O urážce starostenské nohy v éře YouTube
Ještě na jaře roku 1990 bylo možné dočíst se v tehdejším československém trestním zákoně následující informaci:
Kdo veřejně hanobí některý stát světové socialistické soustavy nebo jeho čelného představitele, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo nápravným opatřením.
Stejně tak proti snižování vážnosti, resp. hanobení, byl týmž zákonem chráněn prezident republiky a všichni ostatní „čelní představitelé republiky“. Uvedený právní předpis ovšem vlastně nečinil nic jiného, než že navazoval na tradiční nekritizovatelnost některých vrcholných politiků. Tak i za idealizovaných poměrů první republiky mohl být dle zákona na ochranu republiky z roku 1923 uvězněn až na šest měsíců ten, kdo záměrně „uvedl ve veřejný posměch“ prezidenta republiky. O naprosté právní nepřípustnosti kritizovat veřejně císaře a členy jeho rodiny v dobách monarchie pak asi ani vůbec nemá smysl se obšírněji rozvádět: zlidovělý výjev z Osudů dobrého vojáka Švejka, v němž figuruje hostinský Palivec, policejní špicl Bretschneider, obraz císaře pána a muší trus je dostatečně výmluvný.
Na to, aby poctivý občan nemohl být ve své životní pohodě zneklidňován ani politicky nekorektními filmy, dohlížela pak u nás od roku 1912 specializovaná filmová cenzura, která důsledně dbala o to, aby na veřejnost nepronikl žádný kinematografický obraz, který by mohl „ohrožovat pokoj a pořádek“. Obdobnou péči věnovaly státní úřady též dalším masovým médiím.
Na tyto staré zlaté časy jsme už zapomněli natolik, že leckoho z nás překvapí zjištění, že v mnoha státech světa není možnost kritizovat vedoucí funkcionáře zdaleka samozřejmá. A to dokonce včetně zemí, které jsou stejně jako Česká republika členskými státy Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která díky Evropskému soudu pro lidská práva v současnosti zajišťuje nejefektivnější systém ochrany svobody projevu.
V roce 2008 se objevilo na síti YouTube několik videí, která kriticky hodnotila osobnost někdejšího tureckého prezidenta Mustafa Kemala Atatürka (jenž zemřel v roce 1938). Na toto zjištění zareagoval ankarský trestní soud prvního stupně v květnu 2008 rozhodnutím o zablokování celého serveru YouTube pro území Turecka. Toto rozhodnutí zůstalo v právní moci až do října 2010. Třem tureckým profesorům práva (jakožto „řadovým“ uživatelům sítě YouTube) se zmíněné rozhodnutí zdálo nepřiměřené a zahájili právní boj, který na samém sklonku roku 2015 skončil rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva. V rozsudku soud plně podpořil argumentaci stěžovatelů a konstatoval porušení článku 10 Úmluvy chránícího svobodu projevu. Soud zdůraznil důležitost sítě YouTube, která slouží nejen k šíření zábavy, ale též (přinejmenším v tureckém prostředí) k nezávislé žurnalistice a šíření opozičních informací. Na uvedeném názoru soudu nic nemohla změnit skutečnost, že se na YouTube objevují i urážky více než osm desetiletí zesnulého prezidenta Atatürka.
Nad tímto případem bychom zřejmě mohli s úsměvem mávnout rukou, kdyby to nebyl jeden z celé řady podobných případů, které se v Turecku se stále se zvyšující frekvencí opakují, nehledě na konstantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Kdyby se k podobnému omezování médií, včetně těch audiovizuálních, stále častěji nesahalo i ve státech, které jsou nám kulturně a geograficky bližší než Turecko, jako jsou Rusko, Maďarko či nejnověji Polsko.
A kdyby se volání po takové regulaci neozývalo stále hlasitěji i v České republice. YouTube ne-YouTube.
