Dokumentární přemýšlení ve zvukových kompozicích
Rozhlasový dokument je celosvětově etablovaný žánr, v České republice se však v produkci místních rádií rozvíjí až v posledních přibližně šesti letech a ze všech stanic jej produkují prakticky jen kanály Českého rozhlasu. Vedle dramatické tvorby a reportáže se radiodokument stal samostatnou kategorií i pro festival Prix Bohemia Radio. S kolegy z dokumentární poroty jsme měli nejdříve, pro typické festivalové poroty nekonvenční, kurátorskou roli, kdy jsme ze 33 přihlášených děl vybrali těch 8, která byla na festivalu prezentována publiku a posuzována také zahraniční částí naší poroty (všechny pořady byly při projekcích tlumočeny do sluchátek). Upřímně mě potěšilo, jak tematicky i stylisticky různorodé přihlášené (a pak záměrně i námi vybrané) dokumenty byly.
V porotě jsme hodně diskutovali o pozici autora a vypravěče. Různé tendence výstižně pojmenovala Agnieszka Czyżewska Jacquemet, významná polská autorka rozhlasových dokumentů, ve vztahu k odlišným tradicím rozhlasového dokumentu: Německý přístup vševědoucího průvodce, anglosaský způsob participujícího (často i režírujícího či inscenujícího) subjektivního narátora a východoevropský vypravěč-pozorovatel ze (zdánlivě) nezaujaté pozice. V českém rozhlasovém dokumentu převládá také pozorovatel, avšak mě osobně nejvíc zaujala právě ta díla, kde byl autor aktivním subjektem vevnitř zaznamenávaného dění.
Stylistická variabilita prezentovaných děl zahrnovala i nekonvenční kompoziční postupy a také různou míru inscenace ze strany režisérky či režiséra. Ve výběru byl i dokument Alexe Švamberka Akce K hraničící s radioartem, který silné výpovědi pamětníků o korejském válečném konfliktu komponoval do zvukově-hudebních koláží a vytvářel intuitivní mapu nezapomenutých otřesných zážitků. Do ticha pak vstupovala pouze matka autora, vzpomínající na manžela odcházejícího do této oblasti, ale také na politické okolnosti jeho odchodu ukazující na postoj tehdejší totalitní československé společnosti k zapojení do korejské války. Melodický obraz dějin otevřel i naléhavou otázku vyrovnání se se starými angažmá vojáků v době komunistického režimu (za zmíněnou účast v Koreji mnozí nebyli ani oceněni jakožto veteráni). Autor připravil dokument, který vycházel z multimediální živé performance, avšak i v této zkrácené podobě podává objevnou výpověď takovými prostředky, které neútočí pouze na emoce posluchače, ale pracuje s vyjadřovacími prostředky tak, aby posílil vrstevnatost auditivního zážitku.
Odvaha autorů zakomponovat i nekonvenční postupy je pro rozvoj žánru zásadní. Na jedné straně je zde, jelikož rozhlasový dokument jako systematicky pěstovaný žánr má v Českém rozhlase tradici krátkou, snaha vůbec dostát standardům kvalitní rozhlasové dokumentaristiky, naplnit technické a formální požadavky a také dramaturgické, tematické a vypravěčské postupy žánru. Navzdory mladosti autonomního žánru však již někteří autoři prokazují ve své tvorbě odvahu zkoušet hybridní či invenční postupy: například dokument Velký plán (2. cena) je částečně inscenované situační dílo zabývající se sexuálním životem a osamělostí seniorů, které autorka Brit Jensen uchopila s nesmírným nadhledem a citlivým humorem.
Matěj, foto: Tereza Reková
Rychlost zevrubné a analytické reakce na zásadní aktuální témata je velkou předností rozhlasového dokumentu. V přihlášených dílech i ve finálním výběru bylo několik opravdu silných (příběhy a postavami) a obsahem (a zvolenými perspektivami) významných dokumentů o uprchlické krizi. Zvláště bych vyzvedla práci talentované autorky Terezy Rekové, která se například ve svém díle Překročit hranice, kdy se vydala na hraniční přechod balkánské uprchlické cesty, kde působili i další čeští dobrovolníci, sama stává postavou vyprávění, se svými vnitřními konflikty, váháním a nejasnostmi, a i po absolvování hraniční zkušenosti pro ni stále zůstávají mnohé otázky nezodpovězené.
Tereza Reková získala i hlavní cenu za svůj dokument Matěj, který porota ocenila jako z velké blízkosti, ale bez zbytečných emocí, intuitivně, ale i asertivně natočené dílo o vnitřním světě autistického chlapce i o jeho setkávání s tím vnějším.
Tématu uprchlíků ze Sýrie a dalších zemí byla tematicky věnována největší část z přihlášených 33 dokumentů. Výjimečným pak byl i dokument Yusra plave o život. Ve třech dílech sledoval příběh uprchlice – sportovní plavkyně, která pak soutěžila na olympiádě v Riu. Hned první část obsahuje nezapomenutelný velký obraz: Do člunu pro osm lidí vejde 21 uprchlíků, a když je přetížený, někdo z něj musí vyskočit. Yusra a její sestra skočí do moře a hodiny plavou ve studené vodě a vysokých vlnách při lodi, přidržujíc se lana a sbírajíc poslední lidské síly na udržení se až po břeh řeckého ostrova.
Tyto velké obrazy, zajatci v korejské válce, útěk uprchlíků do pole kukuřice v Maďarsku, autistický chlapec reagující na divadelní hru, kterou jeho sestra napsala o něm a fungování jejich rodiny, či detailní popis scény, kdy na společném výletu otčím zneužil svoji neplnoletou nevlastní dceru, či uprchlíci trávící noc vestoje, držíc nad sebou plachtu, aby na ně nepršelo, to jsou velké momenty, které v audio podobě působí imaginativně a zároveň výrazně vstupují do paměti posluchače, jak co se týče informací, tak naléhavosti sdělení.
V kontextu festivalů celkem nestandardní formát prezentace zahrnoval po promítnutí každého díla veřejnou analytickou a kritickou reflexi ze strany porotců a debatu s autorem či dramaturgem pořadu. Kromě dokumentární soutěže byly v rozsáhlých blocích, rovněž opatřených reflexí poroty a diskuzí s autory a dramaturgy, prezentovány reportáže a dramatická tvorba.
