Dominic Gagnon a digitální dystopie

Úvod ke slovenské retrospektivě amerického tvůrce digitálních found footage filmů Dominica Gagnona, jež se uskuteční na podzim 2017 v Bratislavě

Těžiště digitální tvorby kanadského autora Dominica Gagnona je reflexí digitální doby, věnuje se propojení našeho „reálného“ světa s virtuálním světem sociálních médií. Pokračuje v tradici found footage filmů, jen zdrojem jeho efemérií nejsou staré filmové kotouče, ale YouTube. Podobně jako jeho předchůdci i Gagnon využívá videa, která figurují spíše na (internetových) periferiích, a dává jim jakýsi nový život. Soustředí se však na člověka, který je vytvořil, protože tato youtubová videa jsou ve většině případů sebereprezentací (na rozdíl od anonymních reklam či instruktážních filmů). Výsledné filmy jsou nejednou velmi kritické vůči fungování společnosti, a ne pouze vůči konkrétním lidem – ty se Gagnon snaží poznat, pochopit a dát jim hlas.

Touto digitální částí Gagnonovy tvorby (tvoří i další filmy jako observační dokumenty o městském odcizení nebo filmy stojící na asociativní montáži) se prolínají různě propletené tři linie. Zaprvé jde o tvrdou kritiku současného kapitalismu spojenou se situacionismem. Society's Space (2012) spojuje čtení Společnosti spektáklu Guye Deborda se současnými obrazy spektáklů: videohrami, reality show, televizními záběry (policejního) násilí, prezentačními videi, CCTV či archivními filmy jako Pomáda. O 45 let starší analýza společnosti je aktualizována absurdními, až dystopickými obrazy současnosti. DATA (2010) je dokumentárním filmem o kolektivu Au travail / At Work, který se zformoval v Quebecu v první dekádě 21. století, či spíš o jeho filozofii – kolektiv totiž vyzýval lidi, aby se ve své práci chovali podvratně a užívali výrobních prostředků k vytváření zábavných situací. Gagnon ve svém filmu kombinuje rozmlouvání členů kolektivu se záběry právě takových momentů, jako je točení se na vysokozdvižném vozíku nebo závod přes kancelářské stoly, přičemž můžeme jen předpokládat, že tyto záběry nevznikly jen na základě výzvy (když dosah kolektivu byl omezený a internet je takových videí skutečně plný). To, co nás baví, jako šílená (a především vtipná) videa, je zasazené do seriózního kontextu bouření se vůči neoliberalismu. Oba tyto filmy, zdá se, nabízejí východiska Gagnonova uvažování a tvoří tvrdé jádro jeho filmografie.

O něco „jemnější“ jsou filmy druhé linie, jako Rip in Pieces America (2009), Pieces and Love All to Hell (2011) nebo Big Kiss Goodnight (2012), které se zaměřují spíš na jednotlivé lidi a jejich nespokojenost se stavem společnosti. V projevech jsou méně intelektuální a plné paranoie a konspirací. Úspěšně však zachycují antisystémové a antiestablishmentové nálady, kterým se v poslední době věnovalo tolik pozornosti, především v souvislosti s prezidentskými volbami v USA a britským referendem.

Big Kiss Goodnight (2012)

Jde přitom o filmy z přelomu dekád, především Rip in Pieces America a Pieces and Love All to Hell. Poloanonymní YouTube (a internet jako takový) se rychle stal místem, kde lidé projevovali svou frustraci, a Gagnon si všiml, že tato videa jsou nahlašována jinými uživateli kvůli nevhodnému obsahu a postupně mizí, a tak si je začal stahovat a archivovat. Podobně jako autoři několik dekád před ním začali sbírat to, co „oficiální“ archiv (a YouTube je archivem naší generace) vyhodil, co v něm nemělo místo – aby zachoval stopy po tom, na co by historie mohla zapomenout. Následně z nich Gagnon vytvořil filmy, jako by tím dal lidem znovu možnost vyjádřit své pocity – bez toho, aby s nimi nutně musel souhlasit.

Pochopitelně do nemalé míry jde o žánr internetového bizáru, jestli však divák začne pronikat pod povrch, dostává jakýsi paralelní portrét Ameriky (a dalších krajin). Zřejmě ještě více to platí pro Big Kiss Goodnight (2012), který vznikl podobným způsobem, avšak místo desítek vlogerů se Gagnon soustředí jenom na jednoho. Přibližně hodinu sledujeme sestřih videí z YouTube kanálu jistého Američana, právě propuštěného z vězení, který jako kazatel ve svém autě hlásá nespokojenost se současným pořádkem. Jde o zvláštní formu dokumentu, jakýsi rozhovor s jedním protagonistou bez tazatele (i když Gagnon do filmu vsouvá komentáře pod původními videi). O protagonistovi a jeho názorech se dozvídáme mnoho, avšak ještě více zůstává nevyřčeno. Je pak na nás, abychom začali uvažovat o tom, čím si prošel a v jaké životní situaci se nachází. Po čase jej přestaneme vnímat jako „blázna“ a internetovou anomálii a jeho problémy začínáme brát jako skutečné a legitimní. I když nemusíme souhlasit s jeho projevy či řešeními, uznáváme, že ve společnosti se necítí spokojen a nemusí to být jeho chyba. Síla těchto Gagnonových filmů, a speciálně Big Kiss Goodnight, tkví v tom, jak dokáže dát smysluplný hlas lidem, kteří jsou dokonce i na internetu vytlačováni na okraj.

