(Znovu)budování domova

Ruba Atiyehová se narodila v Libanonu, ale společně se zbytkem rodiny vyrůstala v exilu. Filmový experiment Vlastní domov je vyjádřením pocitu odcizenosti, který formoval její identitu. S pomocí kamery a upřímných dialogů se snaží přiblížit své matce a skrze její osud, nároky a očekávání pochopit vlastní podstatu, přiblížit se svým kořenům. Intimní autoterapeutický videodeník, v němž se podmanivě prolínají vzpomínky režisérky i její matky, lze sledovat jako záznam snahy o nalezení takového narativu, v němž nám nebude náležet role cizince. Snímek Vlastní domov měl českou premiéru na MFDF Ji.hlava 2020. Následující text vznikl v rámci workshopu Média a dokument 2.0 a ve spolupráci s časopisem Modern Times Review.

---

Během palestinského exodu v roce 1948 byly tisíce obyvatel Palestiny přinuceny uprchnout ze svých domovů a začít svůj život jinde. Většina z nich našla útočiště v Libanonu nebo Jordánsku a tam také od té doby v exilu žijí. Na svou rodnou zemi však člověk nezapomene a příběhy a vzpomínky, které jako jediné zůstaly, se pak dědí z generace na generaci.

Ruba Attiehová skládá ve snímku Vlastní domov portrét své matky a zároveň si sama oživuje vlastní vzpomínky. Divákovi tak dává pocítit, že to, co člověk prožije, jej vlastně nikdy neopustí. Na jednom z prvních záběrů filmu vidíme mladou ženu u moře v Libanonu. Film nám v tuto chvíli neprozradí, že se jedná právě o tuto zemi. Barvu, tlumenou záři i vlny jejího moře však každý, kdo tady od narození žije, okamžitě pozná. Mně osobně tato scéna Libanon ihned připomněla.

Vlastní domov jsem viděla, když jsem žila v Praze. Se snímkem jsem se tudíž dokázala velmi rychle ztotožnit a silně na mě zapůsobil. Dívala jsem se na zemi, již ani já už nemůžu nazývat svým domovem. Bylo mi hned jasné, že tento film bude o vzpomínkách, rodné zemi a identitě, a to ještě předtím, než se v něm vůbec poprvé objeví matka režisérky. Přítomnost moře, neostré záběry z auta i hlas Attiehové, tiše volající „mami“, to vše vás zavede na místo, které se autorka pokouší znovu vytvořit. Není jím nic jiného než její vlastní domov.

Vztah mezi matkou a dcerou a autoterapie

Attiehová se snaží natočit film o své matce, úspěšné ženě a intelektuálce, která ovládá tři jazyky a své děti vychovala sama. Zároveň však nedokáže jasně říci, že je její matka postavou filmu. Namísto toho v něm matka vystupuje coby silná a elegantní žena, jež se nebojí své dceři říci, že vlastně natáčí film sama o sobě. Matka má také od začátku zcela jasno v jedné věci. „Nebudu veřejně mluvit o traumatech, kterými jsem si prošla,“ říká. Těchto pár slov dokonale vykresluje ji i to, jak dokáže ovládat své pocity. Možná až příliš. Očividně odmítá znovu vstoupit do temných míst své minulosti. Na druhou stranu tím však v temnotě zanechává osamocenou Attiehovou, která se snaží vyrovnat se se svými zamlženými vzpomínkami. V tomto okamžiku obrací kamera svou pozornost právě na ni a její vlastní potřebu pochopit sebe samu i to, kde je její domov. Jak její matka správně předpovídala, hlavní postavou filmu se pomalu stává sama režisérka, snažící se pochopit své vlastní já skrze matčiny vzpomínky a její osobnost.

Později začne film směřovat ke své klíčové scéně: rozhovoru mezi Attiehovou a její matkou. Zvnějšku může působit jako typický rozhovor mezi matkou a dcerou, ve kterém nejsou rozpory ani projevy lásky ničím překvapivým. 

Obě ženy sedí na terase, pijí kávu a kouří. Vítr proudí bílými závěsy a jejich rozmluva se stočí k tématu války, exilu i otázek toho, nač by člověk neměl myslet. „Už mě vážně štve, že svou matku vidím jenom jednou za rok,“ říká matka své dceři – režisérce. Jejich rozhovor začíná být napjatý a role režisérky ustupuje do pozadí. Nahradí ji dítě, které se skrývá v nitru Attiehové, a ke své matce začne promlouvat vyčítavým tónem: „Pořád jsi plakala a říkala nám, že naše země je jako ráj. Umíš si představit, jaké bylo v tomhle vyrůstat?“ Okamžitě nás napadne, jestli Attiehová celý film nenatočila jen proto, aby mohla pronést tyto dvě věty. Přemýšlíme, zda se pokouší tento nedosažitelný ráj, o němž toho tolik slyšela, znovu vybudovat, nebo jestli se naopak snaží přijmout, že tato země nebeská již neexistuje, a ona se tak musí pokusit vytvořit si svou vlastní verzi ráje. 

