nad obrazem. Hledám, jak zobrazit křik jinak než otevřenou pusou. Vytvářím si osobní sbírku krátkých záběrů: kapající kohoutek, vroucí voda, roztřesené vodopády v lese. Možná je to i tím, že to léto hodně prší, ale křik se mi vizuálně propojuje s vodou.

Červenec 2021: VODÁRENSKÁ VĚŽ

Jdu se zeptat do Letenské vodárenské věže, zda by tam naši skupinu nechali ve středu křičet. Doteď jsme s kamarády křičeli spolu, ale jen na dálku. Přála bych si, abychom křičeli jako skupina fyzicky na jednom místě. Chtěla bych zaplnit celý ochoz věže. Paní správkyně věže je mou prosbou trochu zaskočená, ale souhlasí.

Díky podnětům z MSF workshopů víc plánuju, jak to natočit: nejlépe z větší dálky a ze všech stran. Potřebovala bych se rozčtvrtit. Tak vylepuju inzeráty na dveře okolních domů, zvoním na lidi, píšu příspěvky na Facebook. Nakonec to pro mě natočí jeden pán ze střechy protějšího domu a z Olomouce přijede kamarád s dronem.

Okolo 11:30 se sejde skupina řváčů a děláme hlasovou rozcvičku. Jdeme nahoru na ochoz. Jsem děsně nervózní, protože vím, že jsou to jen dvě minuty dvacet vteřin a další šance bude zase až za měsíc. Nakonec se to povede. Po křičení si dáme dole pod věží slavnostně buchtu a čaj. Uf, organizačně nejnáročnější záběr ze všech.

Srpen 2021: VODOJEM

Po pěti měsících jsem zpět v Ostravě a jdeme s mámou znovu křičet. Náš původní spot je ale zarostlý dvoumetrovou kukuřicí, tak musíme klusat o kus dál do kopce k vodojemu (zase ta voda). Před začátkem zkoušky se bezmyšlenkovitě protáhnu, máma se přidá. Nakonec je z toho celá rozcvička, která později vytvoří jednu z osnov filmu. Náš společný křik zní tentokrát jinak, jako bychom se sirénou zpívaly.

Pořád srpen: SVĚDCI

Táta si to nerozmyslel, nepřeje si být ve filmu vidět. Dovolí mi ale použít jeho hlas. A natočit jeho dvě sirény. Hledám způsob, jak zobrazit rodiče, a přitom neukazovat jejich tváře. MSF lektoři mi poradí, že ve filmu mohou být postavami i věci. Ať u našich doma najdu něco, skrze co bych o nich mohla vyprávět. Nakonec točím keramické figurky, které jsou rozmístěné všude po domě, tišší svědci.

Září 2021: STŘÍHÁNÍ

Nedošlo mi, že všecko, co natočím, si budu muset jednou taky pustit. Tři dny procházím materiál. Potom chvíli bezradně brečím, co s tím jako mám teď asi dělat. Nakonec začnu vybírat krátké záběry, které mi připadají podstatné. Skládám to po kouscích, na přeskáčku, podle citu, trochu jako puzzle. Pouštím si u toho muziku, ke každé části pasuje jiný rytmus. Lavíruju mezi extrémy ticha a randálu, tmy a obrazu. Chvílemi si připadám, jako bych dělala videoklip, a ne dokument. Z printscreenů jednotlivých záběrů dělám komiks. Na zeď si lepím barevné papírky, abych se v tom neztratila. Každá příběhová linka má svou barvu (voda, antika, máma, táta, já, klub řváčů, červené bundy, pan vzpěrač…), jako bych z nich pletla svetr.

Baví mě to, i když občas přesně nevím, co dělám. Ale něco ve mně to nejspíš vědělo, protože pan střihač, který nám v rámci MSF pomáhá, se mnou zhlédne hrubý střih a říká, že to drží pohromadě. Juch! Akorát mám místo deseti minut dvacet, takže zbytek času už jen zkracuju a zkracuju.

Pořád září: DOMÁCÍ PREMIÉRA

Protagonisty mámu a tátu na konci tvorby filmu vnímám už spíš jako mýtické postavy, Sirénu a Odyssea, dva protikladné přístupy ke křiku. Ale pak jim jedu domů pustit výsledný střih a dojde mi, že jsou to pořád živé bytosti, a odhaluju je tam víc, než by sami chtěli. Chvilku vážně přemýšlím o tom, že se MSF omluvím a film nedokončím, protože na to možná nemám právo. Nakonec po domluvě s našima vynechám nějaké záběry a část komentáře v závěru přemluvím. Doteď jsem jim oběma vděčná, že mi takhle umožnili mluvit (křičet) o tom, co pro mě bylo v té době důležité.