Třetí linii tvoří filmy o sebereprezentaci jistých skupin lidí. Hoax_canular (2013) sleduje teenagery a jejich postoje k avizovanému konci světa v prosinci 2012. Jde o svérázný coming of age film, ve kterém se mladí lidé svěřují o svém strachu, či naopak nebojácnosti, připravují se na konec světa, nebo se mu vysmívají. Přes zdánlivě nesouvisející událost tak Gagnon odkrývá každodenní přežívání mladých lidí a zároveň reflektuje jejich vztah k médiím a to, jak se ne/nechají ovlivňovat hoaxy, protože konec světa v roce 2012 je zřejmě největší hoax naší generace.

Hoax_Canular (2013)

Zatím poslední Gagnonův film of the North (2015) je jakýmsi přepisem slavného Flahertyho filmu. Autor tentokrát sesbíral záběry ze severních částí Kanady, ve kterých se místní obyvatelé zdaleka neprezentují v ušlechtilém světle. Nevidíme žádnou dokumentární idealizaci, ale syrovou realitu. Všechny zmiňované filmy pracují s veřejně dostupnými videi, která většinou natočili lidé sami o sobě, ale až of the North vyvolal vlnu kritiky (kvůli problematickému zobrazování Inuitů, které může svádět k negativním stereotypům jako lenost, alkoholismus, sexuální deviace nebo zaostalost) a otevřel otázky etiky. Některá videa, například opilých lidí v nelichotivých situacích, totiž nemusela být na YouTube zveřejněna se souhlasem dotčených a jejich užívání Gagnonem je proto problematické.

Pokud „tradiční“ found footage film vždy alespoň implicitně řešil otázku autorských práv, Gagnonova díla posouvají problém ještě o krok dále – nejde jen o užití a rekontextualizaci videí jako takových, ale o právo skutečných lidí na ochranu osobnosti. Jak již bylo řečeno, ve starších filmech propůjčoval Gagnon hlas spíše lidem na okraji a některé filmy by bylo možné chápat jako boj s cenzurou, avšak v případě of the North je situace odlišná kvůli absenci společenské kritiky a negativnímu vyznění záběrů. Na druhé straně jde především o problém YouTube (a jiných sociálních sítí), který umožňuje, aby byl takovýto problematický obsah veřejně přístupný a mohl být sdílen napříč sociálními sítěmi. Of the North tak můžeme chápat i jako reflexi nadměrného sdílení a nadměrného přenášení našich zážitků do virtuálního světa. Nebo v porovnání, například s Rip in Pieces America, je zajímavé uvažovat o tom, proč jeden typ videí byl z YouTube stažen a jiný ne.

Dominic Gagnon nám ve své tvorbě ukazuje, že digitální dystopie nemusí mít formu matrixu či rozvinuté umělé inteligence, která se nám vymkne z rukou a zotročí nás. Může být plná spektáklů, hoaxů, sociálních sítí a vytěsňování lidí na okraj.


Text vychází při příležitosti retrospektivy Dominica Gagnona, která se uskuteční od 22. října do 18. prosince v A4 – prostoru současné kultury v Bratislavě.




4.17DOK.REVUE
18. 09. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeUniverzity a svobodaNový dokument Víta Janečka a Zuzany Piussi Univerzity a svoboda zachycuje v průběhu sedmi let svého vzniku neuralgické body českých vysokých škol, přičemž mnohdy přizve do debaty i světové odborníky, například Noama Chomského či Jeffereyho Bealla, tvůrce tak zvaného Beallova seznamu predátorských časopisů.Kamila BoháčkováNový filmO nevěře jako o zrcadle nás samýchVizuální umělkyně Barbora Jíchová Tyson, žijící už sedmnáct let v Americe, letos dokončila svůj první celovečerní snímek Hovory o nevěře, který měl světovou premiéru na festivalu dokumentů Sheffield Doc/Fest 2019 v Anglii. Tato esejistická koláž je podle autorky pohledem na humanitu, která nastavuje zrcadlo nám všem. Barbora Jíchová TysonTémaKdo bude hlídat hlídače?Otázka fungování nezávislých médií veřejné služby nabývá v naší krajině na důležitosti. Příspěvkem do debaty o tom, jaká by měla veřejnoprávní média být, je i koncepce jejich mediálních rad, které mají právě onu nezávislost zaručovat. Děje se tak? A co to o nás vypovídá?Petr MinaříkSportDvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin SvobodaBáseňPriceBáseň Andrey SlovákovéAndrea SlovákováRozhovorSám sebe překvapitDokumentární road movie Martina Marečka Dálava o vztahu otce a syna i o vzdálenosti, která nás dělí od těch ostatních, je na rozdíl od předchozích společensky angažovaných filmů tohoto tvůrce dílem intimním. V Marečkově pojetí se však intimní rozměr příběhu stává hlubinnou úvahou o prazákladu rodinných vztahů. Marek Hovorka, Petr Kubica, Kamila BoháčkováNová knihaJak se dělá dokumentAndrea Slováková popisuje koncepci připravované knihy Jak se dělá dokument, která na základě rozhovorů s českými a slovenskými dokumentaristy a dokumentaristkami mapuje, jak vznikají různé typy dokumentů, a představuje tak výrazné tvůrčí metody a autorské přístupy.Andrea SlovákováÚvodníkKdyž intimní je světovéO dokumentech s přesahemKamila Boháčková