V tuto chvíli je zpochybněn silný obraz matky. Po pár vteřinách se však matka a dcera opět usmíří a na tvářích se jim znovu objeví úsměv. Jejich rozmluva nabyla politických rozměrů a vzbuzuje celou řadu otázek: Co je to šťastná rodina v exilu? Dává člověk přednost rodině, nebo své zemi? A jak se člověk vyrovnává s identitou, o kterou přišel?

Historie se opakuje

Vlastní domov byl uveden v rámci loňského ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava v sekci První světla a k vidění byl online od 27. října. Je tedy jasné, že byl film natočený ještě před obrovským výbuchem, ke kterému došlo 4. srpna v Bejrútu a při němž byly zničeny tisíce lidských domovů. Je ironií osudu, že matka ve filmu Attiehové několikrát říká, aby se přestěhovala do Ammánu, jejž považuje za bezpečnější město pro život. Attiehová však bydlí v Bejrútu, kde také pracuje jako režisérka a vysokoškolská pedagožka. Toto město zároveň opakovaně popisuje jako místo, jež se nejvíce přibližuje jejímu domovu. Když film sledujete s vědomím, co se tomuto městu stalo, otázky, které vyvolává, vám vhání slzy do očí. Kam Attiehová půjde teď, když je Bejrút zničený?

Pouhých pár týdnů po výbuchu v bejrútském přístavu zaplnily stovky Libanonců letiště a uprchly do jiných zemí. Tato strašlivá událost tak způsobila v zemi novou emigrační vlnu, kdy většina mladých lidí přestala věřit tomu, že by jim Libanon dokázal nabídnout dobré podmínky k životu, a rozhodla se raději odjet a hledat lepší příležitosti jinde. Tato krize tak s největší pravděpodobností povede k nové generaci Libanonců, kteří budou žít v diaspoře a podobně jako Attiehová se možná budou po zbytek svého života snažit skutečně pochopit, co znamená domov.

Později ve filmu sledujeme, jak za Attiehovou přijíždí její matka na návštěvu do Bejrútu, kde se účastní tiskové konference. Z pohledu diváka jsme se posunuli o několik měsíců dopředu. Attiehová se matky ptá, jestli se jí Bejrút líbí. „Ano,“ odpovídá matka, „z tohoto města mám pocit, že hodně věcí jde.“ V kontextu exploze, ke které zde došlo, by sice možná její odpověď dnes už taková nebyla, jedna otázka je však přesto stále nasnadě: Kam dnes směřují země Blízkého východu, pokud byl Bejrút jediným městem, které dávalo této oblasti nějakou naději? Místní lidé hledají útočiště a nový, dočasný domov v sousedních arabských zemích. Vzhledem k současné politické situaci v této oblasti se však zdá, že k míru a blahobytu je zde nekonečně daleko. Trvalý a klidný domov v míru se stal v některých částech arabského světa přepychem. V západních zemích zase narůstá extremismus a rasismus. Kam tedy svět směřuje? Jak mohou lidé jako Attiehová držet krok se zbytkem světa?

Při psaní tohoto textu se nemohu nezamyslet nad svou vlastní situací a nad tím, kam budu já sama směřovat. I já si musím klást tytéž otázky, na které si museli odpovědět lidé z generací přede mnou, jako například matka Attiehové. Mám se vzdát své vlastní budoucnosti, abych mohla bojovat za budoucnost své země? Nebo se mám vzdát své země, abych mohla bojovat za svou vlastní budoucnost? Nemůžu si pomoct, svůj život poznávám v životě Attiehové. A úplně stejně jako ona i já vidím v její matce sebe samu. Historie se naneštěstí opakuje a zřejmě není v naší moci s tím vůbec nic udělat. 

Na závěr bych ráda dodala, že přestože se Attiehová ve filmu pokouší především vykreslit svou matku a znovu nalézt cestu ke své minulosti, dokázala rovněž zobrazit ono těžké břemeno, jež je v arabském světě předáváno z generace na generaci. Sama pocházím z Libanonu a díky tomu jsem dokázala pochopit i to, co je ve filmu řečeno mezi řádky, a spatřit v něm svou vlastní budoucnost. Je pro mě neskutečně smutné a zároveň nádherné, že se Attiehové podařilo znovu vytvořit svět, ke kterému mají mnozí z nás tak velice blízko.
 

Z angličtiny přeložila Petra Ocelková.