Dokument a kniha

Vít Janeček

1. Loni toho bylo hodně, podle toho vypadá i moje rozměrnější odpověď: a) dánský Klášter od Pernille Rose Grønkjær z roku 2006, který stojí na časosběrném příběhu starého pana Viga, který se rozhodl udělat ze svého zámku pravoslavný klášter. Ale od rozhodnutí k činům je daleká cesta. b) Ztracená dovolená Lucie Králové, jehož finální verzi považuji za jeden z nejintenzivnějších filmů na téměř neuchopitelné téma koincidence. c) Markerův Vzduch je cítit rudě, velkolepý epos o naději i beznaději se spoustou unikátních archivů, ukazující klíčové momenty a postavy světových levicových hnutí 20. století. d) kolekce klauzurních filmů studentů loňského prvního ročníku katedry dokumentu FAMU, kteří si jeden vedle druhého nasadili laťku tak vysoko, že i samo očekávání, jak to bude pokračovat, je napínavá záležitost.

2. Loni jsem četl knihy z úplně různých oblastí, tak mi i zde v bilanci zůstává více intenzivních titulů. Určitě tam patří částečná reedice textů Jana Tesaře v novém celku Traktát o „záchraně národa“, další z autorových originálních pohledů na české dějiny 20. století. Z procesuální literatury to je asi The Dreambody in Relationships amerického postjungiána Arnolda Mindella, a z beletrie / esejistiky klasické Rady zkušeného ďábla od C.S.Lewise.

Miroslav Janek

1. Sto dvacet hodin hrubého materiálu filmu Občan Havel, který natočil Pavel Koutecký a jeho kameraman Stano Slušný. Bylo to poutavé, napínavé, humorné a poučné. Dalším podstatným zážitkem byla tentokrát kolekce klauzurních filmů KDT FAMU. Z festivalu Jeden svět mi utkvěly tři filmy: Losers and Winners (Ulrike Franke,Michael Loeken), Memory for Max, Claire, Ida and Company (Allan King), The Cemetery Club (Tali Shemesh). Jihlavu jsem bohužel prostonal.

2. Normalizační literární sendvič z textů Václava Havla (Dálkový výslech, atd.), Martina Jirouse (Magorův zápisník) a Petra Placáka (Fízl). Vrcholným zážitem však byl rozhovor Olgy Havlové a Jarmily Bělíkové s Olinkou Stankovičovou, otisknutý v posledním čísle Revolver Revue. To vše opět vyprovokovalo ve mně zamyšlení nad otázkou svobody vnější a vnitřní. Dále jsem si dopřál jednoměsíční festival Thomase Bernarda (Vápenka, Beton, Chůze, Ano, Konzumenti levných jídel, Wittgensteinův synovec) a velice podstatně mě uchvátil Příběh umění (E.H. Gombrich).

Vít Klusák

1. Demonstrující film Heleny Všetečkové (Rula, ticho, Čumba). Místy lehce otravně insitní. Ale je tam několik velkých scén, z nichž prýští čistá radost. Heleno, toč! Zkouším to taky!

2. Gottland od polského novináře Mariusze Szczygieła. Losuju to z přečtených knih, abych mohl připojit příhodu: když moje krásná žena Kateřina letěla do Chicaga instalovat svoji výstavu, vnutil jsem jí do letadla právě tuhle rozečtenou knihu, palčivě nemelancholický pohled zvenčí na velké české příběhy 20. století (Baťa, Kubišová, Palach); v šoubyznysové kapitole je mj. zmíněno Gottovo kulturní kolaboranství. Americká galerie si Káti vážila, a tak jí koupila letenku do byznys třídy… a nenáhoda tomu chtěla, že o sedadlo vedle seděl Karel Gott. Letěl se oženit do Las Vegas. Po chvíli Kateřinu požádal, zda by mu knihu nezapůjčila. Dočetla kapitolu a panu Gottovi knížku podala. Hodinu v ní listoval. A pak po zbytek cesty klel, že si zkazil dovolenou.

Lucie Králová

1. Filmy, které jsem viděla (některé znovu) v roce 2007 a každý z nich je pro mě jinak podstatný: Paounov – Problém s komáry a jiné příběhy. Skvěle vystavěný a natočený film, který nečekaně rozmotává pavučinu kolem obyvatel bulharského městečka, z nichž někteří pracovali jako bachaři v místním komunistickém lágru. Dnes je ale trápí všudypřítomní komáři a skrz mraky insekticidů nedohlédnou minulost. Film o dezinfekci paměti. Vachek – Záviš, kníže pornoforlku... Pro mě podstatný především tím, že vytváří kontinuitu určitého pohledu a (filmového) myšlení – završuje tetralogii Malý kapitalista, která systematicky, filosoficky a odvážně zkoumá českou porevoluční společnost.

Loziński – How it is done. Brilantní analýza politické manipulace skrze autentické, mnohdy hraniční, situace, zprostředkovává pohled na způsob práce polského mediálního poradce Tymochowicze a proměnu jeho oveček v politické hráče i loutky.

Oľha – Martin – Lisabon. Hlluboká osobní meditace o rozpadu rodiny a vzdálenostech vnitřních i vnějších. Nesentimentální film – obraz duše.

2. Možná není nejpodstatnější, ale je podstatná: Szcygiel: Gottland (jakoby Gottland vyplňoval prázdnou díru po sebereflexi nedávných českých dějin, kniha plná důmyslně řazených postřehů a autentických svědectví, vyklenutých v nenásilnou analýzu některých českých mýtů, třeba toho o Zlatém slavíkovi).

Martin Mareček

1. Své první filmy na katedře dokumentu stvořili Petr Hátle, Rozálie Kohoutová, Lukáš Kokeš, Jaroslav Kratochvíl, Klára Tasovská a Tereza Tara. Stojí za to. Pak také vítězný film loňského festivalu Jeden svět Poražení a vítězové režisérů Ulrike Franke a Michaela Loekena o Číňanech, kteří někde v Porůří rozebrali koksárnu a odvezli si jí domů...

2. Edgar Dutkta: U útulku č. 5; Václav Cílek, Martin Kašík: Nejistý plamen.