Imitace života – V říši snů a za zrcadlem

Snímek žijící legendy kanadského experimentálního filmu Mikea Hoolbooma Imitace života stanul na žebříčku dokumentů, které loni na portálu DAFilms.cz zaznamenaly největší ohlas. Je tedy zjevné, že dokumentární esej i po dvanácti letech, které uplynuly od jejího vzniku, stále podává platnou výpověď o postmoderním myšlení a vnímání světa.

Hoolboom se v deseti kapitolách zamýšlí nad základními otázkami lidského života, jako je zrození, dětství, život a smrt. Od tělesné a soukromé roviny se postupně přesouvá k filozofickým a spirituálním přesahům a kolektivnímu vědomí, když se prostřednictvím voiceoveru nebo titulků ptá po smyslu života či vnímání času a dějin. Unikátní je však především jeho způsob práce s obrazem a zvukem. Díky technice found footage, která mísí již existující materiály do nového celku, získává na první pohled stereotypní téma v každé kapitole nové významové vrstvy. Výsledný vizuálně strhující metafilm sestavený z různorodých materiálů, jako je domácí video, dokument, hraný film nebo animace, navíc nově přispívá k debatě o podstatě filmového média, kterou rozpoutali teoretici již v meziválečném období minulého století, když definovali dvojí podstatu filmového média jako záznamu reality a jako narativního umění. Imitace života debatu o iluzorní povaze filmu aktualizují a přesouvají z akademické a intelektuální roviny k rovině expresivní, prožitkové.

„Jsme děti Fritze Langa a Microsoftu.“

Již samotný název snímku totiž neodkazuje jen na problematiku filmové reprezentace skutečnosti, ale je též úvahou nad iluzorností života samotného. Jednotlivé kapitoly nás uvádějí do světa, v němž univerzální modernistické koncepty nahradila postmoderní mnohost pohledů a individuálních pravd. Názorový pluralismus tu narušil jednoznačnou představu o minulosti, která získala mnoho podob, a dějiny se tak staly předmětem interpretace. Z této situace pak vyplývá způsob vidění světa, jenž je v Hoolboomově snímku definován strachem ze ztráty jistot, paměti a času. Záchytný bod v tomto unikavém nečitelném postmoderním bezčasí představuje právě hollywoodská továrna na sny jako jeden ze zásadních zdrojů simulaker, mediálního obrazu světa, který nabízí únik z proměnlivé reality jejím uchopováním a přetvářením. Dokumentaristická esej však mistrně odhaluje nejen fiktivnost takového mediálního obrazu světa, ale upozorňuje zároveň na iluzivnost a obtížnou uchopitelnost postmoderního světa samotného, v němž minulost a budoucnost existuje pouze jako rekonstrukce z útržků vzpomínek a představ.

„Vědomí je potopa, která nikdy neskončí.“

Ve stejnojmenné kapitole, která představuje vrchol dokumentární eseje, se Hoolboom nechává unášet pesimistickou vizí lidstva zbaveného schopnosti prožitku a fantazie, když staví do kontrastu přetechnizovanou společnost a přirozenou podstatu člověka. Stejně jako Godfrey Reggio svou „Qatsi trilogií“ i Hoolboom dokazuje, že jednoduchá rétorika může být působivá, když čerpá svou sílu a přesvědčivost z jedinečného spojení expresivního obrazu a hudby a z útržků fikčních světů sestavuje myšlenkově bohatou, vizuálně úchvatnou mozaiku. Ikonické, snadno rozpoznatelné záběry z filmů jako 2001: Vesmírná odysea, Matrix, Moucha, Blade Runner, Terminátor, Mechanický pomeranč nebo Vetřelec jsou vytrhávány z původního kontextu a získávají vzájemnou interakcí nové obsahy. Výsledná struktura obrazovou i významovou přeplněností tvoří paralelu k zahlcování životního prostoru množstvím vizuálních podnětů. Tato recyklace a rekontextualizace již existujících kulturních textů vede k obohacení o nové významy, nebo může ústit naopak do vyprázdněnosti. Ve druhém případě tak „prázdné“ obrazy vzniklé vyjmutím z původních souvislostí přicházejí o svůj prvotní význam a fungují pouze jako estetické prvky, které se stávají součástí asociativních montáží. Děje se tak například u známých záběrů ze Stalkera, které v Hoolboomově intertextuální mozaice ztrácí svou původní spirituální hodnotu, již jim vtělil režisér Andrej Tarkovský, a v eseji slouží pouze jako citace, jejíž význam si doplní jen divák znalý původního snímku, zatímco zbývající část publika může vnímat pouze estetickou hodnotu těchto záběrů.

Imitace života jako extrémně hustá sít intertextuálních odkazů nespočívá pouze v odkazování a citacích fikčních děl, ale má též symptomatický význam jako fragmentární výpověď o současnosti, v níž zaniká zájem o obsahy a zůstává jen fascinace mediálními obrazy kopírujícími stále tytéž archetypální příběhy současnosti, v níž následkem technologického pokroku dochází ke stírání hranic mezi soukromým a veřejným prostorem. Okamžitá digitalizace a archivace zážitků a jejich sdílení jsou tak důkazem toho, že postmoderní principy stále zesilují, když simulakra utvářejí obraz nejen kolektivního, ale již i soukromého světa.