Způsoby vidění pro 21. století, aneb proměna knihy z popelky v sebevědomou feministku

Když píšete článek o vzniku knihy v roli její autorky, anebo (spolu)překladatelky, pak musí nutně být výsledkem popis dvou rozdílných dobrodružství. Na první pohled by se mohlo zdát, že zážitky autorky budou barvitější, čtenářsky vděčnější a naplněné vyšším počtem nocí probdělých u obrazovky. Pokud se však pouštíte do úkolu proměnit knihu, ze které neprávem zahraniční velkoprodukce udělala nevýraznou popelku, v sebevědomou feministku, pak máte postaráno o výjimečný zážitek. V minulém roce jsem měla to štěstí iniciovat, (spolu)překládat a o rozhovor s autorem rozšířit český překlad populárně-naučné knihy světově známého teoretika a kritika vizuální kultury Nicholase Mirzoeffa Jak vidět svět, která vychází v nakladatelství ArtMap 12. března 2019 za osobní účasti jejího autora.

Publikace v anglickém jazyce nazvaná How to See the World byla poprvé vydána v roce 2015 nakladatelstvím Penguin jako součást rozsáhlé edice Pelican, v rámci níž jsou závratnou rychlostí chrleny knihy současných populárních autorů, které mají za úkol seznámit veřejnost srozumitelným a čtivým způsobem s důležitými fenomény, obory a problémy současné společnosti. Coby ozubené kolečko této knižní mašiny si vysloužila publikace, stejně jako všechny další tituly v dané řadě, nudnou nazelenalou obálku, která z jinak sympaticky vyhlížející knížky menší velikosti a měkké vazby o rozsahu 300 stran udělala šedou myš. Stačí však jen upřít pohled na první stránku obsahující poděkování a čtenáři je jasné, že tahle „Baby by v koutě sedět neměla“. Jako hlavní postava poděkování zde totiž vystupuje slavný kritik kultury John Berger, jehož širokému publiku přístupná kniha esejí Způsoby vidění (1972, česky 2016), pomohla generacím čtenářů po celém světe podívat se na obrazy světa umění i populární kultury s kritickým odstupem. V rozhovoru vzniklém speciálně pro české vydání knihy proto autor přiznává, že se zpočátku k výzvě nakladatelství Penguin k sepsání publikace adresující problémy současné vizuální kultury stavěl váhavě. Bergerova kniha podle něj totiž i po téměř padesáti letech od jejího vydání stále funguje jako nepřekonatelný úvod do kritického studia obrazů. Mirzoeffovým východiskem proto nebylo sepsat nové Způsoby vidění, ale aktualizovat Bergerovy úvahy o poznatky současných věd o vidění a společnosti a obohatit knihu o diskuzi nových vizuálních fenoménů, které Bergerova doba dávala tušit, ale nepoznala je v plné síle, jakými jsou selfie, technologie dohledu, queer identita či vizualizace globálního oteplování. Pomyslný podtitul knihy proto podle jejího autora zní Způsoby vidění pro 21. století.

Sedmi kapitolami s obsáhlým úvodem a kratším doslovem autor prochází s náležitým „bergerovským“ švihem, který baví překládat. Čtenář se  v jednu chvíli ocitá při selfie pózování, aby se vzápětí podíval s Toulouse–Lautrecem do tváře hendikepovaného umělce, která se odráží v zrcadle uvnitř jeho pařížského bytu a následně putoval na přehlídková mola harlemských zapovězených barů, na nichž v 80. letech afroameričtí a latinskoameričtí homosexuálové, transvestité a transsexuálové vytvořili taneční styl „vogue“. Jen na této cestě se tak čtenář dozví o historii portrétu, jehož námětem nejsou jen bohatí a slavní, ale ti stojící na okraji společnosti, marginalizovaní z důvodu rasového původu, tělesného nebo sociálního hendikepu a je konfrontován s otázkou, proč v naší současné instagramové kultuře selfie stále vítězí obrazy našich dokonalých já? V každé z kapitol však autor neklade pouze otázky, ale poctivě se snaží nabízet také odpovědi. To dobře ilustruje třicetistránkový rozhovor věnovaný autorově činnosti v oblasti politického a sociálního aktivismu. Právě osobní odpovědnost za to nepodílet se na šíření vizuálních dezinformací a přispívat k rozvoji schopnosti běžných osob být kritickými příjemci vizuálních sdělení jsou podle Mirzoeffa klíčem k vizuálnímu aktivismu, jehož je zastáncem. Vizuální aktivismus nám ukazuje, že o co opatrněji musíme obrazy, které kolem nás cirkulují závratnou rychlostí, interpretovat, o to s větší péčí je ještě musíme tvořit a využít sociální média jako nástroj k tomu ukazovat, a tím i budovat, společnost jako otevřenější, inkluzivnější a demokratičtější. Co takhle namísto pořízení si selfie okomentovat politickou reklamu muže v novinách, který dané noviny vlastní?     

Díky roční práci přichází k českému čtenáři publikace Jak vidět svět oděná do zářivě barevné obálky, doplněná o autorské kresby uvádějící téma každé z kapitol a obsáhlejší o nekompromisně kritický rozhovor s jejím autorem. Od své starší, anglické sestry je česká verze navenek k nepoznání. Uvnitř však stále zůstává tím nejlepším způsobem věrná odkazu Bergerových Způsobů vidění. Upozorňuje nejen na to, jaké obrazy tvoří náš okolní svět, ale jak my sami můžeme těmito obrazy tento svět měnit.