Různé ženy, stejná touha po svobodě

„Hodlám splnit vše, co se ode mě očekává, v pro mě snesitelné míře,“ slibuje svým rodičům, ale především sama sobě osmnáctiletá Johana, hrdinka celovečerního debutu Marie-Magdaleny Kochové Ta druhá.

Film pojednává o „skleněných“ dětech, jak se říká ratolestem, jež vyrůstaly po boku sourozence se zvláštními potřebami. Musely se smířit s tím, že většinu pozornosti budou jejich rodiče směřovat k hendikepovanému bratrovi či sestře, nebo že budou dokonce ony samy zastávat pozici dalšího rodiče, ošetřovatele nebo chůvy.

Kdo to má „těžší”?

Johana se do takové situace dostala po narození sestry Rózy. Nezvladatelné záchvaty vzteku, agresivity a potřebu neustálé pozornosti pojmenoval až odborník, který Róze diagnostikoval atypický autismus. Zatímco dětem s poruchou autistického spektra se věnoval například Miroslav Janek v Normálním autistickém filmu, v němž se vymezuje vůči společenské stigmatizaci a postavy vyobrazuje jako kreativní jedince s neobvyklým myšlením, Ta druhá se situace dotýká z jiné strany a ukazuje se, že ze stejně palčivé.

Když Kochová, která je sama skleněným dítětem, do centra staví gymnazistku Johanu, vyjevuje nám, jak je dospívání v podobném prostředí všechno, jen ne běžné. Přitom nesklouzává k srdceryvnému příběhu o bezútěšném dospívání ani ke kýčovité adoraci morálních kvalit někoho, kdo to má „těžší“. Místo toho buduje tiché drama, které používá podobné výrazové prostředky jako Petr Hátle ve Velké noci, portrétu lidí z okraje společnosti. Ta druhá sice není tak obrazově opulentní, ale stejným způsobem se jí daří dostat k postavě skutečně blízko a nahlédnout do jejího nitra. Pozoruje, naslouchá, doprovází a bez patosu a vysvětlování vyzdvihuje tíhu životního okamžiku, v němž se zkoncentrovala všechna Johanina dilemata.

„Jaká svoboda nezpřetrhává vazby s okolním světem a zároveň umožňuje žít a tvořit podle sebe?“

Vzepřít se sám sobě

Za působivostí snímku stojí z velké části výběr protagonistky, jejíž chování i osobnostní rysy se vzpírají stereotypům o dospívání. Není těžké si místo Johany představit naštvanou teenagerku, která utíká z domova a raději si užívá svobody mezi svými vrstevníky, než aby se starala o sourozence. Jenomže dívku doma drží láska k sestře i rodičům, zodpovědnost a loajalita. Rodina s ní počítá jako s jistotou, jako by Johana ani neměla dospět, budovat si vlastní, soukromý život a vymanit se z pozice pomáhající „profese“.

Zároveň na ni čeká těžší úkol než se vzepřít roli, jakou jí určila rodina. Musí se postavit sama sobě. Maturita a přijímačky tak pro ni nejsou běžnou zkouškou dospělosti, ale také příležitostí odejít. Když otevírá dopis s rozhodnutím o přijetí či nepřijetí na univerzitu, s nímž souvisí stěhování na kolej, máme o ni strach, jako by se rozhodovalo o celé její budoucnosti – buď odejde teď, nebo už nikdy.

Vymanit se, či zapadnout?

Pro hrdinku dokumentárního portrétu Ještě nejsem, kým chci být režisérky Kláry Tasovské znamená přijetí na vysokou školu něco jiného. V osobě fotografky Libuše Jarcovjákové můžeme v něčem vidět pravý opak Johany z Té druhé. Zatímco gymnazistka se pokouší začlenit do normálního života, aby mohla žít způsobem odpovídajícím jejímu věku, vizuální umělkyně se z něj naopak vymaňuje a pátrá po své identitě mimo většinovou společnost.

Na rozdíl od Johany pro ni tak univerzita neznamená možnost svobodně se rozhlédnout kolem sebe. Jarcovjáková do akademického prostředí nezapadá, je pro ni příliš sešněrované. Větší inspiraci nalézá v subkulturách a mezi příslušníky národnostních či jiných menšin, které sdílejí svobodnější prostor mimo systém.

Její vyděděnost a existence na společenské periferii jsou samozřejmě dány také dobovým kontextem, kdy se potřeba tvůrčí svobody rozcházela s realitou totalitního Československa. Jarcovjáková však nebyla politickou disidentkou; nutkání překračovat hranice, jít na dřeň a odhalovat život v jeho extrémních podobách vycházela z jejího osobnostního ustrojení. Svoboda pro ni znamenala vše. Dvakrát šla na potrat, rozvedla se a znovu vdala, aby získala německé občanství a mohla cestovat.

Zatímco Johanin příběh je subtilní, plný tichých okamžiků a podpovrchových emocí, portrét Libuše Jarcovjákové zcela otevřeně křičí i pláče. Ta druhá a Ještě nejsem, kým chci být tak na půdorysu zcela odlišných osobností vyprávějí o různých podobách objevování identit a pátrání po správné míře svobody. Takové, která nezpřetrhává vazby s okolním světem a zároveň umožňuje žít a tvořit podle sebe.